Rozcestník >> Kultura, umění a filozofie >> Literatura - temné (nejen) povídky

Informace

Název: Literatura - temné (nejen) povídky
Kategorie: Kultura, umění a filozofie
Založil: LichKingAnathema
Správci: LichKingAnathema
Založeno: 12.09.2018 13:06
Typ: Dočasné
Stav: Veřejné
Zobrazeno: 34775x
Příspěvků:
171

Toto téma sledují (3):


Předmět diskuze: Literatura - temné (nejen) povídky - Fantasy, horror, či cokoliv, co má nekomerční hlavu a patu. Mužete se pohroužit do světa plného temných stránek lidského ducha. Čtyři z pěti psychiatrů doporučují čísti po půlnoci! Spamátorům a senilnělabilním důchodcům, kteří neovládají gramatiku a nemají smysl pro černý humor a temnou Literaturu, a jejichž vrcholem je čtení drbů v časácích a Ordinace v růžové zahradě vstup zakázán!
Máte nastaveno: řazení od: nejnovějších v stromovém zobrazení

| Předmět: Loutkař - LichKingAnathema
05.09.19 14:02:21 | #320

Nádherné ďolíčky!
Dokáže vystihnout její krásu? Věřil v to. Stařec seděl nad kusem lipového dřeva už od rána, ani neobědval. V rukou mu kmitala dláta a pilníky nejrůznějších hrubostí. Pořád dokola. Musel vystihnout její nevinnost. Tak úchvatnou! Propána, bude to skvělý kousek do sbírky!
PRÁSK!
Škubl sebou a jeden z nástrojů mu upadl na podlahu.
„Hergot!“
Zvedl své staré, zhuntované tělo, chopil hůl a vybelhal se ven z domku. Rozhlédl se v záři pomalu zapadajícího slunce, ale nespatřil nikoho. Ze stropu polorozpadlé terasy visel stále ten malý nezbedník, který mu dělá problémy. Ještě ho tam aspoň dva dny nechá, aby si to pro příště rozmyslel.
Když se obracel, aby se mohl vrátit k rozdělané práci, spatřil pod oknem míč. Budou tu nějaké děti. Okamžitě, co mu jen síly dovolily, po něm chmátl a schoval se dovnitř. Přistoupil nenápadně k oknu a sledoval, jestli si pro něj někdo přijde.
Přišel. Malý, černovlasý kluk s velkýma očima se nenápadně vplížil na jeho dvorek. Na chvíli mu to přišlo směšné. Myslí si, že ho nevidí, a přitom je tak bezmocný!
Oči. Překrásné oči.
„Hledáš tohle, kluku?“ vyšel ze dveří s balonem v ruce.
Chlapce to očividně vyděsilo, až se na chvíli zazdálo, že chce utéct.
„Nezlobím se, neměj strach!“ usmál se stařec.
„Promiňte… já ho tu nechtěl kopnout…,“ jeho lítostný pohled byl k nakousnutí.
„To já přece vím. Taky jsem býval kluk,“ mičudu mu obloučkem přihodil zpátky. „Jakpak se jmenuješ?“
„Tomáš,“ odpověděl. Jeho zrak se však upínal někam jinam – na terasu a na malého panáka, jenž z ní visel.
„Líbí se ti?“
„To je… loutka?“ hoch se k ní přiblížil.
„Ano. Vyrobil jsem ji.“
„Vypadá… tak nějak zvláštně. Ještě jsem takovou loutku neviděl.“
„To mě těší. Vyrábím je celý život, dá to hodně práce. To mi věř.“
„Není ze dřeva…“
„Ale ano, je. Jen na povrchu má… kůži.“
„Kůži?“
„Ano, kupuju ji od řezníka Šterného. Je to fajn chlap.“
„Proč tu tak visí?“
„Je to nezbeda! Snažil se mi utéct, proto tu visí na hanbě,“ škodolibě se zachechtal.
Chlapec svraštil čelo.
„Snad mi nechceš věřit! Loutky přece nejsou živé, nemůžou utíkat!“ Už to nebyl úsměv, ale škleb, co se zračilo na starcově tváři. „Mám jich doma spoustu. Chceš se na ně podívat?“
Hoch se na chvíli zarazil. Nejspíše pocítil strach, obavy. Stařec s napětím očekával odpověď.
„Ale já už musím jít domů.“
„Neboj se, bude to jen chvilička!“
Kmet jej provedl svým zchátralým domkem až na půdu. Byla temná a vzduch v ní neuvěřitelně horký. Dusno a smrad. Z práchnivých trámů visely závěsy hustých pavučin a chlapec se mezi nimi snažil marně proplouvat. Stařec odkudsi sebral olejovou lampu a zapálil ji.
„Pojď za mnou,“ řekl mu.
Vešli do nejčernějšího koutu půdy. Světlo lampy plíživě odhalilo mříž, táhnoucí se napříč prostorem jako zeď.
Tomáš vypadal vystrašeně. Určitě se bojí. Jeho drobným tělíčkem musí proudit krev jako o život. Stařec miloval to napětí.
„Tak, tady jsou. Moji uličníci,“ zamumlal muž a odemknul mříž. „Pojď, všechny je uvidíš.“
Pomalu vešli do velké klece a lampa jim naskytla pohled na něco neuvěřitelného. Byly jich tam desítky. Možná stovky. Skleněné vitrínky plné loutek. Větší, menší, snědé, se žlutými vlasy… Každá naprosto jiná, unikát. Kluk žasl. Byl přímo omámen tím, co vidí.
Toho musí využít. Přibližoval se k němu.
„Je jich tolik…“
„Ano,“ kmet stál přímo nad ním. „Jsou celý můj život…,“ dlouze do sebe nasál vůni chlapcových vlasů.
Vtom se kdesi ze tmy ozvalo bouchnutí. Stařec sebou škubl.
„Co se děje?“ v očích malého hocha se rozprostřel strach.
„Ale… to nebude nic…,“ opatrně s lampou napřaženou před sebou došel až k místu, odkud zvuk přišel. „Podívejme se na potvůrku…“ Na zemi ležela jedna z loutek. Muž ji zvednul a vrátil zpátky do skleněného příbytku. „Možná by nebylo od věci zamykat každého zvlášť.“
„Jak mohl spadnout?“ chlapec se třásl. Udělal pár krůčků zpět.
Kmet se na něj usmál.
„Nemusíš mít strach. Byl to jen průvan. Tenhle dům je až příliš starý a děravý. Není se čeho bát. Možná jen toho, že brzo spadne.“
Kluka to očividně uklidnilo.
„Je strašně pozdě. Už budu muset jít.“
„To je škoda. Mohl jsem ti s některými zahrát divadlo.“
„Víte, máma by se asi bála, kde jsem.“
„V tom případě musíš jít. Maminka má určitě strach, že by ses ztratil jako ta malá holka nedávno. Jak se jen jmenovala…“
„Vy myslíte Rozárku. Byla to moje kamarádka. Je mi za ní smutno.“
„Ano, Rozárka… Podívej se, zítra přijď a já ti něco zahraju.“
„Možná bych mohl. Zeptám se mámy a…“
„Ne, ne, ne! Mámě ani nikomu jinému to neříkej! Víš co? Uděláme jí překvapení. Nějakou loutku si vybereš a můžeš jí ji dát. Skvělý dárek! Co ty na to?“
„No… asi by byla ráda.“
„Výborně! Tak tedy zítra tě budu čekat, Tome. Nezapomeň!“
„Dobře… Na shledanou!“ kluk seběhl dolů a zmizel starci z dohledu.
Vždycky obdivoval tu sílu, kterou v sobě děti mají. Bylo to něco úžasného. Záviděl jim ji a toužil po ní. Tak strašně po ní toužil…
Vyšel ven za mříž a zamknul ji.
„Budete tu až do mojí smrti, přátelé. O to se postarám.“

