Jedna má kamarádka kdysi prohlásila, že rýmyčka je pro chlapy smrtelná
choroba. Samozřejmě jsem tehdy se smíchem protestoval. Nicméně v jádru
měla částečně pravdu. Nemocný muž dost dobře nemůže plnit svou roli
ochránce a lovce. Je poměrně stresující myslet na to, jak
snadno lze chorobě podlehnout a jak snadno člověka vyřadí ze života. Proto
nad tím většinu času neuvažujeme a zatlačíme obavy z nákazy do hloubi
naší mysli.
Ale já nad tím teď nemálo přemýšlím. Jde to těžko, neboť hlava mě
bolí jako by se chystala explodovat a potřísnit stěny lepkavou tkání. Na
čele mi perlí pot, a vlastně nejen na čele, ale na celém těle. Je mi horko
a současně cítím chlad, přestože ležím zachumlaný pod dekami.
Naproti posteli už hodiny svítí monitor počítače, ke kterému nemám sílu
jít a pustit si alespoň film nebo seriál. Na nočním stolku po mé levici
leží konvice s dávno vychladlým čajem a vedle něj
rozečtený Jack Ketchum. Ale já už se nedokáži na ta písmenka soustředit.
Tak prostě ležím a je mi blbě.
Má nemoc se poprvé projevila před dvěma dny.
To ráno bylo jako každé jiné. Kolem osmé jsem vstal, při snídani projel
nové emaily a pozdravil spolubydlícího, který spěchal do práce. Během
následující hodiny jsem rezignovaně brouzdal internetem a spílal si do
blbců, že jsem studium nedokončil, protože práce prostě nebyla
a já měl hluboko do kapsy. Rodiče sice nějaké peníze posílali, ale to jen
proto, že dosud žili v iluzi, že od rána do večera poctivě studuji.
Zatímco jsem procházel nabídky práce, žaludek mi oznámil, že se blíží
doba oběda. Vždycky jsem rád vařil; na dobré jídlo a pití jsem si
potrpěl i toho dne. Pokud se tedy za dobré jídlo dá označit
něco, co jste našli zastrčené hluboko v mrazáku supermarketu. Šlo o
masivní flákoty hovězího masa z Amazonie, každá ve své krabičce. Cena
byla přelepená už několikrát, mě však ani nenapadlo
zkontrolovat, zda nejsou prošlé. V hlavě mi stále dokola znělo jediné.
Maso z Amazonie.
Rázem jsem před sebou viděl celou tu nádheru, bobulky z jalovce, česnekový
dip, kvalitní černé pivo... Vzal jsem všech šest kousků, koneckonců byly
ve slevě a doslova za pakatel. Doma jsem
je nacpal do mrazáku. S ničím se mi poplést nemohly, sám jsem toho uvnitř
moc neměl a Ralph, můj spolubydlící, byl vegetarián. Ještě toho dne jsem
jeden kousek z mrazáku vytáhnul a uvařil. Rozhodl jsem se tentokrát udělat
pokrm trošku syrovější. Nevím, co mě k tomu vedlo; při vaření si
počínám stejně jako malíř u svého plátna či básník při tkaní
veršů. Své jídlo považuji za umělecké dílo. Pravda, možná lehce, ale
opravdu jen lehce zapáchalo. Možná se i trochu svíjelo na pekáči, kdo ví
– já nic nezaregistroval. Měl jsem na něj příliš velkou chuť.
Toho dne se už nic zvláštního nestalo. Večer jsem se cítil unaveně, tak
jsem brzy usnul.
Ráno mi bylo mizerně. A když říkám mizerně, myslím tím mizerně. Pokud
jste někdy zažili alespoň slabou migrénu, tak víte, o čem mluvím. Pohled
se mi rozostřoval a hlava se mi točila. Bez
hůlky bych se na záchod nedobelhal, jak se mi podlamovaly nohy, jako bych byl
nějaký dědek. Byl jsem slabý jak po měsíci věznění v hladomorně a
následné bitvě s gorilami v parních válcích. Ne-
mohl jsem téměř myslet a má mluva za mnoho nestála.
