Krmení koček
Po celá staletí bylo krmení koček něco stejně nepředstavitelného jako
kvadratura kruhu. Podobný názor panoval i na krmení kuřat: prostě se
potulovala někde kolem a postarala se sama o sebe. Stačilo dávat pozor na
roztoče a jinou havěť a občas po nich uklidit. Psi se krmili - kočky
dostávaly zbytky, pokud měly zvláštní štěstí.
Všichni víme, jaká je situace dnes.
Krmení Opravdových koček se řídí pravidly stejně neměnnými jako
střídání ročních období.
- Opravdová kočka ohrne čenich nad výživnou lahůdkou, doporučenou tou paní v televizi a podávanou na zlatém podnose.
- Ze msty jí koupíte plechovku toho nejlevnějšího žrádla, o které radši ani nechcete vědět, co obsahuje (když uvážíme, co všechno se dává do párků a do hamburgerů... ne, opravdu je lepší to nevědět). Kočka je zhltne, jako by čtrnáct dní nejedla, a ještě vylíže misku.
- S pocitem nezměrné úlevy nakoupíte toho svinstva dvacet plechovek.
- kočka ho očichá a ani se ho nedotkne. Přitom, chápejte, jde o kočku, která je ochotná žrát žáby a vodní vážky.
Po dlouhých zkušenostech s tím, co všechno jsou kočky schopné sežrat,
mohu s klidným svědomím tvrdit, že každý výrobce kočičího žrádla,
který používá takové ingredience jako řízky, napůl zmražený krocan,
tráva, mouchy, drobky zpod stolu, žáby a myši, má šanci uspět. Aspoň pro
jednou.
Samozřejmě, druhou možností je lov. Existuje teorie, že dobře živená
kočka je lepší lovec než kočka hladová; jako důkaz se uvádí, že syté,
pěkně zakulacené kočce nevadí dlouho běžet a čekat na havěť, jejíž
chytání vyžaduje vytrvalost a trpělivost - vážky, žáby, vrabci a
podobně - zatímco vyhladovělá kočka bude neustále lítat po okolí a
živit se jednostrannou stravou složenou z myší a potkanů. Není známo, kdo
tuto teorii prosazoval jako první, ovšem je velmi pravděpodobné, že měl
kožich a drápy.
Opravdové kočky neloví kvůli žrádlu, ale proto, že vás mají rády.
Proto si také uvědomují, že jste do vybavení svého domu bůhvíproč
zapomněl začlenit jisté drobnosti, které mu teprve dodají ten pravý punc
domova, a snaží se ze všech sil toto vaše opomenutí napravit. Rejsci s
ukousnutou hlavou jsou velmi populární, a pokud chcete něco pravdu
avantgardního, není nic lepšího než hromádky miniaturních vnitřností. K
docílení co největšího estetického účinku je nutné tyto předměty
ponechat někde, kde je nikdo pár dní nenajde, a dát jim tak možnost se
plně rozvinout a vytvořit si vlastně osobnost.
Jedni naši známí žili na osamělém statku společně s velkou tlustou
ostřílenou kočkou, která nehnula prackou, ani když dům obklíčily ze
všech stran hordy krys. Známí si tedy pořídili ještě jednu, štíhlou
bílou samičku, která se každý den s odhodlaným výrazem vydávala do
vysoké trávy, ale kupodivu se vždycky vracela s prázdnou. A co bylo ještě
podivnější, stará kočka najednou začala lovit a denně ji bylo vidět, jak
nese v hubě něco, co připomínalo pytlík na tabák, nebo jak hrdě sedí nad
malou hraboší Bitvou u Lipan umně naaranžovanou na prahu. Aha, říkali si
známí, vida, co zmůže konkurence. Jak tuší každý majitel Opravdové
kočky, nakonec zjistili, že stará kočka si vždycky počíhala na mladou,
když se vracela s úlovkem domů, a civěla na ni tak dlouho, až mladá
nechala kořist kořistí; načež stará úlovek sebrala a donesla ho zbytek
cesty.
Výcvik a výchova Opravdové kočky
Pro majitele Opravdových koček to vždycky představuje značný problém,
neboť jim většinou nic neříká vojenské vyřvávání, ani dnes již
legendární srolované noviny (kdyby jim to něco říkalo, patřili by k
sortě lidí s velkými neposednými psy, kteří si kdykoliv a kdekoliv
dělají přesně to, co chtějí, za vzdálených zvuků "Princi! NE! POLOŽ
TO!! Okamžitě! Princi! NE!" apod.).