Druhého dne byl stařec vzhůru už před svítáním. Nastal čas pro natahování kůže. Vytáhl ji z velké kádě až po okraj naplněné solí. Je to perfektní. Další krásný kousek do sbírky.
Upínání na loutku bylo vždycky těžké, alespoň v začátcích. Teď však dělaly jeho ruce všechno zpaměti. Miloval to. Především vůni soli, přirostla mu k srdci.
I když ztrácel při práci ponětí o čase, dnes jej sledoval. Čekal na toho kluka. Těšil se na něj. Kůže byla na svém místě. Přišil vlásky, oblekl ji do krásných červenobílých šatů a připevnil drátky. Hotovo. Krásná, nová loutka – Rozárka. To jméno mu utkvělo v paměti.
Dovedl ji na půdu, do skrýše mezi ostatní. Už brzy si zahraje. Možná za pár chvil.
„Haló?“ ze spodu se ozval dětský hlásek.

Kluk našel při příchodu k rozpadlému domku dveře otevřené dokořán. Všude bylo ticho. Na terase už žádná loutka nevisela. Napadlo ho, že ji třeba stařík právě nese nahoru. Na půdu, do té obrovské klece. To místo ho fascinovalo.
Odvážil se k prvním krokům dovnitř.
„Haló! To jsem já, Tomáš.“ Odpověď k němu ale nepřišla. Jeho oči spočinuly na dveřích od půdy. Půjde tam. Táhly ho. Možná není stařík doma. To by bylo úžasné. Vzal by si tolik loutek, kolik by jenom unesl. A vybral by si ty nejhezčí!
Vyšel nahoru.
Všude strašlivá tma. A dusno. Téměř nedýchatelný vzduch. Starý muž tu určitě není, toho musí využít. Opatrnými kroky došel k místu, kde včera ležela lampa. Byla tam. Rozsvítil ji, ale hořela velmi slabě.
Přibližoval se k mříži. Sakra! Vždyť nemá klíče. Nedostane se tam! Naštvalo ho to. A co kdyby přišel stařík na půdu? Zrovna teď? Jak by mu to vysvětlil?
Jeho černé myšlenky se ale v mžiku rozplynuly. Klec byla otevřená. Dokořán. Srdce se mu rozbušilo. Bylo to vzrušující.
Vešel do ní. A zase je spatřil. Byly krásné, roztodivné, měly neodolatelné kouzlo! Nepochopitelně přitažlivé loutky. Chce je všechny!
Na konci uviděl nějaký zvláštní obrys. Siluetu, která tu ještě včera nebyla. Udělal pár kroků vpřed, aby mu světlo odhalilo její tajemství. Byl to velký obdélník. Rudý. Ano, je to závěs – rudý závěs. Šel k němu. Stále blíž a blíž.
Vtom se látka zachvěla. Tomáš leknutím povyskočil. Rudý háv se začal rozprostírat a zpoza něj se do černého prostoru vlilo jasné světlo. Zpočátku ho trochu zaslepilo, ale pak si jeho oči přivykly. Uviděl loutky. Dvě. Přicházely na malé jeviště, každá z jedné strany.
„To jste vy, pane?“ pokusil se chlapec něco říct, ale strach smrštil jeho hlas v tenký pípot.
„Jakube, podívej, přišel k nám host!“ Jedna z loutek mluvila ženským hlasem.
„Všiml jsem si. Možná bychom ho měli uvítat.“
„Ano, uvítat. Se vším všudy!“
„No tak, pojď blíž, Tomášku. Pojď k nám!“
Couval. Nelíbilo se mu to. A ta dívka. Ta dřevěná dívka!
„Tomášku, tolik jsme se spolu nahráli. Mně se přece nemusíš bát. Já ti neublížím… ale on! On ano! Rozkrájí tě na kousky!“ zachechtala se, „na takovýdle kousíčky!“
Proboha. On ji znal. Ty vlasy, červenobíle kostkované šaty, modré oči… to byla…
„Rozárka…,“ vyklouzlo mu z úst.
Železné dveře se zabouchly. Vyjekl hrůzou a v záblesku spatřil starce, jak nad ním napřahuje svoji hůl.
„Nechte mě!“ zakřičel a mrštil mu lampu do tváře. Zhasla. Muž bolestivě zaúpěl a bezvládně padl k zemi. Tomáš vyskočil ke dveřím. Pryč! Rychle pryč!
Seběhl dolů ze schodů a s očima plnýma slz utíkal domů.