Ralph mě toho dne odvezl k doktorovi; měl o mě vážné obavy. Bohužel
netušil, jaký můj doktor je. Kolikrát jsem si říkal, že přejdu jinam –
a stále jsem to odkládal. Takže po zběžné prohlídce jsem
dostal předpis na léky, které byly zrovna nejvíce v kurzu, a doporučení
ať se pár dní v klidu proležím a hodně piju. Pak prý ta rýmečka
přejde. Kdybych byl onoho úkonu schopný,
přetrhnu toho člověka jak hada. A od té doby ležím doma, beru léky, piju
čaj. Nic jiného mi nezbývá. Je to lepší než na začátku, hůlku skoro
nepotřebuji a mluvím bez problémů. Jen jsem
hodně unavený, jako kdybych dlouho nic nejedl. Nacpal jsem do sebe nějaké
ovoce, ale teď mi už nic nechutná.
Nemůžu usnout.
Je mi jako bych umíral.
Čtvrtého dne nastal zlom.
Když jsem se ráno probudil, bylo mi docela dobře. Samozřejmě jsem cítil
únavu a mírnou otupělost, ovšem ten balvan na mém těle se ztratil
bůhvíkam.
Pohled na hodiny mi prozradil, že Ralph už bude nejspíše v práci. Vykulil
jsem se z postele s úmyslem dát si sprchu, tělo jsem měl celé ulepené
potem. Voda mi udělala dobře. Znepokojily mne však podivné fleky na břichu
a zádech. Mohlo jich být kolem pěti a vypadaly trochu jako modřiny. Na dotek
nebolely, avšak byly zvláštně vlhké. Nelíbilo se mi to. Říkal jsem si,
že si to hned něčím namažu.
Sotva jsem však vylezl z koupelny, přepadl mě strašný hlad. Vykašlal jsem
se na převlékání a ještě
v županu se vydal k ledničce. Uvnitř byla spousta zeleniny, tofu a
vegetariánských pochoutek. Nějak jsem na to neměl chuť a váhavý pohled na
spižírnu mi prozradil, že ovoce taky nechci. Ne, tohle nebyl hlad, spíše
taková ta iracionální chuť na něco monstrózně nezdravého. Vůbec si
nevybavuji okamžik, kdy jsem otevřel mrazák.
Vím jen, že jsem měl strašnou chuť na maso, na maso z Amazonie. Prostě
zatmění; po tomto výpadku mi nezbývalo než nechápavě hledět do útrob
ledničky. Zřejmě jsem to maso v předchozích minutách vytahal ven z
umělohmotných obalů a naskládal ho mezi tofu a jogurty, aby zvolna rozmr-
zlo. Nechápal jsem proč. Zmateně jsem se podíval do své ruky, kde jsem
držel poslední zmrzlý kus, jako bych se ho chystal umístit k ostatním.
Srdce mi začalo zběsile bušit, můj dech se zrychloval a oči mi div
nevypadly z důlků. Pak jsem maso olízl.
Fuj, ledové.
Udělal jsem krok zpět a otřásl se. Co to zatraceně dělám?
Otřeseně jsem maso napůl odložil, napůl odhodil. Slyšel jsem, jak dopadlo
na stůl. Někde za mnou se zabouchla lednička. Jako ve snách jsem zacouval
zpátky do svého pokoje.
Něco se mnou bylo hodně, hodně špatně.
Ležel jsem, uvnitř sžíravý hlad.
Takovou zaslepující chuť k jídlu jsem v životě neměl. Připadal jsem si
jako bych celé týdny nejedl. Měl jsem pocit, že téměř fyzicky cítím,
jak hubnu. Vysoukal jsem se namáhavě z postele a vši-
ml si, že ty podivné mokvavé fleky se ze zad rozšířily na další části
mého těla. Nyní byly na hrudi, břichu, stehnech i rukou. Na čele mi perlil
studený pot.
Nebyl jsem v pořádku, to ani náhodou.
Prý rýmečka.