Celá věc stojí a padá s rozdílem mezi tím, jaké je to Venku a Uvnitř
(viz kapitola o hygieně). Většina Opravdových koček do této problematiky
pronikne velmi rychle; z valné části jsou dost chytré na to, aby si
uvědomily, že suchá bedýnka v kuchyňském rohu je lepší než záhonek na
zahradě, zvlášť když vane vítr odkudsi od Sibiře. Zdá se, že kočky
své potomstvo v tomto směru poučují, ačkoli i přes velice rozsáhlý
výzkum tohoto problému se nikdy nepodařilo přijít na to, jak tato výuka
probíhá, protože kočky nejevily vůči koťatům žádnou jinou aktivitu
než jejich neustálé poponášení sem a tam v jakési neurotické variaci na
šachovou hru. Je možné, že koťata posílají do nějaké tajné kočičí
školy, kde jim učitelé ukazují odpovídající diagramy. (Je zvláštní,
jak sebevědomé a inteligentní jsou kočky vychované vlastními matkami. Nás
naše matky vychovávaly po tisíciletí a sami vidíte, jak to dopadlo. Kdyby
Romula a Rema neodkojila vlčice, ale kočka, mohl Řím vypadat dnes úplně
jinak.)(
Navíc kočky nemůžete ničemu naučit. Vůbec ničemu. Možná si myslíte,
že to dokážete, ovšem to je tím, že nesprávně chápete podstatu celého
procesu. Vám připadá, že kočka se každý večer úderem desáté
poslušně objevuje u zadních dveří, aby si vyzvedla večeři. Kočka je
naopak přesvědčena, že to růžové stvoření na dlouhých nohách
vycvičila k tomu, aby jí dennodenně vyndávalo z ledničky konzervu.
Jakmile zapomenete na školní pojetí, pak disciplína jako taková znamená
"Když neuděláš to, co po tobě chci, tak tě praštím". Problém je
samozřejmě ten, že kočku lze praštit jenom s obtížemi. Zatímco na psa
platí příslovečné srolované noviny, po jejichž použití se začne bez
výjimky smutně plazit po zemi, přičemž fňuká a vzdychá tak, že herce by
za takový výkon vypískali z jeviště, uhodit kočku je jako mlátit do
palčáku naplněného hřebíky a výsledek je tentýž. Jeden můj
příbuzný, kterého nehodlám jmenovat, dokud neskončí platnost nařízení
vydaných Společností pro ochranu zvířat, tvrdil, že k upoutání
pozornosti kočky může být použita i cihla vržená přes celou zahradu( .
Třeba vám to přijde nechutné, ale občas nastane chvíle, kdy i majitel
Opravdové kočky pocítí, že nezbývá než jednat. Možnosti jsou
následující:
Hliněná balistická střela
... což je první věc, kterou máte po ruce, když se ryjete v zemi( a
koutkem oka zahlédnete provinile skrčený povědomý tvar někde mezi zelím a
hráškem(. V takovém případě je HBS gumovým projektilem zahradních
bezpečnostních jednotek, zbraní, která trestá, avšak nezabíjí.
Všeobecně uznávanou metodou je zamířit tak, aby střela dopadla asi třicet
čísel od provinilce, kterého následná šrapnelová sprška donutí
vyskočit půl metru do výšky a způsobí mu na zbytek dne akutní střevní
potíže.
Potíž je ovšem ta, že kočka brzo pochopí, že jste typický majitel
Opravdové kočky a jako takový máte měkké srdce; proto začne vycházet z
toho, že pokud vám dá najevo, že prohlédla vaše triky, vaše neoblomnost
zmizí a vám nezbyde než i jít stěžovat ke Spojeným národům. Čtyři
kočky, které nám každé jaro dělají ze zeleninové zahrádky měsíční
krajinu, si to už uvědomily a klidně leží mezi svištícími hroudami s
výrazem, který jako by říkal "Proč ten kašpárek takhle divně poskakuje?
A jak to, že tak blbě míří?"
Hluboké jámy se zašpičatělými kůly na dně
Nemyslete si, že se o tom neuvažovalo.
Hození do vody
Někdy se stává, že nastane ideální souhra okolností, jako tehdy, když
se ten vlezlý vlčák od sousedů rozhodl vydělat doprostřed příjezdové
cesty k domu majitele Opravdové kočky, který právě vycházel zpoza rohu s
velikou cibulí v ruce.
Ještě lepší by bylo, když se majitel Opravdové kočky probudil z
krátkého šlofíka na trávníku, aby spatřil právě aktuální vtělení
Místního toulavého kocoura, kterak sedí na okraji bazénku se zlatými
rybičkami a zaujatě pozoruje to, co zbylo z jeho obyvatel. Majitel Opravdové
kočky obvykle brzy zjistí, že ve skutečnosti je možné přejít plynule z
lehu do skoku plavmo. Bohužel, život není zdaleka jednoduchý a kočky umí
chodit po vodě. Mohu vám odpřisáhnout - tedy, ten majitel Opravdové kočky
- že dotyčný kocour se od hladiny odrazil.