„Říkala jsem ti snad tisíckrát, že se nemáš bavit s cizími lidmi,“ matka táhla chlapce za sebou slunečným ránem přímo k rozpadlému domku.
„A ty jim vlezeš přímo do baráku! To ti povidám, kdyby žil chudák táta, tak tě seřeže jako žito!“
„Ale já tam nechci jít! Prosím! Chtěl mě zabít!“ vzpíral se jí, ale ještě neměl tolik síly, aby ji zastavil.
„Pěkně tam půjdeme a vyjasníme si to!“ vešli na dvorek. Dveře byly otevřené.
Chlapec se zastavil. Jeho pohled se upnul jen k jedinému místu. Nemohl se hnout.
„Dobrá, dovnitř nemusíš, ale chraň tě ruka páně mi odtud utýct!“ rozzlobená žena zaklepala na rám dveří a opatrně vešla dovnitř. Zmizela mu z dohledu. On si toho však ani nevšiml. Sledoval jen trám terasy. Ten trám, z něhož na špagátu visela loutka. Malý panák.
„Nikdo asi není doma,“ ozvalo se z útrob domu.
Nereagoval. Sledoval jen ho. Měl na sobě starý, šedý kabátek. V pravé ruce svíral malou hůl. Bylo to nemožné. Jeho tvář – stará a sešlá, plná vrásek. Šklebila se. Tím nejodpornějším šklebem, jaký kdy viděl.
Dobře tu tvář poznával.
Tvář starého loutkaře.



| Předmět: Kufřík - Whiplasher Bernadotte
05.09.19 11:39:56 | #319

„Tati, tati podívej se co jsem našel!“ vykřikl malý John Birmingham na svého otce, který ležel pod svým zdvihnutým autem pracujíc na opravě motoru, který dosluhuje.

„Co to máš?“ zeptal se Peter Birmingham, aniž by se na svého syna podíval. Byl příliš zabraný do práce, ale na svého syna si při každé činnosti čas udělal. Zvlášť od doby, co jeho žena Molly zesnula na rakovinu prsa. Byla to pro něj obrovská rána, se kterou se dokázal vyrovnat jen díky Johnovi. Ikdyž to překonal tak se často přistihne, jak pláče do polštáře a proklíná boha jak mu to mohl udělat.

Peter se vysunul z pod auta a pohlédl na svého syna. Ten nevědomky držel nástroj smrti ve svých malých rukou. Držel revolver, kapesní revolver z jeho nočního stolku. Má ho v noci po ruce pro případ, že by se v domě objevili nějací nezvaní hosté. Teda měl. A teď ho měl John v ruce. Peter pocítil úzkost míšenou hysterií. Ta zbraň byla nabitá. Vždy. A věděl, že teď je v ní šest nábojů, čekajících na svou příležitost provrtat v někom díru a udělat z něj cedník. Zachvátila ho panická hrůza z toho, že byl ztratil posledního člena rodiny.

„Okamžitě tu zbraň polož Johne!“ zařval z plných plic na svého malého syna. John se lekl – takhle na něj otec nikdy nezařval. V tom leknutí upustil zbraň svého otce na zem.

Zbraň se posměšně odrazila od země a vystřelila jeden smějící se náboj. Smál se na Johna. Peter propadl agónii při pohledu na svého syna, který klesal k zemi s dírou v hrudníku. A on byl bezbranný, naprosto bezbranný. Nemohl proti tomu dělat nic. Zvedl se jak nejrychleji mohl a bežel ke svému zraněnému synovi. Opět se ho zhostil ten pocit, jako když přišla jeho žena od doktora domů a povědělamé se slzami v očích, že jim zbývá pár měsíců jejich společného života.

John omdlel. Peter nevěděl, jestli je mrtvý nebo ne a ani neměl odvahu to zjišťovat. Přiběhl k němu a vzal ho do náručí. Plakal při tom a křičel na něj: „Nesmíš mi zemřít Johne, nesmíš.“ Utíkal s ním do obývacího pokoje, kde na něj čekal telefón. Položil svého krvácejícího syna na zelenou pohovku, která majestátně vítala každého nově přicházejícího hosta. Dal mu pusu na čelo a do ucha mu zašeptal: „Vydrž prosím, neumírej mi tady, za chvíli přijede pomoc.“ Nevěděl jestli to šeptá mrtvému tělu nebo živému synovi. Ale ta první varianta byla pro něj nepředstavitelná. Zvedl sluchátko a tam se ozvalo jen slepě duté pípání. Monotóní pípání.

Těch pár sekund, co mu trvalo než chaoticky a s roztřesenými rucemi vytočil devětsetjedenáct a to až na pátý pokus, mu připadalo jako věčnost.

„Dobrý den tady linka 911, jak Vám mohu pomoci?“ ozval se jemný ženský hlas ze sluchátka. Nejspíš to byla taková ta holka po škole co nevěděla kam se vrtnout, tak si řekla, že celý den zvedat telefony a přepínat je jinam, může být docela lehká práce.

„Prosím Vás,“ řekl Peter a na chvíli se zasekl, protože nevěděl co má říct, pak spontáně vyhrkl do sluchátka: „mám postřeléného syna, strašně krvácí!“ Na to mu ta dívka odpověděla až překvapivě bezstarostně, jako by se nic nedělo.

„Vaše adresa pane?“

„Washingtonská 1260 a rychle prosím!“ odpověděl co nejrychleji Peter mohl.