Nešlo se tomu ubránit, musel jsem něco sníst. Ve vzduchu se vznášela
zvláštní vůně, jakou jsem dříve necítil. Linula se z kuchyně; a já
kráčel přímo za nosem. Uprostřed stolu ležela ta kotleta, kterou jsem při
předchozí návštěvě odhodil – nyní kompletně rozmražená. Maso mi svou
barvou připadalo až neuvěřitelně čerstvé.
Sněz si mě, vybízelo.
A já tam stál a svět se se mnou točil, svět, kde jsem existoval jen já a
ten flák masa. Nemohl jsem z něj odtrhnout pohled. Srdce mi bušilo a slintal
jsem jako šílenec. Maso se ocitlo v mých rukou.
Zahryznul jsem se do něj a oderval pořádný kus, rval jsem ho rukama na kusy
a ty hladově polykal, kousek po kousku, pěkně za syrova...
Bylo pryč.
Zadíval jsem se na své ruce, pokryté kousky tkání. Bylo mi jasné, jak
musí vypadat má ústa, jak musím vypadat já.
Roztřásl jsem se. Potřebuji pomoc, než nad sebou znovu ztratím kontrolu.
Zavolám si záchranku, kohokoli... zív...chce se mi spát...
Unavený, tak unavený...
Dopotácel jsem se zpět do pokoje a padl do postele naznak.
Usnul jsem okamžitě.
Vzbudil mě zvláštní zvuk. Znělo to jako plesknutí.
Venku už se stmívalo a já se ke svému překvapení cítil docela dobře.
Rozsvítil jsem světlo a posadil se k počítači. Jako vždy, žádné nové
zprávy. Kdybych chcípnul, nikdo si toho ani nevšimne.
Povzdechl jsem si, podíval se na sebe do zrcadla a uvědomil si zvláštní,
pozitivní věc. Část těch odporných fleků na mém těle zmizela. Ostatní
se jevily bledší, jako by se chystaly zmizet. Začal jsem uvažovat;
pravděpodobně právě někdy v tomto okamžiku jsem si uvědomil, že
počátky
mé choroby by mohly souviset s pozřením toho polosyrového masa.
Plesk!
Znovu ten zvuk. Znepokojující na tom bylo, že se ozýval ze setmělé
kuchyně. Nedalo mi to a šel jsem se podívat. Už když jsem se přiblížil
ke kuchyni, slyšel jsem pomalý, mlaskavý zvuk. Roz-
svítil jsem a při pohledu na ty věci se mi zježily chlupy na zátylku.
Dveře ledničky zely rozražené dokořán. Na zemi pod nimi ležel kus masa;
ne, neležel, jedna jeho část se kroutila, jako kdyby prozkoumávala okolní
prostředí. Další kus se sunul po kuchyňské lince
a zanechával po sobě slizkou cestičku jako v nějaké nechutné parodii na
slimáka. Pak jsem si všimnul třetího – sunul se kolmo po stěně a zrovna
se chystal pokračovat na strop. Všechny se mi
jevily o něco menší než předtím.
Když jsem si uvědomil, že jsem tohle jedl, můj žaludek se vzbouřil.
Zatímco jsem se přemáhal, abych potlačil dávivý reflex, opřel jsem se
rukou o linku. Jak jsem prudce oddechoval, ucítil jsem na ruce něco slizkého.
Flákota masa zřejmě nějakým šestým smyslem rozpoznala živého tvora a
rozhodla se mne poctít svou přítomností. Sotva se však dotknula mé holé
kůže, ucítil
jsem štiplavé pálení a rukou ucuknul. Měl jsem na ní teď ty zvláštní
hnědorudé fleky, co mi rašily po celém těle.
A pochopil jsem. Ty fleky, ty znamenaly trávení. Něco v mém těle, snad
nějaký virus či bakterie přítomná v tom prošlém mase bůhvíodkud, mě
pomalu trávilo. Bralo si mé tkáně, kousek po
kousku. Stejně tak to stravovalo ty kusy masa – proto teď vypadaly
menší!
Ze stojanu na nože jsem vytáhnul jeden zvláště nabroušený a začal jsem
flák na lince porcovat na malé kousíčky. Kroutivě se svíjely a kdyby
mohly, asi by sténaly zoufalstvím a zděšením. Za nožem zůstávaly na
dřevěné lince hluboké šrámy.
