Rozcestník >> Kultura, umění a filozofie >> Literatura - temné (nejen) povídky

Informace

Název: Literatura - temné (nejen) povídky
Kategorie: Kultura, umění a filozofie
Založil: LichKingAnathema
Správci: LichKingAnathema
Založeno: 12.09.2018 13:06
Typ: Dočasné
Stav: Veřejné
Zobrazeno: 31365x
Příspěvků:
171

Toto téma sledují (3):


Předmět diskuze: Literatura - temné (nejen) povídky - Fantasy, horror, či cokoliv, co má nekomerční hlavu a patu. Mužete se pohroužit do světa plného temných stránek lidského ducha. Čtyři z pěti psychiatrů doporučují čísti po půlnoci! Spamátorům a senilnělabilním důchodcům, kteří neovládají gramatiku a nemají smysl pro černý humor a temnou Literaturu, a jejichž vrcholem je čtení drbů v časácích a Ordinace v růžové zahradě vstup zakázán!
Máte nastaveno: řazení od: nejnovějších v stromovém zobrazení

| Předmět: Tíha hříchu- LichKingAnathema
07.10.19 00:37:31 | #331

Pomalu, ale s jistotou, že ke mně něco přijde, jako bych už věděl co ke mně má přijít, kráčím po nekonečné chodbě do nikam. Nikde nic. Jen černočerná tma. Rozsvítí se světle modrý osvětlení – to co bývá v nemocničních chodbách. Světlo problikává. Z časových úseků, ve kterých je světlo silnější než tma jde vidět v dálce mrtvola se zabodnutým šroubovákem do zad. Do úst se mi vkrádá touha řvát a bušit do všeho kolem sebe. Jenže nemůžu křičet, hlas mi uvízl v hrdle. Mrtvola leží tak dvacet metrů, až tam na konci chodby. Do uší mi nesnesitelně nahlas zvoní jakýsi zvuk. Postupně se mi v očích vše rozmazává a temná chodba přechází postupně v bílý strop. Z něj na mě padají kameny a já se uhýbám jako v Tetrisu panáčci, na které padají čtverečky a elka. Najednou se ze stropu pomalu ukazuje dráp. Jakoby strop prorval, ale omítka zůstala na svém místě. Jakýsi černý dlouhý dráp. Musel patřit něčemu ještě odpornějšímu, než co jsem si v mé mysli dokázal představit. Dráp se dostává stále blíž ke mně. Už by měl končit – je čím dál tím delší. Nemůže být tak dlouhý. Celých pět minut na mně pomalu ale jistě ukazuje. Ten nepříjemný pocit, když vám někdo ukazuje ostrým předmětem přímo před očima, mě doháněl k šílenství. Opět se rozvoněl ten nesnesitelný zvuk. S mrtvolným výrazem jsem otevřel oči. Promnul si je a šel se opláchnout do koupelny. Z postele se mi vstávalo těžko, ale pro jistotu jsem odsaď co nejrychleji vypadl. „Nebyl to nejpříjemnější sen. Zároveň však nebyl ani nejhorší. Tu noc co se mi zdálo, že se topím v našem špinavém bazénku a nemůžu se ani hýbat, tu jsem málem nepřežil. Tenkrát jsem se pořádně zapotil.“ Pravil jsem s nehybně mrtvou tváří a se strachem v očích mé ženě, která na mě s nezájmem hleděla. „Jo to si moc dobře pamatuju“ odvětila a šla postavit vodu na kafe. Položil jsem se ještě na chvíli a byl bych i znova usnul, kdybych se, opět se strachem v očích neprobral při prvním nárazu kamenu z omítky. I když se mi to jenom zdálo, stejně bych měl vymalovat. V duchu jsem se přemáhal k tomu, abych konečně začal pracovat. Ten život na studiích, který beztak není pro mě je na nic. Pořád se flákám. K učení mě donutí snad jen pán bůh a ten bohužel neexistuje, takže mám smůlu. Už jsem měl i připravený štuk na chodbě. Taky bych měl vyměnit to světlo na chodbě. To modrý, který tam zůstalo po původních majitelích nebylo pěkný a celkový dojem z chodby spíš tmavilo. „Za půl hodiny bude oběd, tak koukej něco udělat, ať si ho zasloužíš.“ Znuděně jsem odpověděl. „Za půl hodiny si stihnu akorát tak otevřít a vypít pivko!“ Řekl jsem to s tak nesmrtelným výrazem na tváři až by jsem se sám sebe bál. Jo ty moje pivíčko, kdyby si vědělo, jak si mi před pěti lety zkurvilo celej můj línej život, tak bys do mě napadlo tak rychle. Ale i tak to byla veselá smrt. Prostě mi moje milovaná manželička nasypala nějaký svinstvo do piva a já zemřel. Zprvu jsem nevěděl, jak to mám snášet, co si o tom mám myslet. První dny, kdybych nebyl mrtvej, tak ty noční můry ani nepřežiju. Celý týdny jsem se probouzel k smrti vyděšený. Po čase jsem si ale zvykl a už se probouzím pouze vyděšený. Ten strašný pytel štuku mi nahání husí kůži. Všechny mé hříchy mě dnes tíží natolik, že lituju dne, kdy jsem alespoň jednu místnost nevymaloval. Lituju dne, kdy jsem nevyměnil ani jedno modrý světlo za bílý. Kdyby existoval bůh, hned bych se stal živým a všechno bych opravil, vymaloval, vyčistil a zametl. Bože dej mi ještě jednu šanci!!!




| Předmět: dovolenková a pro mne nejlepší povídka…
29.09.19 20:54:05 | #330

Jak jsem se učil kouřit
Ať si kdo chce co chce říká, ať si mamka slzy utírá, k dokonalému mladému muži patří cigareta jako k velbloudovi hrby. Pravda, žvýkačka zahraniční výroby správně nasazená na dásni také vyvolá obdiv a samovolná bublina při řeči s ředitelem školy vykoná své, ale cigárko je cigárko. Vůbec nechápu, jak jsem bez něj těch třináct let mohl žít. Ovšem, již v deseti jsem popotahoval z dřívek omotaných vatou, ale to nebylo ono. Také tolik vychvalované bafání z rákosových doutníků, které u nás zavedl zemědělský synek Lanýž, nepřineslo očekávanou slast. Úplným extrémem byl pak vynález 8.C. Vdechování kouře z nedlouhé hadičky naplněné suchou trávou. Několik ožehnutých tváří hovořilo však jasně proti, nehledě k tomu, že někteří chlapci po těchto pokusech za školní zdí potupně vrhli. Záhy jsme si my, kuřiva chtiví uvědomili, že máme-li techniku kouření zvládnout bez újmy na zdraví, musíme se odevzdat do rukou odborníka. A osud k nám byl milostiv.