„ Dobře, záchranka je na cestě, hlavně zachovejte klid.“ odvětila nacvičeným tónem operátorka a zavěsila.

Peter třískl s telefonem když si uvědomil, jak ho ta blbá čúza odbyla. Rána krvácela jako když mačkáte pomeranč. Nesmí mi umřít. Prostě nesmí. Je to jediné co mi na tomhle zkurveném světě zbylo a nechci o to příjít. Nesmím!

Najednou uslyšel houkačku záchranné služby, sice ho překvapilo že tu jsou tak rychle, ale nepřemýšlel nad tím hlavní bylo aby pomohl svému synovi. Vyběhl před dveře svého domu a začal divoce mávat rukama a řvát přes celou ulici: „ TADY!“ Když přijeli blíž tak viděl, že ta sanitka je starší model, který se vídává na ulicích jen zřídka. Sanitka zastavila a siréna utichla. Vystoupili dva doktoři. Oba dva byli stejně vysocí, černovlasí a na to že jeli k postřelenému dítěti, nesmírně veselí. Při pohledu na ně měl Peter přemýšlel, jestli je vůbec fakt, že mu umírá syn, může vyrušit z jejich vtipného dialogu.

V tom se jeden doktor podíval na Petera a zeptal se: „Tak kde máte toho lazara pane?“

„Leží v obýváku na gauči, strašně krvácí, prosím Vás, rychle!“ odpověděl divoce Peter.

„Rychle se ani pes nevysere mladý pane.“ Odpověděl ten druhý doktor a oba dva se hlasitě rozesmáli. Petera zachvátila ještě větší panika než doposud a to bylo co říct. Jak můžou takový dva doktoři vyléčit jeho syna. On ovšem v té chvíli neměl na vybranou.

Pomalu vcházeli dovnitř a zpoza předsíně již všichni viděli ležícího a krvácejícího Johna jak leží na gauči.

„Co myslíš Steve? Je tuhej?“ zeptal se jeden druhého a ten druhý v zápětí odpověděl: „Ten je tuhej jak zkyslý mlíko“ a oba dva vybuchli v obrovský smích.

„Můžete prosím zachranit mého chlapce?“ vykřikl Peter ve chvíli co se oba doktoři začali náramně bavit tím, že vymýšleli co nejvtipnější přirovnání pro ztuhlost jeho syna. „Prosím podívej se na něj Paule nebo tady pán zešílí, praskne mu cévka a budem mít víc práce a to ty určitě nechceš, když máš dnes večer to rande s tou kočkou.“ Oba dva, Steve i Paul, se zasmáli, ale už míň jak poprvé a podruhé.

Peter stál opodál a sledoval práci obou doktorů, a pochyboval o svéprávnosti tamnějších úřadů, když daly diplomy takovým dvoum magorům.

Jeden si klekl nad Johna a druhý stál za ním.

„Jak to vypadá Paule.“ Zeptal se Steve nahlas a Peter zbystřil. „Kurva, ten kdyby se napil mlíka tak mu to vyteče hrudníkem jak v Masce.“ odvětil Paul a oba dva, jak již po několikáté to tato veselá dvojce udělala, propadli smíchu. To už Peter nevydržel a zařval na ně: „Můžete přestat vymýšlet vtipy na mého syna a konečně mu nějak pomoct?!“

Steve se přestal smát a začal řvát taky: „A vy myslíte, že je to jednoduché? Že je to jako když zalepujete díru v tašce? Jak se to vůbec stalo?“ Najednou nevěděl co má odpovědět. Co měl říct? Ať řekne cokoliv tak bude vypadat jako ten špatný on.

„Byla to nehoda.“ vypravil ze sebe smutně Peter.

„Á, další nehoda, takových nehod jsme už viděli. To nám říká každý a potom ty „nehody“ končí tak, že ten rodič dostane elektrické křeslo, protože své dítě nenáviděl a nestaral se o něj stějně, jako to vidím v tomhle případě…“ chtěl pokračovat, ale v tom Peter vybouchl : „Já bych Johnovi nikdy nic neudělal a dal bych cokoliv za to, aby to šlo vrátit zpátky. Rozumíte? COKOLIV!“

„Cokoliv?“ zeptali se oba doktoři jednohlasně a takhle vážný tón snad ještě u těch dvou neslyšel za tu notnou dobu co tam byli.

„Ano cokoliv.“ odvětil razantně Peter. Najedou začal Peter ztrácet vědomí a omdlel.

Probral se v posteli. Bylo sedm ráno a budík mu zvonil tak jak obvykle. Podíval se do kalendáře co měl na nočním stolku. 17. listopadu – opravit auto. „Ježiš to se mi nechce.“ prohodil v duchu. Vstal. Po tom snu měl takový divný pocit a měl nutkání zkontrolovat Johna. Šel do jeho pokoje a viděl jak jeho syn sladce spinká. Dal mu pusu na čelo. V tom ho cosi zamrazilo na zátylku. Na zemi uviděl něco, co bylo nemožné, ale zcela reálný obraz to nabývalo každým centimetrem co se k tomu přibližoval. Najednou se mu před očima znoav promítl ten sen. Postřelený John…dva doktoři…udělám COKOLIV!…Molly…kuf­řík… ANO! Ten kufřík. Kufřík, který nesl jeden z těch doktorů, které si ani jménem nepamatoval. Jeden z nich držel kurfřík s lékařským načiním. A ten kufřík teď stojí tady. Tady vedle postele jeho nevinného syna. Vypadalo to ve spojení odporně. Jakoby jeho syn, během spánku, prožil nějakou operaci a ten laksní doktor tam zapoměl kurfřík.

Peter instinktivně zvedl deku pod kterou John spal a podíval se na jeho hrudník. Jako by snad čekal, že tam něco najde. Pochopitelně, že nanešel. Byl to jen blbej sen. Blbej sen. Nic víc.