Plesk! Kotleta plazící se po stropě se náhle uvolnila a dopadla mi na hlavu.
Zaplavila mě bolest. Upustil jsem nůž a strhl si tu věc z hlavy; prudkým
mrsknutím jsem ji odeslal na neumytou pánev, dosud stojící na sporáku.
Dostal jsem nápad. Sáhl jsem do skříně pro vodku a maso na pánvi jsem jí
řádně zalil.
„Doufám, že máš rád bolest, hajzle,“ škrtnul jsem zápalkou.
Zatímco jsem maso zprudka flamboval, svíjelo se v bezmocné agónii.
Připadal jsem si jako inkvizitor upalující čarodějnici a byl jsem rád, že
to maso nemůže ječet; i přesto jsem ten řev té-
měř slyšel.
Pak jsem si všiml, že rozsekané kousky na lince se jako stádo červů plazí
směrem ke dřezu. Zřejmě se snažily uprchnout výlevkou, když se ukázalo,
že tento protivník je nad její síly. Při představě,
že tahle příšernost opustí mou kuchyň, mi tuhla krev v žilách. Shrábnul
jsem je do hrnce, napustil vodu, a dal je vařit.
Rozhlédl jsem se. Třetí kus se nadměrně rychle sunul po stěně, jako kdyby
měl v patách samotného ďábla. Zřejmě chtěl uprchnout pootevřeným
oknem. Ty věci byly inteligentní! Nějakým způsobem
pochopily vývin situace a pokoušely se zachránit si kůži.
„Nikam,“ zavrčel jsem a strhnul flák masa ze stěny. Šlo to hůře, než jsem čekal. Ruka mě pálila, jak maso v sebe obraně vylučovalo trávící tekutiny, aby mě přimělo ho pustit. Se zatnutými zuby jsem se vydal k mikrovlnce. Začalo se prudce svíjet, zřejmě můj úmysl chápalo.
„Chcípni, ty malej sráči.“
S těmito slovy jsem dvířka mikrovlnné trouby zabouchl. Nastavil jsem nejvyšší výkon a přístroj spustil. Maso se svíjelo, škvařilo, peklo se ve vlastní šťávě. Fascinovaně jsem hleděl na jeho utrpení, jako kdybych tam měl malé roztomilé zvířátko. Kuchyni začal zaplňovat pach spáleniny. A já se z nějakého důvodu vítězoslavně rozchechtal.
„Proboha, co se tady stalo?“
A do háje. Ralph se právě vrátil domů.
Otočil jsem se k němu, na tváři stále neovladatelný vítězný škleb.
Musel na mě být příšerný pohled. Do půl těla nahý a zpocený, všude
možně na kůži podivné hnědavé fleky. Ruce – a taky
ústa, jak jsem si uvědomil – byly stále ještě špinavé z mého
odpoledního selhání. Připočtěme k tomu rozcuchané vlasy a přerostlé
strniště na bradě; musel jsem působit jako dokonalý šílenec.
Chtěl jsem to vysvětlit, objasnit proč kuchyň vypadá jak po nájezdu
splašeného řezníka. Ale nedostal jsem ze sebe jediné slovo. Koupil jsem
nějaké maso, vylezlo z ledničky a zaútočilo na mě, věřil bys tomu? Prý
z Amazonie! Jo a asi jsem kvůli němu tak trochu nemocný...
A jak jsme na sebe bezradně koukali, svět se pro mě částečně zpomalil.
Náhle jsem viděl všechno to maso na jeho kostře, chutné tkáně plné
čerstvé KRVE... a vnitřnosti, tepající životem... to maso... MASO, které
je támhle přede mnou! Musím ho mít!
HLAD!
To poslední slovo jsem pravděpodobně zařval nahlas.
A následně se vrhl vpřed.
Maso sice bylo překvapené, ale zareagovalo právě včas na to, aby mi uhnulo
a spasilo se útěkem. Vyrazil jsem za ním, běželi jsme dolů po schodech a
já něco nesrozumitelného řval. Nevím, co by se stalo, kdyby se mi v ten
okamžik někdo ze sousedů připletl do cesty. Maso bylo venku. Slyšel jsem
bouchnout vchodové dveře. Vyrazil jsem ven.