S prvním zářím přihrál nám do třídy propadlíka Janebu, známějšího, a to i mezi učiteli, spíše pod přezdívkou Nikotin. Kromě kouření snad tento člověk neuměl nic. Svou profesi však ovládal se zručností majitelů opiových doupat. Janebova spotřeba cigaret byla fantastická. a nebylo tedy divu, že již koncem září rozprodal veškeré učebnice propůjčené státem a tak ze školních pomůcek mu zbyl jedině pytlík na cvičky k prasknutí napěchovaný nedopalky, které cestou do školy zručně nabodával po refýžích speciálně upraveným příložníkem. Není divu, že Janeba se na první pohled odlišoval od svých vrstevníků. Již sama postava připomínala vyklepanou cigaretu a čapce se ne neprávem říkalo popelník. Vůní pak připomínal dobře zavedenou tabákovou plantáž v době sklizně. Šaty vetché, na mnoha místech propálené a pod kůží na břiše zašity tři cigarety, jak Janeba tvrdil pro případ ztroskotání. Ačkoli na škole bylo kouření důsledně pronásledováno a astmatický učitel Rejhon kontroloval, převlečen za instalatéra, chlapecké záchodky i během výuky, Janebův zlozvyk byl učiteli i ředitelem tolerován. Jedině v hodinách si nesměl Nikotin zapálit. Řešil to tedy tím, že šlukoval naposledy se vstupem učitele a kouř pak vyfukoval dobrých dvacet minut do penálu. Krom toho jej hodnější profesoři posílali co chvíli s oběžníky a vzkazy, dobře vědouce, že ihned za dveřmi popustí Janeba uzdu své vášně.

Tradovalo se dokonce, že jakýsi bývalý učitel, smuten, že ten den nevykonal dobrý skutek, vyslal Janebu při odpoledním vyučování hlídkovat k blízké trafice, nekupuje-li někdo z žáků tabákové výrobky.

Není třeba zdůrazňovat, že naše srdce se pro Nikotina nadchla. Záhy jsme mu dělali domácí úkoly, nosili svačiny a ti šťastnější, kdo je sehnali i cigarety. A pak přišel den, na který jsme se těšili nejvíce, kdy v cihelně za městem nás měl Janeba naučit kouřit. Počítalo se, že nás, učňů, přijde osm. Lukáš, Pazderka, Pilný, Závoz, Weis, Děravý, Smolík a já. Ale dorazilo nás jen šest. Závozovi bohužel zemřela tetička a tak zklamaný spolužák místo kouření udivoval příbuzné pláčem. Pitomec Pazderka nevydržel muka čekání a zapálil si již doma v poledne ve spíži a byl přistižen otcem, jdoucím mlsat rum. My ostatní jsme již před třetí netrpělivě vyhlíželi Janebu, respektive kouř, který ho vždy signalizoval, takže náhodnému chodci by se zdálo, že se neblíží kamarád, ale sentinel. Přesně ve tři dorazil kouř k nám. "Doufám, že nikdo neporušil můj zákaz obědvat," řekl Janeba úvodem a vyzval nás, abychom předvedli své kuřácké zásoby. Cigarety cizích značek ihned zabavil, řka, že jsou pro nás, začátečníky, moc silné. "Co budu ale kouřit já?" zeptal se šmelinářský synek Smolík, který donesl pouze stovku Chesterfieldek. Janeba mu podal své dvě Lípy. Pak už nic nebránilo tomu, abychom si zapálili. Janeba se ukázal jako rozený pedagog. Věnoval se nám individuálně a dohlížel, zda jeden každý správně šlukuje. Na stěnu cihelny nakreslil pak průřez dýchacím ústrojím, aby ukázal jak nejlépe využít vdechnutého kouře. Pravda je, že nákresu již někteří z nás nemohli věnovat dostatečnou pozornost. Weise jsme dokonce museli omývat vodou. Když se probral, doznal, že v poledne jedl kachnu. Ta ostatně za chvíli byla i mezi námi. To už nám Janeba zapaloval další cigarety. Nikdo nemluvil, neboť kouření nám nepůsobilo ten požitek, o kterém jsme snili. Zatím co Janeba si labužnicky pochutnával na chesterfieldkách, nám bylo hůř a hůř. Bezvěrec Děravý, který měl normálně pro Boha jen slova pohrdání, se začal nečekaně polohlasně modlit. Úplně omámený Smolík pak jen tiše plakal a sháněl se po papíru, chtěje psát závěť. Za hodinu už bylo úplně jedno, kdo v poledne jedl a kdo se postil a domů nás za tmy rozvážel Janeba na dvoukoláku.

A tak se toho dne naučil kouřit pouze Závoz, jemuž pozůstalí na pohřbu nabídli cigaretu aby utišil žal a pitomec Pazderka, jehož otec si při rumu uvědomil, že ve dvou se to lépe táhne.



| Předmět: Satan - LichKingAnathema
16.09.19 14:57:00 | #329

Z nekonečné ozvěny,
z hromu a hněvu
zní nekrolog těchto časů,
kázání samozvance.

Z nekonečné ozvěny
z příslibu moci
zní konfese nenávisti
hanobící důvěřivce.

Z nekonečné ozvěny
z věčného výkřiku
zní litanie plamenů.

Každý nádech je zrození.

Každý výdech je smrt.



| Předmět: Páteční Š+G č.13
13.09.19 12:03:55 | #328

Jak jsem se stal učitelem
Už od dětství jsem miloval školu a vše, co s ní souviselo. Vousatou učitelku Kadrabovou, jízdu po zábradlí, chlapecký záchodek, kde jsem se naučil kouřit, bradla, s kterých jsem srážel šplhouna Hrůzu, až se uchytil v cirkuse jako imitace velblouda. Také jsem miloval karantény, uhelné prázdniny, nemoc učitele, 1. máj a jiné dny, kdy jsem mohl zevlovat po bulvárech a dívat se, jak naše město bohatne. Ano, škola byla pro mne vším. I o prázdninách obcházel jsem ji mlsně jako řeznický pes špalek a čekal, kdy spadne. Ale držela. Byla z roku 1876. Vůbec jsem si nedovedl představit, že bych někdy svou školu opustil. V posledním roce školní docházky jsem se proto rozhodl, že budu následovat Komenského, který utekl za hranice, a stanu se jako on učitelem. Vždyť co může být hezčího, než z dítek, která neumí ani bleptnout, vychovat řádné občany.