A kde vůbec byla Opravdová kočka, získaná, jak si možná pamatujete, za
účelem zabránění jiným kočkám ve vstupu do zahrady? Spala na židli v
kuchyni, jako obvykle. Každopádně se za toto uvítání svého soukmenovce
styděla natolik, že mu později nabídla svoje vlastní sardinky.
Trestat Opravdové kočky nemá smysl. To proto, že Opravdové kočky si nikdy
nedovedou spojit trest s určitým proviněním. Pokud se jich týče, řvaní,
nízko letící papuče a mluvení jasným, pomalým hlasem jsou pro ně jen
další projevy střelenosti těch vysokých růžových stvoření; stačí se
jenom trochu skrčit a vyvalit oči, načež je všechno zase tak, jako
předtím.
Psychická válka
To je, jako kdybyste vyzvali stonožku k závodu v kopání se do zadku. Vždycky se ze začátku snažíte zvíře naprosto ignorovat, abyste se pak k němu chovali ještě láskyplněji, protože vypadá tak nějak smutně.
Požádání o pomoc mafie
Jenom v nejhorším případě. Navíc je to spojeno s řadou obtíží, protože:
- Nejsou v telefonním seznamu.
- Stojí to majlant. Čtyři malé betonové botičky stojí dvakrát tolik, co dvě velké - to máte jako s dětskými botami.
- Manželka odmítá používat luparu v kuchyni.
Jak si kočky hrají
Tady vůbec nejde o takové ty krámy ověšené zvonečky nebo o plyšové
myši plněné molitanem. Kočky si se speciálními hračkami pro kočky
vydrží hrát maximálně tak dvě minuty, abyste nepropadli depresi a
nepřestali jim kupovat žrádlo.
Je třeba mít na paměti, že kočky jenom vypadají jako samotářská
zvířata, která se pořád někde potulují sama. Ve skutečnosti je každá
kočka součástí obrovského druhového společenství, které přesahuje
hranice času i prostoru, a tím pádem neustále soutěží a poměřuje se se
všemi kočkami, které kdy existovaly. Je to, jako kdyby hráč kulečníku
nezápolil jen se svým stávajícím protivníkem, ale současně se všemi
vyznavači biliáru v historii, včetně prvního lidoopa, kterého napadl
chytřejší způsob, jak trávit dlouhé zimní večery.
Kočky mají své složité, intelektuální hry.
Kočičí šachy
Hřiště pro tuto hru musí mít rozměry menší vesnice a může se zúčastnit až dvanáct koček. Každá z nich si vybere výhodné místo - střechu, zeď skladiště, strategický roh domu nebo v klidných osadách prostředek silnice - a posadí se tam. Řekli byste, že si prostě našla místečko, kde se může vyhřívat na slunci, ovšem jenom do chvíle, kdy si uvědomíte, že každá kočka může ze svého stanoviště sledovat dvě další kočky. Veškeré přesuny se provádějí zrychleným plazením, při němž se břicho téměř dotýká země. Skutečná pravidla této hry nejsou lidem příliš jasná, ale zdá se, že cílem je vidět všechny ostatní kočky a přitom sama zůstat neviděna. To je však pochopitelně jenom spekulace a je dost dobře možné, že opravdový smysl této hry leží ve vyšších myšlenkových dimenzích člověku nedostupných, jako je tomu třeba u kriketu.
Vlhký beton
Oblíbená a jednoduchá kočičí hra, o níž archeologové zjistili, že je stará jako, ehm, vlhký beton sám. Sestává z toho, že kočka vyhledá nějaký vlhký beton a přeběhne přes něj. Existuje samozřejmě několik herních úrovní; nejvíce bodů je možné získat za přeběhnutí přes beton, který je sice dost vlhký na to, aby v něm zůstaly pěkné stopy kočičích tlapek, ale zároveň dost tvrdý na to, aby se nedal urovnat.
Krásná hromádka čistého písku
Hra podobná Vlhkému betonu, i když, abych tak pravdu řekl, ne úplně.
Ofsajd
Ofsajd je kočičí hra, která se podobá zenovému lučištnictví v tom, že ve skutečnosti nezáleží na tom, co se dělá, ale jakým stylem se to provádí. Hra sestává z toho, že kočka se vytrvale nachází na té nesprávné straně dveří; trvá tak dlouho, dokud člověk neztratí trpělivost a ještě chvíli poté. Dosti jednoduchá hříčka, jen o něco složitější než staré oblíbené
Civění na ledničku
Nicméně i zde existují určité stupně obtížnosti a zkušená hráčka Ofsajdu si přirozeně najde taková místa, která jsou člověku ve valné míře nepřístupná, avšak pro kočku je hračkou se z nich dostat.