Zapomeň na to. Máš jinou práci. Musíš přece opravit to auto. Jinak se zítra nedostaneš do práce a ty to moc dobře víš. Tak hejbni zadkem a běž tu zatracenou káru opravit. Miluju tě. Tohle přesně mu radil vnitřní hlas jeho ženy. Staválo se mu to často, že měl pocit jako by mu Molly radila, ale tentokrát neradila.

často, že měl pocit jako by mu Molly radila, ale tentokrát neradila. Tentokrát přímo kázala co má dělat a on byl z toho vyděšený. Vyděšení ale poslouchají nejlépe. To vždycky říkala jeho matka. Někoho vyděs a on tě poslechne na slovo.

Udělal co mu Molly v jeho hlavě příkazala až na jednu pojistku, kterou nemohl nechat jen tak a šel spravovat auto. Na

kufřík už zapoměl. Vypařil se z mysli. Čekal a doufal, že měl

snad jenom halucinace. Ikdyž moc dobře věděl, že neměl. Doufal v to. A právě naděje ho přiměla zapomenout na kufřík. Vytěsnit ho z hlavy a nechat ho rozplynout v nekonečnu zapomění.

Na lednici napsal malému Johnovi lísteček, jehož znění bylo: „Dobré ráno, snídani máš na stole. Jsem v garáži. Táta.“ Nechal mu v kuchyni misku ovesných vloček. Tak mu to vždy dělala Molly než šel do školy.

Ležel pod autem a přemýšlel, v čem je chyba. A pak uslyšel dejavu. „Tati, tati. Podívej co jsem našel“ křičel John když utíkal po schodech. Peterovi se zatemělo před očima. Jako by svoji noční můru prožíval znova. Nová směsice strachu. Nová směsice beznaděje. Nová směsice JISTOTY. Jistota toho, že jeho syn se postřelí a umře. Jistota toho, že nemůže nic udělat.

„Polož tu zbraň Johne.“

John se lekl a zbraň upustil.

Peter jen ze země sledoval zpomalený záběr toho, jak malý ruční revolver padá na zem a věděl s JISTOTOU co se stane. Že se postřelí jeho syn a že přijde i na setkání s dvěma divnými doktory. Zbraň dopadla na zem ale nic se nestalo, žadná ohlušující rána, kterou s JISTOTOU čekal. Zapoměl na dost podstatnou věc. Zapomněl, protože věděl, že když zapomene tak to na výsledku stejně nic nezmění.

Vyndal ze zbraně náboje. Předtím, než šel spravovat auto. To ovšem Peterovi došlo příliš pozdě. To už umírá v šoku pod autem. Šok. Šok z leknutí. Šok z toho, že jeho syn umře. Slyší jen jak jeho puls pomalu zpomaluje a zní jako noční příboj utichajícího moře. Vlna za vlnou, pomalejší a pomalejší.

John to vidí. Jeho otec se pod autem nehýbe, jako by spal. Je sice malý, ale v hlavě se mu zobrazil obraz toho, že takhle vypadala přesně jeho matka, když odešla a už se nikdy nevrátila. Šel k telefónu, tak jak ho to naučili ve škole. Vytočil devětsetjedenáct a sanitka byla co nevidět na cestě. Běžel, hned po telefonátu, zpět ke svému otci a drzěl ho za ruku. „Tati, nesmíš mi umřít! Tati! Nesmíš mě tu nechat samotného! NESMÍŠ!“

Mezitím sanitka přijela k domu Petera a Johna. Naskytl se jim podivuhodný obraz. Viděli dítě držícího svého otce za ruku. Otce, který leží pod zdvihnutým autem a nejevý známky života.

Peter už nevnímal nic. Vlny ustaly. Byl v naproste tmě. Neslyšel absolutně nic – vůbec nic. Ale pak v dáli se ozval hlas, který mu byl povědomý. Byl to hlas Paula. Mladého cynického doktora z jeho snu.

„Ty vole ten vypadá jak nanuk, bílej jak stěna a studenej jak

lednička“ A za touhle větou uslyšel známý dvouhlasný smích.

„Tak co Petere, jak ti je?“ zeptal se Steve. Peter se nezmohl na nic jiného než na větu: „Je to zas sen?“ Oba doktoři sedící v sanitce vybuchli v novou, královskou salvu smíchu.

„To nikdy nebyl sen Petere.“ pronesli oba. „Měl jsi možnost zachránit svého syna a obětovat pro něj jak jsi sám řekl: COKOLIV!

Víš Petere Smrt můžeš porazit a obejít. Ale Smrt je systematická dáma. Nemohli jsme jen tak nechat Johna žít a Smrti nepředat duši, která jí patří. Musíme jí něco dát. A tvá duše bude stačit.“ ukončil vysvětlení Paul a řekl Stevemu vtip: „Steve, víš jak se pozná absolutní kurva? Dá ti na poušti za hrst písku!“ všichni tři se zasmáli a pokračovali v cestě. V cestě ze které není návratu. Teda aspoň pro Petera.

V 9.17 konstatovali lékaři v domě Birminghamových, na Washingtonské ulici smrt Petera Birminghama. Příčina: zástava srdce.

Johna vychovává jeho babička Matilda. Matka Petera. Když se John aspoň trochu vzpamatoval z dvojí obrovské ztráty v jednom roce najednou, všiml si lékařského kufříku ležícího vedle postele.

Otevřel ho. Kufřík byl prázdný. Ležel tam je lísteček z bloku, z kterého trhaval lístečky na lednici jeho otec. Na něm bylo napsáno: „Vzdávám se své budoucnosti, abych změnil přítomnost. Miluju tě. Táta.“ John nerozuměl co tím otec chtěl říct, přišel na to až po mnoha letech. Kdyby tam nechal náboj, zemřel by John. Nenechal a to stálo život Petera. John brečel celé dny. Táta pro něj zemřel. Možná nevědomky ale zemřel. Slíbil si, že až bude mít děti, tak bude jako jeho otec, protože jestli se něco naučil v jeho krátkém životě. Tak to bylo to, že je jen na každém z nás, jestli naši blízci naleznou u své postele kufřík…



| Předmět: Noční návštěva - LichKingAnathema
04.09.19 13:09:16 | #318

1.