Na pedagogickou školu jsem se dostal snadno. Otec mi zajistil dobrý původ a pohledná teta Berta protekci u profesora Měkýše, předsedy zkušební komise. A skutečně, otázky, které mi komise položila, nebyly z nejtěžších. Pravda, několik dotazů bylo záludných, ale vyrovnal jsem se i s takovou chytráckou, jako je otázka: „Který Bedřich byl nejlepším přítelem Karla Marxe?” Chvíli jsem zaváhal a pravil jsem: „Smetana, Fridrich Falcký”, a na třetí pokus jsem to měl. Engels. Jedině Engels. Obdržel jsem plný počet bodů a došlo na politiku. „Co je větší - Čína nebo Vatikán?” Řekl jsem: „Vatikán.” Začali kašlat. Povídám: „Čína.” Ano, hned napodruhé jsem to měl. Bylo vyhráno. Čtyři roky studia a půjdu učit děti. Studium uběhlo jako voda, i když jsem každý ročník opakoval dvakrát až třikrát, abych si důkladně vše pamatoval a působil před žáky dojmem vědce. Nechtěl jsem dopadnout jako můj učitel chemie Kotek, který tvrdil, že kyselina sírová není žíravina.

Když jsme o tom s kamarády pochybovali, neboť člověk zaslechne leccos i mimo školu, vypil naráz celou křivuli se slovy: „Kyselino sírová, zdraví neškodná, skoč do úst”, aby dokázal správnost svého výkladu. Spor zůstal nedořešen, neboť se až do konce roku suplovalo a po prázdninách jsme dostali nového chemika.

Ale vraťme se k mé pedagogické kariéře. Jak jsem řekl, studium uběhlo jako voda. Sotva čtyřicetiletý držel jsem v ruce diplom, který mne opravňoval vlévat žákům do hlavy moudrost a dohlížet, aby neštěbetali mezi zvoněním. Nemohl jsem se dočkat školního roku. Tak jsem se na děti těšil. Za školou jsem si uřízl lískovku na darebáky a po večerech pročítal pedagogické spisy Makarenka, Nejedlého a kata Mydláře. A i jinak jsem se připravoval na povolání. Jedl jsem křídu, vstával denně v 7.00, skládal si učení a penál, zvonil jsem si přestávky a o desáté jsem se procházel po chodbách.

Konečně nadešel kýžený den 1. září. Bohužel jsem zaspal. Rychle jsem se oblékl a běžel do školy. Právě zvonili desátou. Začal jsem se tedy procházet po chodbě, abych se jakoby nic vmísil do školního života. Náhle se ke mne přitočil školník, chytil mě za límec a křičel, podle mého názoru až příliš hlasitě: „Máme tě, ptáčku! Už nebudeš šacovat kabáty v šatně!” Pak mě vedl do ředitelny. „Tento muž, pane řediteli,” hlásil zezadu, “okouněl po chodbách a mám dojem, že je to straka, která loupí již dvanáct let v naší budově.” Ředitel vyskočil od lejster a přísně si mě změřil. „Je to trapný omyl, pane řediteli,” bránil jsem se, “jsem nový učitel Vaník a šly mi pozdě hodiny.” „Á, čekal jsem vás,” řekl s ulehčením ředitel, „pojďte, kolego, 7. B na vás již čeká. Ale pozor, není to nejlepší třída.” „Nevadí,” řekl jsem, „zvládnu je, ale bylo by tam alespoň pro začátek několik dobrých žáku?” Ředitel váhal. „Aspoň jeden,” smlouval jsem. „Snad... cikán Masarovič...” pohnuly se ředitelovy rty. Šel jsem do třídy jako v mrákotách. „Masarovič, Masarovič, “ opakoval jsem si, „to jméno nesmím zapomenout.”

Ze 7. B se ozýval strašlivý řev. Asi se na mne teší, usoudil jsem a otevřel dveře. Prudký úder namočené houby mě na chviličku zbavil rovnováhy. Ale jak říkám, jen na chviličku. Snažil jsem se nevšímat si deště cviček, které na mne dopadaly se železnou pravidelností. „To znám, také jsme to dělávali,” řekl jsem s humorem. Někdo mi podrazil nohy. Třída se smála. Nejprve jsem čekal, že mě Masarovič zvedne, ale po pěti minutách marné naděje jsem se rozhodl, že vstanu sám. Nešlo to tak lehce, protože mi dva žáci seděli na prsou. Ale setřásl jsem je a prohodil jakoby nic: „To znám, také jsme to dělávali.” Vtom mě pinknul do hlavy globus. Zamáčkl jsem bouli a pravil: „To znám, začneme zeměpisem.” Třída zarvala: „Také jsme to dělávali!” „Tak dost!”, okřikl jsem ty štěbetálky. „Nebo se strýček rozzlobí!” Třída se začala cynicky smát a kdosi na mne plivl. To mě urazilo a vytáhl jsem lískovku. V tu ránu se nad hlavami žáku objevily hole. Cítil jsem, že je zle. Situaci mohl zachránit jedině Masarovič. „Ještě jsem nezapsal do třídní knihy,” koktal jsem, „kdo chybí?” „Masarovič,” zahučelo třídou. Pokoušely se o mne mdloby. „Jsou zde ještě nějací cikáni?” vyzvídal jsem v naději. „Nejsou, učiteli,” neslo se učebnou a do tabule se zabodl nuž na tři prsty hluboko. Napadlo mě, co by asi v této chvíli udělal Makarenko: „Budete-li hodní, povím vám strašidelnou bajku ze Sibiře.” Někdo, asi žák, vystřelil ze staré bambitky. Se Sibiří vystačím stěží, napadlo mi a pokradmu jsem vzhlédl. Žáci se kolem mne seskupili v kruh, který se stále zužoval. Na čele mi vyvstal studený pot. Náhle mě napadla spásná myšlenka. „Jdu mýt okna,” začal jsem. Třída nechápala. „Přišel jsem uklízet,” pokračoval jsem v přesvědčování. „Jsi učitel,” odpověděla třída.