Slunce už zapadlo a v parčíku před domem svítily oranžovým světlem
lampy. Má potrava tu nikde nebyla. Kam se vypařila?
Potrava. Maso. Ralph.
Roztřásl jsem se a do očí mi vhrkly slzy.
Prozřel jsem.
Je pátý den. Skrývám se.
Ne, neptejte se kde. Je to místo, kde se můžu natrvalo odříznout od světa,
zajistit, abych se nikdy nedostal na svobodu. Vím o něm jen já. Napíšu zde
svůj příběh a budu doufat, že se dostane do
správných rukou. Pak ten poklop zavřu a už mě nikdy nikdo nenajde.
Doufám.
Víte, hodně jsem nad tím přemýšlel. Nad tím, co se ze mne stalo. Nemám
ponětí, jak se to maso dostalo do supermarketu. Nevím ani, čím přesně
bylo nakažené. Zato ale vím, že už nikdy nechci spatřit živého tvora z
masa a kostí.
V zájmu všech.
Mám příšerný hlad, ale nechci nikomu ublížit.
Je tady teplo. Doufám, že to celý proces trávení urychlí.
Ano, umírám. Možná jsem mrtvý už teď, když píši svůj příběh.
Avšak kdybyste mě přece jen našli a já se stále pohyboval, nevěřte mi.
Mám podezření, že pozřením masa se ta zatracená věc regeneruje. Usuzuji
tak z těch několika krys, co jsem po cestě spořádal.
Omlouvám se vám, všem, které jsem
zklamal. Já tohle nechtěl. Tohle je konec. Už není co říct. Snad jen
poslední věc.
Mám zlé tušení.
Já těch kotlet kupoval šest…..
Skopec bránu otvírá, sílu býka zemi dá
V náruči všem blížencům, vášeň touhy těm vyděděncům
S rakem voda přichází, dominantou v nesnázích
Ve lvu krále uvítej a dál hvězd se ptej
Ve lvu krále uvítej, s pannou tanči celý den
Osud snáší na vahách, v osudových příčinách
Štír je velkým spojencem, i bohů války vyslancem
Střelec šípy lásky vzal a dál hvězd se ptej
Střelec šípy lásky vzal s kozorohem v kostky hrál
Vodnář překoná i strach, z nebe padal hvězdný prach
V rybách lásce požehnej obětí své vyhledej
Kruh tu končí i začíná a dál hvězd se ptej
A dál hvězd se ptej...
Tajemný sen,
čaroděj hlavu k zemi sklání.
Hadonoše má 13. znamení.
Kozoroha svět,
tvůj Bafomet a tvá díkuvzdání.
Zrozený je svět pod hvězdou záhrobní.
Duše letí zpět, mění tvar, čas a jméno.
Nedívej se zpět, 13. znamení.
Hvězda padá tmou, tajemnou,
je jako nový Kristus.
Zapálený svět hoří jak pochodeň a oheň sílí.
Tvůj čas tady, tvůj čas tady, tvůj čas tady,
je 13. znamení.
Tvůj čas tady, tvůj čas tady,
je náš, tak vítej.
Duše letí zpět, mění tvar, čas a jméno.
Na prsou ho má, 13. znamení.
Zase padáš tmou, tajemnou,
jsi jako nový Kristus.
Zapálený svět hoří jak pochodeň a oheň sílí.
Tvůj čas tady, tvůj čas tady, tvůj čas tady,
je 13. znamení.
Tvůj čas tady, tvůj čas tady,
je náš, tak vítej.
Kdesi utajená čeká
na svou dobu poznání.
Stvořitel je černý mistr,
který zemřel šílený.
Jméno Demoniac nosí,
listy krví psané má.
Ona temná je jak vampír,
co ti ruku podává.
Drží pevně svoje pouta,
písmo hexagramu má.
Jenom svíce jasný plamen
slunce paprsků nezná.
Ona černá je jak démant
z hlubin země vyrvaný.