Byl už večer kolem jedenácté. Pil jsem čaj a díval se na film o lidech, kteří po sobě v jednom kuse stříleli a kšeftovali s fetem. Celkem dobrý. Když to skončilo, zabalil jsem si cigárko, otevřel okno s výhledem na opile se motajícího houmlesáka a v klidu si pokuřoval. Ten pán si pořád něco huhňal pro sebe a rozhazoval rukama. Nakonec upadl a počural se. Dokouřil jsem, típl, cvrnkl vajgla na chodník. Svlékl jsem se do trenek, naklepal si polštář, přikryl se a zavřel oči. Poslouchal jsem zvuky vycházející z ledničky. Potom, ani nevím jak, přišel spánek.

2.

Probudilo mě tiché klepání na dveře. Nevěřil jsem, že by na druhé straně mohl skutečně někdo stát, proto jsem se jen překulil na druhý bok, a nevěnoval tomu pozornost. Ozvalo se další zaklepání, tentokrát hlasitější. To už mě probralo. Posadil jsem se na posteli a uvažoval, co si počnu, jelikož jsem od přírody zbabělí a neohlášené noční návštěvy mě děsí, i když ke mně dosud žádná nezavítala. Díval jsem se na dveře, jež nebyly s to mi něco prozradit a znovu: klepy, klepy, klep. Vstal jsem a pomalu se šoural ke dveřím. Rostla ve mně chuť říct, že nikdo není doma, ale nepřišlo mi to zrovna na místě, tak jsem byl zticha, a v duchu se modlil, aby si to ten návštěvník rozmyslel a šel třeba k sousedům. U dveří jsem se zastavil a podíval se kukátkem do chodby. Byla tam tma. Hm, jak jinak. Zatajil jsem tedy dech a doufal, že uslyším nějaký pohyb, skřípot, kroky. Z chodby se však ozývalo ticho. Na bosé chodidlo mi z otevřených úst kápla slina. Zavřel jsem je a dál naslouchal netušíc, kdo by to mohl být, protože jsem neměl žádné přátele a rodiče jsem nikdy nepoznal. Policie! Určitě jsou to policajti. Přišli na to. Jsem trouba. Blbec. Plácnul jsem se do čela, až to muselo být slyšet ven na ulici. Věděl jsem, že se mám toho těla okamžitě zbavit.

Totiž, v mé vaně leží patnáctiletá slečna. Je krásná, blonďatá a mrtvá. Nechal jsem se prostě trochu unést. Půjdu do pekla, vím to. Byl jsem hrozně opilý a ona také, i když asi ne tak, jako já. Vpotáceli jsme se ke mně do bytu pozdě v noci. Vzpomněl jsem si na nedopité krabicové víno v lednici a rozhodli jsme se s tím něco udělat. Pijem a opile melem. Jenže potom se to zvrtlo a já se po ní začal sápat a ona se mi nemotorně snažila vysmeknout, což se jí nakonec povedlo. Strčila do mě, až jsem z toho upadl. Vydala se ke dveřím, zakopla o mě a upadla také.

Nakonec, jsem ji ubil konvicí na čaj a její tělo odtáhl do vany. No a je tam už dva dny. Stále jsem se nedokopal k tomu, abych ho odnesl. Třeba na jatka. Kamkoliv.

Při třetím, doslova zabušením na dveře, jsem leknutím vyjekl, nadskočil, vzal za kliku a zprudka otevřel. Víte, někdy mám dost silný pocit, že to nemám v hlavě tak docela v pořádku, a někdo si se mnou sprostě pohrává a dráždí můj zdravý rozum.

Když jsem se podíval do temného prostoru před sebou, začaly mě neuvěřitelně svědět oči. Můj sluch ovládl podivný nadpozemský hukot, v němž se dal rozpoznat nepříjemný, kvílivý tón s občasným náběhem na melodii. Sevřel se mi žaludek. Cítil jsem, jak mi po tvářích kloužou chomáče vlasů. Můj jazyk se prodloužil. Vyplazoval jsem ho a pokaždé si olízl špičku nosu. Tento pohyb se rytmicky opakoval. Teplota v pokoji neuvěřitelně stoupla a vzduch se tetelil. Stál jsem tam jenom v trenkách nasáklých potem. Hukot sílil a temnota přede mnou už nebyla pouhou tmou. Zdálo se, jakoby zhmotněla. Jako bych žil na dně moře v baráku, otevřel dveře a jen čekal, až mi pokoj zaplaví voda. Tohle však bylo plastičtější. Spíš než voda, želé. Blekotal jsem nesmyslná slova a mnul si svědící oči. V té hmotě přede mnou se rýsovala postava. Můj jazyk přestal pracovat a vrátil se do původní podoby. Všechny vlasy z mé teď už naprosto holé hlavy vířily vzduchem. Několik se mi jich přilepilo na vlhký nos, a jak jsem je vdechnul, vykašlal jsem hroudu peří. Zdálo se, jako by mé dlaně rostly. Prsty byly najednou delší, z nehtů se staly drápy. To samé se dělo i s mými chodidly. Postava přede mnou nabývala stále jasnějších obrysů. Musela být snad o metr vyšší než já a její proporce v žádném případě nemohly být lidské. Z mé kůže se začalo kouřit, ale nic mě nepálilo. Hukot už byl tak silný, že se stal až neobyčejně fyzickým. Svíral a objímal mé tělo, do mozku mi hrnul krev a žíly mi pulsovaly tak, že mohly každou chvíli prasknout. Zmocnil se sluchu a týral uši. Neslyšel jsem nic jiného, než ten hukot a drásavé, skřípavé melodie. Neslyšel jsem svůj křik! Pařáty, co bývaly mými dlaněmi, jsem škrábal zeď a omítku, zmítal se na podlaze a prosil, ať to skončí. Ta podivná hmota za dveřmi, jež bývala tmou, už nebyla černá. Náhle zářila oslňujícím, bílým světlem. Musel jsem se odvrátit a na protější zdi svého pokoje jsem viděl stín toho podivného tvora. Stejně rychle jak vše začalo, tak i skončilo. Hukot zmizel. Moje dlaně i chodidla se vrátily do původního tvaru. Vlasy přestaly vířit vzduchem, ale vzplály téměř nepostřehnutelně rychlým, zeleným plamenem. Světlo bylo opět normální. Z bílé hmoty se opět stala chodba. Já jsem však nebyl sám. Stála za mnou ta postava. Cítil jsem její přítomnost. Hbitě jsem se otočil a poprvé toho tvora spatřil v celé jeho zrůdnosti i absurdnosti.