Prorazil jsem kruh paží a vyběhl ze třídy. A abych se alespoň trochu pomstil, vběhl jsem do šatny a důkladně prošacoval všechny kabáty včetně ředitelova.



| Předmět: Studna - LichKingAnathema
12.09.19 13:26:27 | #327

Místa jako tohle měl moc rád.
Sotva překonal rozpadající se cihlovou zeď, ocitnul se v zahradě jako z jiného světa. Čnící stromy, vysoké traviny a miliony popínavek zaplňovaly mimo zarůstající cestičku veškerý volný prostor. Ben se ještě jednou ohlédl za sebe a za rozbitou cihlovou zdí na něj mžoural kousek sídliště. Přistěhovali se sem s rodiči teprve před pár měsíci a on, jelikož byl vždy trochu jiný než ostatní děti, měl velké problémy se s někým seznámit.
Takže dělal to, co mu šlo nejlépe, když byl venku sám. Toulal se.
S nadšeným výrazem se otočil zpět k objevené džungli. Dlouhé týdny si představoval, jak to tady asi vypadá, na tom zarostlém plácku mezi dvěma rodinnými domy. Byla to oblast obehnaná opravdu vysokou cihlovou zdí, odrbanou a oranžovou, takovou tou, kde se mísí vajgly, plechovky a sprosté čmáranice. A teď, když v jednom přiléhajícím keři odhalil prasklinu ve zdi dost velkou, aby se jí dokázal protáhnout i dospělák, tady stál. Vlastně ho teprve teď napadlo, že ta zeď vlastně nemá žádný jiný vchod – zvláštní, že si toho nikdy nepovšiml dříve.
Vykročil po nezřetelné cestičce vpřed. Zjistil, že půda je poměrně podmáčená a tenisky mu po pár neopatrných šlápnutích provlhly. Napadlo ho, jestli tady není jedna velká bažina a jestli by se v ní nemohl utopit. Ale v mysli malých chlapců podobné myšlenky často ustoupí vidině dobrodružství. Ulomil z blízkého keře větev a rozhodl se ji použít k průzkumu terénu.
Jak postupoval zelení vpřed, něco se mu nezdálo. Když naslouchal svým čvachtavým krokům, pochopil, že ho obestírá naprosté ticho. Žádné šumění vegetace, ani lísteček se nepohnul. Neslyšel zpěv ptáků či žabí kvákání. Dokonce i zvuky z okolního sídliště jako kdyby někdo stisknutím tlačítka vypnul.
Bylo tu mrtvo.
Bena na okamžik napadlo, že veškeré zdejší rostlinstvo je jeden nenávistný organismus, který ho tiše pozoruje a chystá se ho pohltit. Přeběhl mu mráz po zádech. Už mu nepřipadalo jako tak dobrý nápad sem lozit. Možná by se měl pomalu otočit a - A pak v zeleni před sebou spatřil toho člověka.
Ben ustrnul. Hlavou se mu prohnala tisícovka myšlenek související s tím, že bez dovolení vnikl na cizí pozemek a ani o tom nikomu neřekl. Čas se táhnul jako med a chlapci najednou došlo, že ten člověk se nehýbe. Opatrně vykročil vpřed, aby si postavu prohlédl.
Ne, to nebyl člověk – jen socha mladého muže. Nohy sochy se zanořovaly do bahnitého podloží a tělo bylo pevně obemknuto břečťanem. Ruce s křečovitě rozevřenými prsty měl přitisknuté k obličeji a celkový záměr sochaře vyzníval, jak kdyby kamenná postava mířila směrem, ze kterého Ben přicházel. Socha zde musela být opravdu dlouho, eroze už z ní stačila smýt většinu hlubších detailů. Pak zahlédl další sochu. A další a další... Užasle kolem nich procházel. Některé vypadaly novější, jiné starší. Byli zde muži i ženy, různý věk.
Celkově jich napočítal něco kolem dvaceti, ale v zeleném šeru jich mohlo klidně být více. Všechny se klátivě propadaly do půdy, některé skoro ležely, jak je rostlinstvo hladově stahovalo dolů. Ben nechápal, kde se to tu vzalo, ale bylo to úžasné. Těžko říct, kolik uměleckých výtvorů minul, než studnu spatřil.
Byla to velká stará studna se stříškou hustě porostlou mechem. Rumpál s navíjecím lanem už byl fuč a těch několik pozůstatků okovu tlelo někde poblíž. Ústí studny z černých kamenů působilo spíše slizce než vlhce, jako kdyby sahala do hluboké jeskyně. Co více, v šeru pod neprostupnou korunou stromů se zdálo, že ze studny něco slabě nazelenale světélkuje.
Půda zde byla velmi vlhká, takže k ní bez rozmyslu přeskákal po zvláštně tvarovaných kamenech; za okamžik byl u ní. Světélkování neustávalo, slabá záře se nad studnou tetelila jako toxický oblak jedu. Bena nenapadlo, co by ho mohlo způsobovat, nikdy se s ničím takovým nesetkal. Trochu se bál, ale zvědavost zvítězila.
Shlédl do studny a pak to uviděl.
Chtěl zaječet, ale nešlo to. Utíkal zpět po kamenech (rozbitá torza!), do houští mezi sochami (proboha!) a každý krok byl těžší a těžší...
A studna čekala na dalšího zvědavce.