Takovým případem je Záhada zamčených tarbíků
Soused odjel na dovolenou a zanechal vám složité instrukce, jak zalévat
zahrádku apod., ovšem s prosperující kolonií tarbíků v obývacím pokoji
si nemusíte dělat starosti; jeho vzdálená příbuzná paní Tentocová, se
na ně přijde vždycky jednou za pár dní podívat.
Přichází noc, avšak Opravdová kočka nikoliv. Následuje obvyklé
půlnoční představení, bušení lžící do kastrolu na zápraží a
vyvolávání jména kočky - však to znáte - takovým hlasem, o jakém se
domníváte, že přivábí kočku a neprobudí sousedy. Zmocňují se vás zlá
tušení, myslí vám táhnou obrazy nákladních aut, vzteklých psů, pastí
atd.
Odpověď na vaše otázky se vynoří se strašlivou naléhavostí jako
utíkající mléko. Vezmete baterku, natáhnete si župan a přešouráte se
orosenou trávou k oknu sousedova domu. Kočka sedí na jídelním stole a s
tekoucími slinami pozoruje pulsující rod tarbíků, kteří už z ní pomalu
přicházejí o rozum. Do noci se ozývá zoufalé pištění.
Nejspíš tu byla paní Tentocová a Opravdová kočka ve své touze po
poznání vlezla do domu, když byly dveře otevřené.
Uděláte to, co udělá za takových okolností každý majitel Opravdové
kočky, ovšem kočka vaše výkřiky a výhružky dokonale ignoruje. Oběhnete
dům a hledáte otevřené okno, jenže všechno bylo neprodyšně utěsněno
proti zlodějům i proti vám.
Běžíte zpátky domů. Sousedovy instrukce jste poslouchali jenom na půl
ucha, nemůžete si vzpomenout, co je ta paní Tentocová vlastně zač a kde
bydlí.
Co to vlastně znamená, jednou za pár dní? Tarbíci, zdá se, žijí ve svém
vlastním světě, mají naloženo jídla na čtrnáct dní a evidentně nemají
nic jiného na práci, než dělat nové tarbíky. Zatímco kočka má
nepředstavitelnou chuť k jídlu a touhle dobou jistě i hlad. Jak dlouho ji
tarbíci vydrží?
Běžíte znovu k sousedům, zkoušíte garáž, jako zázrakem ji nechali
otevřenou, s rachocením porážíte prázdné plechovky od oleje, mlhavým
ránem zní dunění, v sousedství už jistě pilné ruce vytáčejí 158, za
jekotu sirén se přiřítí policie, tentokrát jsme tě dostali, kamaráde,
zburcují sousedy v hotelu na Malorce, ti možná budou, ale nemusí svědčit
ve váš prospěch, záznam v trestním rejstříku, rodina vyhozená na
dlažbu, děti nemají pykat za zločiny otců...
Zbývají dveře z garáže do domu. Zamčeno. Jestlipak je za této situace
můžete vylomit, jenže sousedi odjeli na dva týdny, nemůžete tu nechat
barák s vylomenými dveřmi, musel byste zavolat zámečníka atd. a ten by
stejně přišel nejdřív za měsíc.
Podíváte se pode dveře a vidíte kočičí tlapky; kočka si nechce nechat
ujít zábavu. Zahledíte se do klíčové dírky, uvnitř tma, klíč v zámku
zevnitř...
Náhlé osvícení. Časopis junáků, ročník 1958 - Náměty pro správné
hochy, Jak vyzrát na zloděje. Zločinci zřejmě pode dveřmi zasunou noviny,
zakroutí klíčem v zámku pomocí speciálního klíčového kroutiče, klíč
spadne na noviny, zloděj si noviny přitáhne.
Zase domů, sebrat noviny, kleště, olejničku, rychle zpátky, šup šup,
klíč padá na zem, zatáhnout za papír, sláva, máme ho. Neuvěřitelné,
ale pravda.
Odemknout dveře. Kočka není nikde vidět; proběhnete pokoj po pokoji. Z
obrovského věžáku, ve kterém je usídlena kolonie tarbíků, vás pozorují
tisíce vyděšených oček; ani sex není tak zajímavý jako sledovat
promáčeného, zoufalého muže v županu, jak lítá po místnosti. Hledáte
pod postelemi. Podíváte se z okna a vidíte Opravdovou kočku, jak kráčí po
cestě.
Před odjezdem na dovolenou soused zavřel vodu; aby to mohl provést, musel v
koupelně vyndat z podlahy prkno. Tím se otevřela cesta do sklepení pod
domem, do něhož se zvídavá kočka může dostat tisíci a jedním způsobem.