Postavou byl neobyčejně velký, měl dost přes dva metry a nebýt mích vysokých stropů, musel by stát shrbeně. Celé jeho tělo, kromě nohou, pokrývalo peří. V mohutné hlavě sedící na dlouhém, zahnutém krku, si hověly dvě velké, žluté oči s téměř nepostřehnutelnými zornicemi. To však jen na první, krátký dojem. Neustále se totiž smršťovaly a zase zvětšovaly. Neměl ústa, nýbrž dlouhý, silný zobák, jenž zůstával po většinu doby pootevřený, jakoby v úžasu či pobavení. Jeho ramena byla úzká a pokračovala do velmi dlouhých paží, porostlých dlouhým peřím a zakončených velkými pařáty se třemi prsty. Trup toho tvora byl drobný, jeho břicho však odporně nafouklé. Mezi nohama se mu tyčil a ohýbal hubený, protáhlý orgán, který mohl být jeho pohlavím, stejně jako jakýmsi radarem či věcí, jež zkoumá okolí kolem sebe. Neustále se totiž všemožně kroutil a šmejdil po mém pokoji. Nohy byly silné, na rozdíl od těla holé a stejně jako paže, zakončené pařáty. V němém úžasu jsem hleděl na toto stejně tak groteskní jako i hrozivé stvoření, jež stálo v mém pokoji a také si mě prohlíželo. Zřejmě jsme spolu po celou dobu jeho návštěvy komunikovali jakýmsi telepatickým způsobem, jelikož se mi jeho slova ozývala v mozku, ale ušima jsem slyšel pouze neustálé ševelení jeho peří.

„Zdravím tě,“ řeklo to.

Bylo zvláštní, že mi přišlo naprosto přirozené mu odpovědět a komunikovat s ním. Nevyzařovalo z něho nepřátelství, spíš vyrovnanost ale také respekt. Zkrátka, i když jsem nepociťoval strach, věděl jsem, že bych se měl podvolit a pokusit se zjistit, co vlastně chce.

„Taky tě zdravím.“

Hleděli jsme si navzájem do očí. Jeho zornice neustále pracovaly. Pozdě jsem si uvědomil, že mě vlastně hypnotizuje, ale neměl jsem šanci něco proti tomu dělat. Opět se začal slabě a téměř nezřetelně ozývat ten hukot.

„Vstaň,“ řekl a zároveň mě vyzval svou paží.

Udělal jsem to. Cítil jsem najednou podivnou malátnost a odevzdanost. Popošel směrem ke mně a zastavil. Před obličejem se mi objevil ten jeho orgán. Zkoumal jím můj obličej a posléze i celé tělo. Potom se odebral k terárku, v němž jsem choval hlemýždě. Otevřel jej, uchopil jednoho z nich do pařátu, opět ho napřed prozkoumal a poté vyzobl z ulity. Užasle jsem zíral, jak hlemýžď putuje tím dlouhým, křivým krkem do nafouklého břicha. Potom ulitu upustil a otočil se ke mně.

„Zopakuj to,“ vyzval mě.

Přešel jsem tedy k terárku, sáhnul do něj a vyndal druhého hlemýždě. Byl schovaný ve své ulitě. Nejspíš vycítil, co se děje. Musel jsem ho vydolovat prstem. Nešlo to, tak jsem ulitu rozmáčkl a tvora pozřel. Můj společník spokojeně přikývl. Chtělo se mi zvracet. Cítil jsem, jak ostatky hlemýždě kloužou do mého střeva. Byl to odporný pocit. Kousek z jeho ulity se mi zasekl v krku. Začal jsem se dávit. Sousto, co šlo ještě před malým okamžikem dolů, náhle změnilo směr. Zapřel jsem se rukama o kolena a chystal se vyzvracet tu odpornou hmotu, jež byla do této noci vlastně mým domácím miláčkem.

Tvor mě však uchopil za bradu a natočil si mou hlavu k sobě. Stiskem čelisti mi otevřel ústa a strčil do nich prst své druhé ruky. Ten se začal prodlužovat a putovat do mého chřtánu, asi jako když vám na endoskopii sunou hadičku s kamerou do žaludku. Dávil jsem ještě víc, ale bez šance dostat ze sebe to svinstvo. Z očí se mi draly slzy a kutálely se po tvářích. Nemohl jsem dýchat a zkusil se mu vyprostit. Držel mě však příliš pevně. Svíral mi hlavu tak silně, že jsem se bál o svůj mozek uvnitř, jenž byl nemilosrdně drcen. Prst ve mně rostl a tlačil mi potravu tam, kde by měla po spolknutí být a kde ji chtěl samozřejmě i on. Škubal jsem sebou a třásl se tak dlouho, dokud prst nevytáhl. Když poslední článek opustil mé hrdlo, všechen ten tlak a zadržovaný vzduch způsobil, že jsem ze sebe vydal předlouhé hlasité říhnutí, po kterém se mi neobyčejně ulevilo.