| Předmět: Minulé životy - LichKingAnathema
11.09.19 10:32:07 | #326

Evžen Koutník nikdy nevěřil v nadpřirozeno, zázraky, stěhování duší a podobné pitomosti, jak tomu rád říkával. Proto se dostal ve vlakovém kupé do ostrého sporu s mužem, který soustředěně studoval knihu nesoucí provokativní název Minulé životy.
„Jak může někdo věřit takovým blábolům!“ rozčiloval se. „Nějaký vypočítavý šílenec to sepíše a kdejaký blbec to potom koupí. A co víc! Propadne tomu a začne tyhle úchylnosti šířit! Já bych to trestal! Já bych za to sekal hlavy!“
„Promiňte,“ pronesl klidně onen muž, „jako spoluautor zmíněné knížky se musím ohradit. Jedu na přednášku, proto si text znovu pročítám. A na té akci budu dokazovat...“
„To známe! Dokazovat! Cha! Vypukne davová hysterie, živná půda fanatismu! Podívejte se, jak uměl lidi zblbnout takovej Hitler! Kdepak! Zkuste mi to teda dokázat v klidu. Tady a teď. Třeba...,“ ukázal na svého mopslíka, pohodlně rozvaleného na klíně. „Kým byla v minulým životě třeba tady ... Kikina? Nebo zvířat se snad ta vaše teorie netýká?“
„Ale týká. Jen bych musel psa zhypnotizovat.“
„Tak to, sakra, udělejte, co se může stát? Dyť už stejně skoro chrápe!“
„Dobře. Ale nese to s sebou určité riziko. Duše zvířete se může na určitou chvíli zaseknout ve své bývalé entitě a chovat se jako by byla v původním těle.“
„Nevadí, zkuste to.“
„Může to být nebezpečné!“
„Ale kuš! To jsou jen kecy! Vy jen nechcete, abych ten váš podvod prokoukl!“
Muž přivřel oči a temně zavrčel: „Dobrá, budete mít, co jste chtěl.“
Pak jemně uchopil mopslíkovu hlavu a uhrančivě mu pohlédl do očí.
*

Zhruba za čtvrt hodiny do kupé vstoupil průvodčí: „Jízdenky prosím!“
Muž odložil knihu a podal mu lístek.
Železničář se zle zakabonil: „A co to zvíře?“
„Není moje.“
„To chcete říct, že cestuje mýrnix týrnix samo?“
Muž pokrčil rameny: „Páníček na chvíli odběhl.“
„Zasloužil by kriminál,“ pokýval hlavou průvodčí, „takhle tejrat němou tvář. Copak to nevidíte? Ten pes je enormně nadmutej. Má břicho, jako by spolknul barel.“
Autor Minulých životů sklapl knihu a smutně pohlédl na podlahu.
V mopslíkově obřím břiše se cosi zmítalo, zatímco pes zřetelně syčel a snažil se omotat kolem železničářovy polobotky.



| Předmět: Pomocníci - LichKingAnathema (aneb blbý…
10.09.19 10:44:27 | #325

Zuřivě mačkal tlačítko pro chodce a proklínal nereagující semafor. Přešel by hned, kdyby zdejší zdánlivě přehledná křižovatka neprobouzela v některých řidičích závodnické pudy. Ohlédl se.
Prázdný chodník, jak to na nočním periferním sídlišti bývá v mezidobí venčení psů. Neudržovaný trávník, keře a v nich... něco. Nebo nic. Realita nebo přelud? Neměl náturu ani fyzičku zjišťovat, která varianta je správná.
Z nepříjemných představ ho vytrhlo zatroubení. Na semaforu zářila zelená, těsně před přechodem stálo auto a v něm šofér, který se výmluvnými gesty dožadoval odpovědi na otázku: „Hodláš, ty kreténe, přejít?“
Jindy by mu v podobném duchu odpověděl, dnes jen rychle překlusal na druhou stranu. Tam z něj všechno spadlo.
„Hysterko,“ vynadal si, „seš jak ženská, co v každym stínu vidí prznitele.“
Pousmál se. To on by se nechal zprznit rád, ovšem výhradně dámou v oblečku á la Xena. Zabočil mezi paneláky a uvolnil otěže fantazii přes den omezované na kreativní účetnictví. Ve chvíli, kdy se počet snových útočnic zvýšil na osm a zahrnoval vše od kyprých slovanských blondýnek po rozkošně bojovné Asiatky a v podbřišku cítil příjemné šimrání, zakopl o obrubník. Zavrávoral. Nedopnutá brašna povolila a vyvrhla obsah na zem.
„Kurrrva!“
Sedl si na paty a několik minut zápolil s brašnou a přesvědčením, že co bylo uvnitř jednou, musí se vejít i napodruhé. Když mu ale opakovaně zbyla v ruce prázdná jídelní krabička, neudržel se a vztekle ji odmrštil.
Zašustila ve křoví, které ho vzápětí ohodnotilo tichým: „Čuně!“
Ztuhl. Strach, o kterém si myslel, že ho nechal desítky metrů za sebou, se vrátil. Podle intenzity mrazení v zádech si navíc přivedl posily.
Sklopil oči a roztřesenými prsty zapnul přezky.
Křoví zasípalo.
Pak vlevo cosi vrzlo. Jako opotřebované kolečko nákupního vozíku. Poblíž ale žádná samoobsluha nebyla.
Popadl brašnu a prudce se napřímil.
Křup!
„Au!“
Zasekl se v mírném náklonu. Prokletá záda!
Vrz. Síp. Skříp.
Přímo za ním.
Zátylek mu ovanul zkažený dech.
„Co tě bolí?“ zachrčel neidentifikovatelný hlas.
Zaječel a dal se na útěk. Pokud se za útěk dal považovat trhavý pohyb, při kterém za sebou táhl jednu nohu a brašnu zaseklou popruhem v lokti. V hlavě měl prázdno, dokud se mu v ní nerozblikala malá směrovka. Jedna šipka ukazovala dál na chodník, druhá odbočovala na schody. Rozum velel pokračovat po relativně rovném chodníku. Zbytek se chtěl co nejrychleji dostat domů. Zabouchnout za sebou dveře, zamknout, zatáhnout řetízek. Izolovat se od venkovního světa. Od pronásledovatelů. Jasně je za sebou slyší. Neví, kolik jich je a vědět to nechce.
Zahnul na schody. Prudké a rozpadající se, ale vedoucí přímo ke spásnému úkrytu. Ještě na druhém schodu to považoval za dobrý nápad.
Kdysi se hodně nasmál jedné komedii s Belmondem, kde dotyčný opakovaně padal ze schodů. V reálu to zábavné nebylo.
Netušil, jak se to stalo. Ani jestli uběhly vteřiny nebo hodina. Najednou ležel pod schody naznak. Chtěl vstát, ale dokázal jen pootočit hlavu. Tehdy je poprvé uviděl. Bylo jich... hodně. Šourali se blíž a blíž a vytvářeli kolem něj půlkruh.
U levého předloktí se mu zablesklo. Obě kosti povolily. Vykřikl. Zaskočila mu slina. Rozkuckal se. Jakási vnější síla mu násilím roztáhla čelisti a několikrát zaškubala jazykem. Žaludek na znamení protestů vyslal vzhůru nestrávené zbytky. Neměly dost prostoru k odchodu, proto jich část zkusila projít průdušnicí.
Teď už se dusil pořádně. Křečovitě se prohnul. Vzduchem cosi zasvištělo. Zasáhlo ho to do prsou. Hrudní koš povolil. Poslední, co ucítil, byl opakovaný tlak na hrudník. První zatlačení mu vecpalo jedno zlomené žebro do plic. Další ho posunulo do srdce.