Přikryjete díru prknem, dupnete na něj, aby pořádně drželo, urazíte
přitom vodovodní kohoutek...
Další oblíbená kočičí hra je:
Hodná kočička
Pravda, nezní to zrovna jako hra, ovšem nejdůležitějším pravidlem
Hodné kočičky je, že kočka musí být hodná takovým způsobem, aby svému
majiteli způsobila maximální problémy, aniž by ji mohl něčím praštit,
protože ona je přece Hodná kočička. Mívali jsme kočku, která občas
chytila nějaké malé a neškodné pištící stvoření a položila ho na
rohožku přede dveřmi. Znáte takové ty kovové rohožky, co vypadají jako
mřížka od chladiče? A pochopitelně, když ráno odcházíte z domu,
nenapadne vás dívat se sám sobě pod nohy... Také, pravda, by to mohl být
způsob, jak si Opravdová kočka připravuje tatarský biftek. Jenomže my jsme
- stejně jako ona - viděli, že to je ve skutečnosti Hodná kočička.
Schrödingerovy
a já tvrdím, že jsi určitě nechal otevřené okno
kočky
V dnešní době jsou všechny kočky Schrödingerovy. Jakmile tento fakt
pochopíte, už vás nic v kočičím světě nepřekvapí.
Původní Schrödingerovy kočky vznikly jako výsledek nechvalně známého
experimentu kvantové mechaniky konaného ve 30. Letech (možná to nebyly
původní kočky; žádné původní zřejmě neexistovaly).
Každý slyšel o slavném myšlenkovém pokusu Erwina Schrödingera. Strčíte
kočku do bedny s lahví jedu, o čemž by spousta lidí prohlásila, že to už
samo o sobě stačí. Pak přidáte malý mechanismus, který může - ale
nemusí - láhev rozbít; to závisí na náhodném pohybu částic vysílaných
nějakým radioaktivním materiálem. Ten je v té bedně taky. Je to velká
bedna. Nu, a protože podle kvantové teorie je kočka v bedně zároveň
částicí i vlněním - ne, moment. Ať je podle všech těch kvant čímkoli,
to cosi je ve stavu, kdy není doopravdy ani mrtvé, ani živé, ale obojí a
nic z toho zároveň, a to až do chvíle, kdy pozorovatel sundá z krabice
víko a pozorováním jaksi zafixuje kočku v čase a prostoru atd. Zkrátka a
dobře, buďto má před sebou kandidátku pro jamku za kůlnou, nebo
prskající, lehce radioaktivní rozzuřenou kouli se zadřenými kousky skla.
Zvláštní je na tom to, že než se zvedne víko, nejen budoucnost kočky, ale
i část její minulosti jsou neurčité. Například už mohla být pět minut
po smrti.
Takhle se aspoň celá věc dostala do učebnic(. Už méně známá je práce
skupiny vědců, kteří si neuvědomili, že Schrödinger mluvil o
"myšlenkovém experimentu"( , a skutečně ten pokus provedli. I s bednou,
radioaktivním zdrojem, lahví jedu, se vším. A samozřejmě s kočkou.
Přesto zapomněli na jednu důležitou věc. Zatímco pozorovatel nemá ani
tušení, co se uvnitř bedny děje, kočka to ví sakra dobře. Můžeme
předpokládat, že pokud perspektiva, že bude viset, dokáže přimět
člověka k obrovskému vypětí, pak předtucha, že každou minutu může
nějaký chlápek v bílém otevřít bednu, přičemž je padesátiprocentní
naděje, že v tu chvíli budete už mrtví, dělá s mozkem pravé divy. Hnána
tímto vědomím a možná i všemi těmi kvanty poletujícími po laboratoři
si kočka zkrátila cestu časoprostorem a nakonec ji našli trochu vyděšenou
ve skříni vrátného. Přirozený vývoj se nicméně s chutí chytá každé
noviny, a tak se tento způsob unikání z nepříjemných situací přenesl na
potomstvo oné kočky. Měla hodně potomků. Uvážíme-li její nově nabyté
schopnosti není ani divu.
Tento nový gen byl natolik dominantní, že většina koček v dnešní době
má v sobě něco schrödingerovského. Pozná se to podle jejich schopnosti
dostávat se do a ze zamčených prostorů, jako jsou třeba pokoje, domy,
lednice, bedna, v níž jste ji chtěli odnést k veterináři a přísahali
byste, že jste zavřeli víko atd. Pokud jste kočku večer vyhnali z domu a
ráno ji objevíte, jak vám poklidně spí pod postelí je to Schrödingerova
kočka.
Někteří vědci tvrdí, že existuje i negativní Schrödingerův gen.
