Jak jsem se zúčastnil kulturního školení
Jelikož můj otec míval továrnu na výrobu houpacích koní, začal jsem
se učit zedníkem. Seznámil jsem se s vodováhou, matlal se v maltě a cementu
a jednou jsem v pracovním nadšení shodil mistra z lešení. Od té doby mě
nechávali pracovat pouze v přízemí, posílali pro pivo a jednoho dne jsem
byl dokonce vyslán na školení kulturních pracovníků.
Hned zpočátku školení nám řekli, že se máme stát na svých
pracovištích nositeli a vyslanci kultury. Učili nás číst správné knihy a
radovat se z obrazů. Někteří účastníci tyto věci těžko chápali. Bylo
vidět, že do styku s kulturou přišli doposud jen zřídka. Snad proto pro
nás vedení kurzu naplánovalo návštěvu divadelního představení,
speciálně pro tento účel doplněného i hudbou. Odpoledne se nám snažili
vysvětlit, kdo to byl Shakespeare a proč ho milujeme. Říkali to tak
sugestivně, že někteří soudruzi si Williama velmi oblíbili a dožadovali
se, aby byl pozván na besedu. Jen těžko si nechávali vysvětlit, že je to
nemožné. "Není to správné," volali, "kdyby William přijel k nám, ještě
více by se rozvinul jeho talent než u kapitalistů." "Ba napsal by určitě
více tragédií," tvrdili jiní. "Jistě žertujete," znervózněl vedoucí
kurzu, doktor filozofie Jan Epstein. "Jakýpak žertování," ozvalo se ze
sálu. "Soudruhu, jsme tady my pro tebe, nebo ty pro nás? Abychom na tebe
nepodali hlášení!" Historik se zalekl a do konce přednášky už jen lapal
po dechu. Některé soudruhy to zaujalo a činili si poznámky.
Večer jsme šli do divadla. Mnozí kulturníci byli už předtím na pivu a
o to více se těšili. Než jsme se stačili usadit, zhaslo se v sále. "Zase
šetřej," zavolal rýpal Tenk. "Co to hrajou?" informoval se někdo. Žádostí
o ticho přibývalo většinou z řad lidí fádně oblečených v černém. Z
jejich dychtivých pohledů jsme poznali, že jsou to prosťáčci. "To jsme
zapadli do pěkný party," stěžovali si někteří účastníci kurzu.
Konečně se opona otevřela. Bylo to štěstí. Dokonce i soudruh Tyťjuk
ztlumil tranzistor a hltavě se díval. "To je kus," zhodnotil ženu, která se
objevila na scéně. "Jsou kmání fotky?" dotazoval se hlasitě směrem, kde
tušil biletářku. "Bráško, kupuješ fotky? Vezmi mi polárku," žadonil
Bedrna z galerie a poslal Tyťjukovi vzduchem hrst drobných. Jakýsi starší
pán na 1. balkonu spatřil letící mince a v domnění, že nebe se otevřelo
a Bůh vyplácí jednotku, zřekl se v poblouznění důchodu ve prospěch
státu, čehož již druhého dne litoval. Na jevišti se zatím k dívce
přidružil jakýsi muž, zřejmě švihák. "Chlapy tady taky nemaj špatný,"
mínil Tyťjuk. Vtom orchestr začal podmalovávat hru líbivou hudbou. "Smím
prosit?" vymrštil se Tyťjuk. "Račte," uvolňovala mu cestu z řady sousedka.
"Myslela jsem si od začátku, že je vám špatně." "Ale né, já myslím
tanyny, tanyny," vemlouval se marně Tyťjuk. Mezitím soudruh Fortunát došel
ke kapelníkovi, a přilepiv mu na čelo dvacet korun, vymáhal pro sebe sólo.
A tu se stalo to, co se stát nemělo. Kapelník, místo aby Fortunáta
napomenul, klidně sólo zahrál. Jeho příkladu následovali i ostatní.
"Znám pikantní básničku," podbízel se Hamlet a již recitoval pro pár
nadšenců v dešti drobných. Ani Ofelie nezůstala pozadu a předváděla
exotické tance, za příplatek pak Krásu bez závoje. Když to viděl
Polonius, opovrhl klasikem a začal kšeftovat s tuzexovými bony. Statisté
nabízeli zednické a instalatérské práce, v bufetu zahájili výčep
lihovin. Pokladní dala kolovat za levný peníz pornografické materiály, ze
šatnáře se vyklubal kapsář. Kotelník přestal topit a pěchoval okénkem
vnoučkům do brašniček brikety. Nápověda přesedlal na kuplířství,
zatímco postarší uvaděčka uváděla za pět korun mladé hochy do
života.