*
Postávali okolo a vrhali nervózní pohledy po sobě a po bezvládném těle. Pak se rozproudila debata.
„Kdo ho vybral?“
„Zadýchával se. Vypadal, že bude potřebovat pomoc.“
„Blbost!“
„Blbost byl prekordiální úder, ten už se nedělá!“
„Neměl jsi začínat s umělým dýcháním!“
„Kdybys mu nepřejela ruku chodítkem-“
„Dost!“ okřikl je jejich nekorunovaný vůdce, „měli bychom jít, než služba zjistí, že jsme pryč.“
Mlčky to kvitovali a zamířili ke společnému domovu. Další neúspěch je zklamal, ale neztráceli víru.

Jednou se jim určitě podaří uplatnit poznatky z kurzů první pomoci pro seniory.
*6001* *19934* *503* *909*




| Předmět: Ta věc!!! - LichKingAnathema
09.09.19 15:14:56 | #323

Vzbudila se uprostřed noci, a věděla, že ji volá Ta Věc. Volala ji už dlouho, příliš dlouho. Tentokrát ji však poslechne. Musí. Už nemůže odolat. Bojí se, jako nikdy předtím, ale pak už to bude všechno v pořádku. A bude to krásné, protože Ta Věc ji odmění. Slíbila to. Vstala a dotkla se bosýma nohama studené podlahy. Její pleskavé kroky mířily z pokoje na chodbu, kolem koupelny a pokoje rodičů až se zastavily u schodů do podkroví. Byla tam jen jedna malá místnost a ona si jasně pamatovala den, kdy si tam poprvé hrála. Váhavě zamířila po vrzajících dřevěných schodech. Otevřela dveře a vstoupila do tmavé, měsícem osvícené místnosti. Dveře se za ní pomalu zavřely a ona tam najednou byla sama, jen s Tou Věcí, která se k ní dychtivě přibližovala a tiše zpívala. Už nikdy nevyšla ven.
——
Když mi rodiče řekli, že se budeme stěhovat, tak jsem týden nevyšla z pokoje. Měla jsem tam své kamarády, svou školu, skrýš v lese. Teď už nic z toho nikdy neuvidím. Až na Kate, která slíbila, že se budeme navštěvovat alespoň o prázdninách. A najednou jsem stála tady, před velkou starou barabiznou, která se vůbec nepodobala našemu malému, útulnému domu. Nesnášela jsem to místo. Na rozdíl od své desetileté sestry, která byla nadšená úplně ze všeho, co se v tomhle zapadákově nacházelo. Vždycky byla divná. A zrádkyně, protože nedržela se mnou. Pozorovala jsem ji, jak běhá kolem domu a nahlíží do všech oken. Nemohla se dočkat, až si vybere svůj pokoj. A pak konečně přišel otec, odemkl dveře a ukončil tak její trápení. Vtrhla do chodby a hned běžela po schodech nahoru. Když jsem tam za ní přišla, seděla už na zemi v severním pokoji s velkými okny a křenila se na mě. Uměla si ale vybrat. Vedle ní samozřejmě museli mít pokoj rodiče a na mě zbyl pokoj na jižní straně, který byl odstrčený a odkud jsem to měla pěkně daleko do koupelny. Už jsem jasně viděla, jak mě ráno vždy předběhne a bude blokovat sprchu.
„Nekaboň se tak, nebo ti to zůstane.“ Řekla mi s chlácholivým úsměvem. „Můžeš u mě někdy v noci spát, když bude bouřka.“
„To víš, že jo, říkáš to jen proto, že jsi strašpytel.“ vysmála jsem se jí. Byla to totiž pravda, ale nenamáhala jsem se jí vysvětlit, že v září už žádné bouřky nebudou. Nevysvětlil jí to nikdo. I přes zimu, když byla venku chumelenice, se někdy v noci probouzela a bála se, že uslyší hřmění.
„Co myslíš, že je tam nahoře?“ zeptala se mě znenadání.
„Kde nahoře?“ nechápala jsem.
„No tam za dveřmi, jak se k nim jde po těch starých schodech.“
„Jo ty myslíš podkroví.“ rozpomenula jsem si. Nevěnovala jsem těm plesnivým dveřím moc pozornosti. Kdoví, co za havěť se skrývá za nimi. Rodiče nám už u nás doma říkali, že je ten dům starý a podkroví se už léta nepoužívá. Maximálně tam budou nějaké moly prožrané staré hadry a klobouky. A možná nějaké hnízdo krys.
„Pojďme to tam prozkoumat.“ zaprosila a smutně se na mě podívala. „Slibuji ti, že si po večeři můžeš nechat můj moučník.“
„Tak moučník říkáš?“ zbystřila jsem. „Tak pojď, ale jen tam nakoukneme, nechci být celá od prachu.“
Dveře šly těžko otevřít a za nimi bylo několik zaprášených krabic. Naproti byla v rohu obrovská skříň a dál už nic. Jen malé střešní okno, kterým se dovnitř prodíraly mdlé podzimní paprsky. Claudia se zatvářila zklamaně. Rozeběhla se však s očekáváním ke skříni a otevřela ji. Zevnitř se vyvalilo plesnivé dusno. Krom mrtvých molů na podlaze, plesnivé kožešiny na věšáku a kusu ztrouchnivělého lana tam však nic nebylo.
„To je ale pitomé podkroví.“ Kopla naštvaně do jedné z krabic, která se převrhla a vypadl z ní staromódní dámský klobouček.
„No vidíš, alespoň si máš co vzít první den do školy.“ poškádlila jsem ji a odešly jsme. Tak naše napínavá výprava do podkroví skončila. A vlastně jsem si na něj nějakou dobu ani nevzpomněla, kdyby za mnou asi po měsíci Claudia nepřiběhla do pokoje, že má strach.
„Prosím, můžu s tebou spát? Bojím se té bouřky.“ šeptala mi vystrašeně.
„Jaké bouřky ty trdlo? Žádná není.“ divila jsem se. Venku sice pršelo a bylo tam hnusně, ale žádná bouřka nebyla. „Už jsem ti přece říkala, že bouřky jsou jen v létě. To se ti jenom něco zdálo.“
„Asi jo, ale stejně, můžu u tebe spát? Od té doby, co jsme byly v tom podkroví, mám takový divný pocit. Jako by na mě někdo mluvil, když spím.“
„A co ti říká?“
„To nevím, ale i přesto mám strach. Nikdy si to nezapamatuji.“
„To jsou jen sny, teď si lehni a spi.“
Od té doby ke mně čas od času Claudia přiběhla, že je bouřka a musí se u mě schovat. Bylo mi jasné, že to je jen nějaký nový trik, aby nemusela spát sama a nepřikládala jsem tomu žádný význam. Konec konců, když jí to vyšlo jednou, zkoušela to znova a znova. A vlastně mi to ani nevadilo, v tom starém domě jsem se necítila moc dobře. Byl na mě moc velký a pořád tam byl cítit pach zatuchliny, i když jsme větrali, jak to jen šlo. Po nějaké době si mě však zavolala mamka. Jestli prý nevím, co se děje s Claudií, jestli nemá nějaké problémy. Byli zrovna na třídní schůzce a má sestra se prý moc zhoršila. Učitelky o ní říkaly, že často nedává pozor a někdy dokonce usíná v hodině. Řekla jsem jí, že je to nejspíš tím stěhováním a že si musí zvyknout na nový domov. Čemuž jsem však sama nevěřila. Má sestra byla vždy neskutečně přizpůsobivá, to já jsem si jen těžko zvykala na sebemenší změny. Když ke mně jednou v noci zase přiběhla, zeptala jsem se jí, co ji trápí.
„To ty věčné bouřky. Moc se jich bojím a nemůžu pořádně usnout, ani u tebe. Pořád se budím a musím na ni myslet, i na ty hlasy. Říkají mi ošklivé věci, že dokud nebudu hodná, tak ty bouřky nikdy neskončí. Myslím, že jsme do toho podkroví neměly chodit.“
Tvářila se vážně a mě najednou napadlo, že s naším domem možná není vše úplně v pořádku. Přikryla jsem ji a ona za nedlouho usnula. Já ale zůstala vzhůru dlouho do rána a ptala jsem se sama sebe, jestli to co říká, může být pravda, Umanula jsem si, že tomu zkusím přijít na kloub. Hned druhý den jsem zamířila do knihovny a půjčila si pár nudných knih a starých místních novin o našem městě. Musela jsem se probrat haldou nezajímavých informací o místním klubu mažoretek a fotbalistů, o každoročním pořádání farmářských trhů, ale nakonec jsem konečně narazila na alespoň trochu zajímavý článek.