Zatímco plnohodnotná Schrödingerova kočka umí zalézat a vylézat z těch
nejneuvěřitelnějších míst, ukazuje se, že jiným kočkám dělá
potíže dostat se ven z široké roury, která je na obou koncích otevřená.
Existují kočky, které často vídáte, či spíše slýcháte za lednicemi, v
malých hluchých prostorech za skříněmi, v zamčených garážích a v
jednom nám známém případě i uvnitř zdí (strašlivé Edgar Allan
Poetické vize vedly k proražení otvoru poblíž místa, odkud se ozývalo
kňučení, což samozřejmě donutilo kočku - byla to Opravdová kočka - k
tomu, aby se schovala ještě hlouběji; nakonec vylezla až za 24 hodin,
přivábena vůní jídla). Na druhé straně jsme však náchylní věřit
tomu, že se nejedná o případy negativního genu, ale pouze o příklady hry
Ofsajd (viz "Jak si kočky hrají").
Každopádně tato schopnost, které si valná většina majitelů Opravdových
koček zajisté povšimla (a co když se vám třeba vrátí po pár dnech a je
vykrmená - co? Obíhala prostě sousedy, nebo si odskočila do příští
středy sníst si tu hostinu na uvítanou, kterou jste jí připravili?),vede k
zajímavým spekulacím na téma:
Úloha kočky v dějinách
V různých knížkách se dočtete, že kočky se vyvinuly asi před 45
milióny let ze zvířat zvaných cibetky, což vůbec nebyl špatný začátek.
Zdá se, že heslem prvních koček bylo "Čím dále od cibetek, tím lépe".
Cibetky byly totiž velmi neurotické od okamžiku, kdy zjistily, že se z nich
může - ehm - získávat cibet( , z něhož se pak dělají voňavky. Jak se to
přesně dělá, nevím a nechci vědět. Zřejmě to bude nějaká příšerná
procedura... no tak dobrá, zkusím se podívat.
Je.(
Takže, abychom nezabíhali, velká rodina koček se vyvíjela, jak nejrychleji
mohla, přičemž se snažila být co největší, nejrychlejší a
nejzuřivější. Jo, takový strach, že by si vás někdo mohl splést s
cibetkou, dokáže mnohé - zvláště když víte, že zbývá už jen pár
tisíciletí a po Zemi se začnou poflakovat protohominidi s lahví, nožem a
zkoumavým pohledem v očích.
Kočky se také rychle rozšířily, pochopitelně s výjimkou Austrálie,
která jim ujela při kontinentálním driftu; tím se také vysvětluje, proč
tam vyrostly tak velké krysy. Některé kočky byly pruhované, jiné zkoušely
puntík; jedna dobře známá raná odrůda koček dokonce vynalezla otvírač
na konzervy, a to sto tisíc let před vynalezením kočičího žrádla v
plechovkách. Tím značně předběhla svou dobu, a proto také vyhynula.
A pak se zčistajasna objevila malá verze koček a začala mňoukat na
lidi.
Jen si to představte. Hlavu máte jak věrtel, pořád musíte myslet na to, co
udělá ta nová záležitost - "oheň" - se životním prostředím, většina
velkých zvířat na planetě vás nepřestává pronásledovat a požírat, a
najednou se zmenšený model jednoho z nich dostaví do vaší jeskyně a začne
příst.
Nejzajímavější na tom je, že ji tenkrát rovnou nesežrali.
Psy ještě dokážete pochopit. Pes je stádní typ a lidé jsou pro něj jenom
trochu chytřejší vůdci smečky. Psi se hodí k tomu, aby vám pomohli
uštvat věci, na které jste moc pomalí. Jenomže kočky - proč to
nepřiznat, z hlediska prvních lidí se kočky nehodily k ničemu.
První kočka, která se odvážila vejít do jeskyně, ve skutečnosti
přežila jen díky momentu překvapení. Člověk totiž ještě do té chvíle
nepoznal zvíře, které by před ním buďto neutíkalo, nebo se po něm
radostně nesápalo, mohutně slintajíc. Kočka ho prostě měla ráda.
Důvodem tohoto citu ze strany koček nepochybně bylo, že kočky věděly, že
lidské bytosti mají rády je.
Byl jednou jeden venkovský statek. Venkovské statky přitahují kočky -
takový už je zákon přírody. Chápete, kam mířím? Již víme, že
Opravdovým kočkám nečiní problém cestovat v prostoru i v čase podle
libosti, a tato legendární první kočka byla zřejmě na cestě mezi dvěma
miskami žrádla, když se najednou něco pokazilo...