A kdo se její cestou vydá,
je na návrat ztracený.
Je vytržená z hlubin země,
černý anděl poznání,
jako horká sopka lávy
valí se.
Demoniac!
Jako horká sopka lávy,
panna hříchem pokřtěná.
Vytržená z hlubin země,
brána dveří do jinam.
Svojí fantazií bílou
se jí Vetvai dotýká.
Ona pozná klíče k tajemství,
co nikdy nevydá.
Je vytržená z hlubin země,
černý anděl poznání,
jako horká sopka lávy
valí se.
Demoniac!
Je vytržená z hlubin země,
černý anděl poznání,
jako horká sopka lávy
valí se! ...
Ve světle pochodní, průvody jdou a v blátě života, všichni ti
lžou,
tahle noc končí a přichází den, už padají hvězdy a tak si něco
přej.
Tak jako měsíc oheň a kříž, astrální cestovatel prolomil svou
mříž,
zeptej se bohů, kde je cesta ven. My žehnali noci a prokleli den.
Znám tvé slzy, zklamání a bol, na zdraví ďáblovi sklenky pak zvou,
láska je slepá a vášeň je pryč, upírské verše a co bys chtěla víc,
dokaž mi lásku, dej mi svou oběť, na trůně bolesti budeš se hřát,
na těle ucítíš krvavý dotek a Nosferatu pozvedne svou tvář.
To je ta víra vláda a moc, znamení černá temná jak noc,
kde je tvá síla, kde je tvůj um, Nosferatu přináší své evangelium.
To je ta víra vláda a moc, magie černá temná jak noc,
kde je tvá síla, v srdci se směj a pentagram vlkodlaka na kůži si dej.
Astrální dvojník vrací se zpět, z dalekých výprav a tajemných cest,
on viděl peklo, budoucnost a ráj, novodobý čaroděj, Nostradamus sám.
Jsem anděl temnot a noc to je můj ráj, slyším tou bolest, tu přijmu jako
dar,
upírské verše a co bys chtěla víc, vždyť vlci moje jméno vijou na
měsíc.
To je ta víra vláda a moc, znamení černá temná jak noc,
kde je tvá síla, kde je tvůj um, Nosferatu přináší své evangelium.
To je ta víra vláda a moc, magie černá temná jak noc,
kde je tvá síla, v srdci se směj a pentagram vlkodlaka na kůži si dej.
A uvnitř duše pláčeš tak sama, nevidíš důvod na co čekat dál,
v hluboké noci jsi jitřenka nová a Nosferatu vyslyšel tvůj pláč.
Odlož svůj nářek a přijmi temnot dar, ... se život rodí dál,
vůně je mocná a z ní upleť silný bič, chtěj ať vlci tvoje jméno vijou
na měsíc.
To je ta víra vláda a moc, znamení černá temná jak noc,
kde je tvá síla, kde je tvůj um, Nosferatu přináší své evangelium.
To je ta víra vláda a moc, magie černá temná jak noc,
kde je tvá síla, v srdci se směj a pentagram vlkodlaka na kůži si dej.
To je ta víra vláda a moc, evangelium, evangelium, evangelium, ...
Tu starou, starou zahradu tak často vidím v snách,
v ní jarní slunce tancuje si ve světelných hrách.
Však přesto krásné květiny svou barvu mění v šeď
a jako dávné vzpomínky se rozpadá tu zeď.
Zde břečťan všechno ovíjí a všude vlhký mech,
a zpustlý altán nabízí jen temný chlad v svých zdech.
Kol cestiček pár keříků sic hledá čerstvý vzduch,
však kolkolem se prostírá jen mrtvých věcí puch.
Tu v absolutním tichu plyne osaměle čas,
zde echo nikdy nenavrátí z dáli něčí hlas.
Když procházím se tiše tady, marně vzpomínám,
jak dlouho tuto zahradu tak důvěrně už znám.
Vím jenom, že šlo o dobu, co dávno ji vzal ďas,
však temná šeď té zahrady mi navrací ten čas.
Tu žal mne ihned přepadne a začínám se chvět:
ta zahrada je srdce mé, můj život mrtvý květ.