Týkal se jedné ženy jménem Sarah Haraldsonová, která údajně zapálila v nepozornosti pár domů na Flower Street. Ve Flower Street jsme bydleli my, proto mě to zaujalo a popostrčilo mou zvědavost, abych se o případu dozvěděla víc. Odpovědi se mi dostalo v listopadovém vydání roku 1978. Hovořilo se tam o jisté Janis Haraldsonové, která zemřela za velmi znepokojivých okolností. Na jejím hrdle byly známky škrcení, ale pachatel nebyl nikdy zatčen. Ač celé město vědělo, kdo to mohl způsobit. Zastupitel města, pan Chris Haraldson, prohlásil, že vše byla nešťastná náhoda a jeho žena je psychicky nemocná. Proto ji držel doma několik let, ale poté, co způsobila požár, který zachvátil několik domů v ulici, byl donucen ji umístit do psychiatrického zařízení, kde nakonec po 6 letech zemřela. V posledních okamžicích života zoufale opakovala, že její 12ti letá dcera není mrtvá, ale přežívá ve zdech jejich domu. Domu číslo 67.
Projela jsem v rychlosti i další čísla, jestli jsem na něco nezapomněla, a nalezla jsem zmínku o třech dívkách, které zmizely za záhadných okolností. Poslední byla Liliana Woodsová, dcera Ericha Woodse, který vlastnil železářství. Přistěhovali se do města roku 1999 v létě a za čtvrt roku se stěhovali zpět do Chicaga, bez dcery.
Cestou domů mi v hlavě vířily myšlenky jedna za druhou. Náš dům přeci není nebezpečný, nemohla se tam stát žádná vražda. Ale čísla a písmena na plotě hovořila jasně: Flower Street 67. Když jsem se přiloudala do kuchyně, Claudia již měla všechny své úkoly hotové a ládovala se zmrzlinou. Byla doma dříve než já, vždyť jí bylo 12 a hodiny jí končí dříve než 15ti letým žákům. Sedla jsem si k ní a naléhavým hlasem se jí zeptala, jestli dnes nechce spát u rodičů.
„Ale dnes žádná bouřka nebude, Ta Věc mi to slíbila.“ řekla překvapeně a pak se na mě povzbudivě usmála. „Ty nic nevíš, ale už to bude vše v pořádku.“ S těmito slovy se zvedla ze židle a já ji udiveně pozorovala, jak jde po schodech do druhého patra. Když se mamka vrátila z nákupu, řekla jsem jí, že dnes musí Claudia spát s nimi, že jí možná hrozí nebezpečí.
„Ale jaké pak nebezpečí Sophie, ty myši ze zdí jsme už dávno zlikvidovali. Nemáš se čeho obávat, tenhle dům je sice starý, ale ne strašidelný.“ Zasmála se a začala připravovat svačinu.
„Mami, ale ty to nechápeš. Četla jsem to v místních novinách, kdysi se tu stalo něco moc zlého.“
„Tak ty jsi četla noviny.“ zarazila se. „Spíš si myslím, že tě někdo strašil ve škole. Věděla jsem, že to jednou přijde. Nesmíš jim věřit. Tohle je dům jako každý jiný. Místní z něj mají strach, ale kdo by měl strach z tak velkého domu, který byl prodán za polovinu své ceny. Nesmíš tomu věřit, Sophie, vždyť jsi rozumná holka. Je to jen dům, není zodpovědný za zlo, které se v něm událo. Nám se tady daří dobře. Otec tady sehnal moc dobrou práci. Nekaž mu to. Nekaž to nám všem.“
S tím se ode mne odvrátila a já pochopila, že náš rozhovor skončil. Odebrala jsem se do svého pokoje a dělala své úkoly. Ale nezapomněla jsem na to. Věděla jsem, že musím svou sestru ochránit před tímhle domem. Že se tu děje něco zlého a neskončí to, dokud to někdo nezničí. Tu Věc, jak říkala má sestra. Ať to bude cokoli, nebudu se toho bát.
Večer jsem si šla lehnout v devět jako vždy, a ještě si chvíli četla. Vyčkávala jsem. Najednou jsem za oknem spatřila blýsknutí a vzápětí na to ohlušující ránu hromu. Rychle jsem vstala a přeběhla k oknu. Na střeše, pár metrů pode mnou, balancovala má sestra. S hrůzou jsem rozrazila okno a zavolala na ni. Claudia se však jen smála, ale ne svým zvonivým, dětským smíchem, ale smíchem šílence. A pak najednou skočila.
S trhnutím jsem se probudila a knížka mi spadla na zem. Uvědomila jsem si, že to byl jen sen, hloupý sen a nic víc. Claudia je určitě ve svém pokoji a je v pořádku. Vstala jsem, abych si došla pro vodu. Z toho příšerného snu mi vyschlo v krku. Šla jsem potichu po chodbě, ale z nenadání jsem uslyšela divné zvuky z druhé strany domu. Rychlými kroky jsem se tam vydala. Pomalu jsem otevřela dveře do Claudiina pokoje. V místnosti svítilo světlo a okno bylo otevřené dokořán. Má sestra tam však nebyla. S hroznou předtuchou jsem se rozeběhla k oknu, ale na střeše nikdo nebyl. Vynadala jsem si, jak jsem hloupá a vyšla z pokoje.
Pak jsem ten divný zvuk uslyšela znovu. Něco jako tiché pobrukování, či dokonce zpěv. Vycházely z pootevřených dveří do podkroví.
Pojď si se mnou hrát, nemusíš se bát.
Budu tě mít ráda, jako kamaráda.
Ruku svou mi podej a slib svůj dej
že zůstaneš tu navždy
děj se, co děj.
To už jsem na nic nečekala a vtrhla dovnitř. Claudia stála před otevřenou skříní v rohu. Vyházel z ní onen znepokojivý hlas a až teď jsem si uvědomila, že je to hlas malé holčičky, nejspíše ne o moc starší než je má sestra. Chtěla jsem něco vykřiknout, cokoli, abych sestru varovala. Dřív než jsem to udělala, však za skříně cosi vystřelilo. Nebyla to ruka, spíše chapadlo, nebo nějaký oddenek a záhy na to se začal rozdělovat. Něco mi to připomínalo a až mnohem později jsem si uvědomila co. Vypadalo to jako rozvětvené žíly. Ze skříně jich po stranách, spodem i vrchem, začaly vylézat desítky, menší i větší a všechny divoce pulzovaly, jako by v nich opravdu proudila krev.
Claudia stála jako přibitá. Chtěla jsem se k ní rozeběhnout, ale nešlo to a tak jsem sebrala všechny síly a zařvala její jméno. Pomalu se ke mně otočila. Její oči byly prázdné, potemnělé. Usmála se na mě a řekla: „Už žádné bouřky nebudou, jen smích a hry. Tak mi to řekla.“ A zatímco mluvila, tenké vlásečnice se dostaly až k ní a pomalu jí lezly do pusy, do očí, do uší. Obmotávaly její útlé paže a kotníky a zanedlouho už nebyla žádná Claudia, jen temně rudý kokon, který si skříň začala přitahovat k sobě. Dívčí hlásek nepřestával téměř konejšivě prozpěvovat, a když byla uvnitř, skříň se zabouchla a vše ztichlo.
Až za několik minut jsem byla schopná se pohnout. Jako by mě nějaká neviditelná síla držela na místě, jako by snad Ta Věc chtěla, abych vše viděla. Pak se svět zatočil a já omdlela. Ráno mě našli rodiče a ptali se na mou sestru.
„Je pryč.“ pronesla jsem tiše a rozpovídala se o tom, co jsem v noci viděla. Samozřejmě mi nevěřili. Byli na mě rozčilení, stejně tak jako policie. Všichni měli za to, že jsem jí něco udělala, nebo řekla, nebo bůh ví co. Já ale dokola opakovala to samé, v noci se probouzela s křikem, a když mě jednou ráno nachytali, jak se ve staré skříni snažím založit požár, nechali mě odvézt do velkého bílého domu. Někteří zde chodí v bílých pláštích a ti ostatní si divoce něco mrmlají, vykřikují, smějí se. Říkali, že se tu budu cítit dobře, ale mám strach. Mám strach o ty další holčičky, které jednou přijdou do našeho domu a už z něj nikdy nevyjdou. Nikdy!!! *503* *909* *33809*