Napadá vás snad lepší vysvětlení? Například, že první člověk neměl
nic lepšího na práci, než civět na divokou kočku a namlouvat si, že tohle
žlutooké a prskající stvoření s placatou hlavou je pro něj přesně to
pravé? Kdepak. Naše teorie musí vycházet z toho, že divoké kočky jsou
doopravdy kočky domácí, které před několika tisíciletími zdivočely,
protože je něco pořádně dožralo - třeba to, že nikdo pořád ne a ne
vynalézt ledničku.
Kočky představují ideální cestovatele v čase - to proto, že nemohou nosit
střelné zbraně.tím pádem se základní námitka proti cestám proti proudu
času - totiž, že byste si mohli náhodou zastřelit vlastního dědečka -
anuluje. Jistě můžete zkusit stát se sám vlastním dědečkem, ovšem když
se podíváte na normální rodinku koček ze statku, zjistíte, že pro kočky
to není nic až tak neobvyklého.
Sex
Ech...
... tedy samozřejmě, záleží na tom, jak Opravdová kočka je,
rozumíte...
Totiž...
Představte si, že takový mladý pan kocour potká ve vší počestnosti
slečnu kočku a...
Chci říct...
Zkrátka a dobře, ušlechtilé kočky se kříží, kdežto Opravdové kočky
se mrouskají. Křížení je lépe přenechat profesionálům, kdežto
mrouskání zvládnou kočky docela samy.
Chovatelé koček bývají obyčejně vznešeně vyhlížející dámy, které
jsou i přes své šílenství docela příjemné a jejich obydlí se většinou
dají poznat podle zahrady poseté roztomilými boudičkami a podle toho, že
žrádlo pro kočky nevozí v plechovkách, ale v náklaďáku.
Většina majitelů Opravdových koček s nimi nepřijde do styku nikdy. Jistě,
může se stát, že vám padne do rukou zvíře, jehož vzhled nebo původ
naznačují, že nepotřebuje péči ani veterináře, ani toho zdivočelého
kocoura, co se vám potlouká po zahradě; když tedy investujete částku,
která donutí mužské členy rodiny trpce zauvažovat o rozdílech mezi
kočičím a lidským světem, vrátíte se domů s hlavou plnou slibných
čísel - to proto, že vám řekli, za kolik máte prodávat koťata.
Asi takhle: x vrhů za rok krát Y marek za kotě krát nechat si pár samiček
krát X dalších vrhů rovná se !!!!!
Jenže majitelé Opravdových koček vědí, že život není takhle
jednoduchý. Mít domácí zvíře pro peníze se nikdy nevyplácí, ať si kdo
chce říká. Nakonec se váš život změní v nepřetržitou noční můru
složenou z drátěných plotů, účtů za krmení, truhlaření ve volné
přírodě, faktur na kosmické sumy bůhví odkud a vaše obzory se silně
zúží. A kromě toho, kdo by se o ten kočičinec staral, když odjedete na
dovolenou?
Po pravdě řečeno se křížení v dnešní době dost zjednodušilo tím, že
se jeho možnost odstranila úplně - dokonce natolik, že inzerátů "Zdarma do
dobrých rukou" do značné míry ubývá a že populace koček se začíná
skládat výlučně z tlustých vykastrovaných kocourů a štíhlých
elegantních koček, pro které osvobození od radostí mateřství zjevně
představuje nesmírnou úlevu. Nicméně v každé ulici najdete to, čemu se
eufemisticky říká Ten kocour.
Takové zvíře může jen stěží být něčím jiným než Opravdovou
kočkou. Za dávných časů by to byl prostě jen jeden kocour z mnoha,
škrábající, prskající a udržovaný na uzdě tlakem ostatních. Ovšem
dnes jsou jeho bývalí kolegové tlustí a líní, s jediným zřejmým zájmem
- chrápat celý den - a děvčata jako by ani nechtěl vědět, o co jde.
Takže se toulá sám houštinami, země se otřásá, králíci se klepou
strachy v kotcích a psi - buďme upřímní, průměrného psa dokáže
převézt i neOpravdová kočka - jsou jeho slastně vyzývavým výrazem tak
vyvedeni z míry, že jakmile ho vidí, okamžitě nacházejí desítky
naléhavých důvodů pro nonšalantní odchod středem. Nikým nerušen (a tím
pádem nespokojen) hledá neustále kořist a jeho obludné Id s ním. Mlékaři
si stěžují a listonoš vám raději nechává poštu u sousedů...
Znali jsme jednoho, který nacházel nezměrné potěšení ve rvačkách s
ostatními kočkami. Nešlo mu o nějaké fiktivní územní spory; dělal to
jenom pro zábavu. Připlížil se k nim, když se vyhřívaly na sluníčku, a
bez výstrahy se na ně vrhl.
My jsme tou dobou vlastnili Opravdovou kočku, samičku - vykleštěnou a
světem protřelou, původem ze statku, kde o velké kocoury, kteří myslí jen
na násilí a sex (pokud možno na obojí na jednou) rozhodně nebyla nouze.
Zpočátku, když ji ten posedlý idiot začal honit, utíkal v naprostém
údivu. Pak jsme však měli příležitost být svědky konečného
účtování.
Začalo to jako obvykle: pokus o znásilnění následovaný běžnou honičkou
mezi baráky s tlapkami protáčejícími se ve vzduchu (viz Kreslené kočky;
každá kočka má v sobě něco kresleného). Nakonec se naše Opravdová
kočka vyškrábala na sud na vodu, počkala si, až se její pronásledovatel
zachytí předními prackami za okraj sudu a zadními bude hledat oporu, aby
své chtíčem roztřesené hruškovité tělo vyšvihl vzhůru, a vrazila mu
jednu pořádnou přes čumák. Byla to rána, na kterou by byla každá
Kreslená kočka právem hrdá; přísahám, že se napřáhla minimálně o 300
stupňů, a výsledkem byl zvuk, jako když se páře hedvábí.
Načež klidně seděla na sudu a sledovala jeho vyjevený obličej s výrazem,
který jako by se tázal, jestli si nepřeje ještě nášup a zdalipak se
cítí spokojeně?
Situace se poté vyřešila poměrně hladce tím, že obě zvířata
předstírala, že se navzájem nevidí - jako když potkáte někoho, s kým
nemůžete tak jako tak nic dělat. To byl vynikající výsledek; ten kocour
byl totiž Schrödingerův, a než ho vzal k sobě soused, přitoulal se z
nějakého jiného časoprostoru vlastního Schrödingerovým kočkám s
utkvělou představou, že náš dům je přirozeným domovem. Nicméně naše
Opravdová kočka na něj nikdy nesyčela, protože to by znamenalo uznat jeho
existenci a něco takového bylo proti všem pravidlům; místo toho si oba
(patrně díky zvláštnímu druhu telepatie) dávali záležet na tom, aby se
nikdy neocitli v téže místnosti. Trochu nám to připomínalo divadelní
frašky, kdy někdo předstírá, že má jednovaječné dvojče, a neustále
vyskakuje z oken, jen aby se o pár vteřin mohl v jiném saku vynořit ze
dveří knihovny, hledat sám sebe a litovat, že se propásl.
Hygiena
Kočky měly vždy o hygieně dobré mínění a stejně mlhavé představ jako
lidé, t.j. "co se schová, to neexistuje". Především šlo o to, nikoli žít
hygienicky na úrovni, ale mít svědky na to, že jsme se o to snažili -
např. při pokusech o přetažení linolea do své bedýnky s pískem.
Co je vlastně hygienického na tom, že se někdo myje vlastními slinami?
Na druhé straně však Opravdová kočka vítězí nad všemi ostatními
domácími mazlíčky v jednom směru:
Opravdové kočky vědí, k čemu slouží koupelna.
Jednoho dne jsme se vrátili domů a shledali, že naše Opravdová kočka se
díky obvyklým pohybům v časoprostoru nachází Uvnitř a nikoli Venku, jak
jsme původně předpokládali a z toho důvodu také nepřipravili bedničku s
pískem.
Opravdová kočka se tvářila trochu provinile, i když jsme věděli, že to
je její normální výraz - dokonce i při dýchání vypadala, jako by kradla
vzduch. Zběžná prohlídka tradičních východišť z nouze (tmavé kouty,
krb) neodhalila nic nepříjemného, co už by tam nebylo předtím.
Až do chvíle, kdy jsme o mnoho později vstoupili do koupelny.
Lépe řečeno do vany...
V takovém okamžiku se vás zmocní smíšené pocity. Pochopitelně cítíte
lehký obdiv k tomu, že v domě plném koberců si Opravdová kočka zvolila
jedno z mála míst, kde se dá snadno umýt hektolitry horké vody a desítkami
lahví čistících prostředků (kupodivu, naše příručka 1000 rad pro
domácnost se nezmiňuje o tom, jak řešit kočičí - ehm - problém ve
vaně). Na druhé straně vás napadá, proboha, to je přece vana, tolik jsme
se těšil, až si do ní vlezu, a teď abych se do konce života
nekoupal...
Zvláštní byla reakce jiných majitelů Opravdových koček. Řekli: no ne, to
se vám stalo poprvé? A pak mi začali vyprávět o té kočce, co o ní někdo
slyšel, jak se naučila používat splachovací záchod. Něco vám povím, to
máte, jako když chcete kočku odnaučit chodit na ptáčky. Nejlepší je
nechat spuštěné prkýnko to je přesvědčí.