| Předmět: Páteční bonus Š+G č.11
06.09.19 13:44:05 | #322


| Předmět: Páteční Š+G č.12
06.09.19 13:39:04 | #321

Jak jsem se stal nezaměstnaným
Byl jsem ředitelem jednoho velkého koncernového podniku. Kávu mi vařila sličná sekretářka, do práce jsem jezdil Tatrou 613. Jednou za mnou přišli, abych zaplatil 5 000 Kčs na pohřeb člena ÚV KSČ. Řekl jsem, že za 5 000 Kčs pohřbím celý ÚV sám. Od té doby jsem pracoval jako ředitel malého podniku. Kávu mi vařila stará sekretářka, do práce jsem jezdil Tatrou 603. Jednou mi vyčetli, že jsem nebyl na poslední schůzi KSČ. Řekl jsem, že kdybych věděl, že je opravdu poslední, přišel bych i s transparentem. Od té doby jsem dělal mistra. Do práce jsem jezdil vlastním autem, kávu si vařil sám. Na zdi jsem měl obraz Husáka a Lollobrigidy. Řekli mi, abych tu kurvu sundal. Sundal jsem Husáka a od té doby jsem pracoval ve výkopu. Do práce jsem jezdil na kole a kávu si nosil v termosce. Když jsem kopal, přišli za mnou, abych si uklidil kolo, že pojede sovětská delegace. Řekl jsem, že kolo mám zamčené a pojištěné. A od té doby jsem nezaměstnaný.