Zrůda se načepýřila a ze zobáku vydala zvuk, asi jako když malé dítě oznamuje mamince, že se právě pokadilo. Z toho jsem usoudil, jakou má ze mě asi radost. Rozpažilo to ruce a já nevěřícně zíral na to, jak se otáčí kolem dokola a tančí po pokoji. Nepochybně šlo o stvoření zvrácené, ale i hravé. Při každém svém výskoku tvor zakláněl hlavu v pozdravu nebesům a při jeho dopadech se otřásla podlaha. Vzal mě kolem pasu a tančil se mnou. Roztáčel mě jako hadrovou panenku. Zdálo se mi, že slyším hudbu. Klavír, housle ba celý orchestr. Jakýmsi způsobem to bylo krásné.

Poté moje odevzdané tělo opatrně položil zpátky na podlahu a ještě sám několikrát obkroužil místnost. Samozřejmě jsem nemohl tušit, co bude následovat. Jak jsem mohl vědět, co to všechno znamená. Od doby, kdy jsem otevřel dveře do svého bytu, nevím nic. Netuším kdo je tento tvor ani co po mně chce. Uniklo mi, že tento královský balet je vlastně oslavou hlavního chodu, hlavního jídla, definitivním zakončením této šílené noci. Má osoba ve společnosti tohoto tvora, mé myšlenky, tělo, zrak už vlastně nepatřily mně. Byl jsem fascinován výjevem, jenž se tu přede mnou odehrával. Jeho pohyby, jeho zvířecím obscénním tělem, tou odpornou věcí, mezi jeho pštrosíma nohama. Ta jakoby mu ani nepatřila. Žila si svým životem, nedotčena děním zde. Neustále se natahovala po věcech, obtáčela se svému majiteli kolem beder a svíjela jako had. Jeho taneční kreace byly jak vynalézavě krásné, tak i dětsky neohrabané a křečovité.

Můj návštěvník byl jistě mistrem v ovládání těla i ducha svých obětí. Vždy, když ve mně začal narůstat odpor i nelibost k němu, tak on tyto negativní myšlenky dokázal potlačit a donutil mě, být jím znovu a znovu fascinován.

Nutno zdůraznit, že ve chvílích jeho tance jsem ještě jakž takž uvažoval a přemýšlel, avšak kontrolu nad svým tělem jsem definitivně ztratil. Pomalu, ale jistě si mě bral. Stal jsem se nedobrovolně jeho loutkou. To také způsobilo, že když přestal se svým číslem, smál jsem se a tleskal. Slušně se uklonil a jedním dlouhým krokem přede mě předstoupil.

„Tímto se dostáváme k závěru mojí návštěvy,“ řekl a dobrou minutu na mě hleděl svými rozšiřujícími se zornicemi a bral si poslední zbytky mého já a mojí vůle.

„Běž a otevři dveře do koupelny,“ rozkázal. Rozkaz jsem bez mrknutí oka splnil. Naráz jsme oba stáli před vanou, v níž ležela patnáctiletá, mrtvá kráska s plavými vlasy, slepenými krví. Mrtvé modré oči upírala smutně kamsi k umyvadlu. Z pootevřených úst vykukovala špička jazyka. Rty měla fialové a obličej lehce zmodral. Poručil mi, abych ji svléknul. Udělal jsem to.

Měl jsem tam připravený černý igelitový pytel, který jsem koupil v obchodě s domácími potřebami a chystal se v něm odnést její tělo. Místo toho jsem do něj naházel jenom to málo, co měla na sobě a poté jsme oba pozorovali její nahé tělo. Už poněkud zapáchalo a nafouklo se. Přesto bylo znát, jak musela být nesmírně krásná před tím, než jsem ji zabil. Nebylo ještě úplně dospělé, zato už plně ženské.

Tvor mi položil svou obludnou paži na rameno a donutil mě si kleknout. Sám udělal to samé. Poté přejížděl pařátem po dívčině těle. Kroužil jí drápy kolem břicha. Jeho zobák už nebyl pootevřený. Vypadal, spíš jako by křičel. Poprvé jsem spatřil sice drobné, ale za to neuvěřitelně špičaté a jistě i ostré zuby. Vyplazoval jazyk a řádil s ním jako chřestýš se svým ocasem.

Náhle zabořil svůj pařát do dívčina břicha a rejdil tam s ním a trhal její vnitřnosti. Slyšel jsem odporné mlaskavé zvuky až nepříjemně hlasité. Tvor zapojil i druhou ruku a dívku rozpáral, tak jednoduše a samozřejmě, jako když trháte látku.

Následovala nepředstavitelná jatka. Koupelnu naplnil odporný čpavý smrad. Vana se naplnila krví, vyrvanými vnitřnostmi a roztrhanou kůží. Zdi byly rudé, jako asi bývá peklo. Krev cákala na zrůdu i na mě. Brzy jsem byl pokrytý vším tím hnusem. Neumíte si představit, jakou paseku dokáže způsobit jedno jediné tělo a nezvaná návštěva, jež k vám uprostřed noci zavítá a chce se pobavit.

Říkám to proto, že ten tvor se skutečně výsostně bavil. Pracoval zručně a intenzivně. Tělo rychle pozbývalo svůj původní tvar. Měnilo se v odpornou rudou kaši. Můj společník musel být opravdu neobyčejně silný, protože ve svých pařátech dokázal rozdrtit i její kosti. Nemohl jsem dělat nic jiného, než přihlížet. Byl jsem paralyzován a zbaven veškeré moci nad sebou.

Tvor křičel, aniž by ze sebe vydal hlásku. Tenkrát jsem si ještě neuvědomoval, jaké štěstí musel prožívat. To přišlo až mnohem později, při vzpomínkách na den, který od základů změnil můj život. Neodvracejte oči od toho, co se zde děje. Musíte pochopit, že tohle bylo tvorovou podstatou. On žil stejně jako vy nebo já. I když jsem se stal vrahem, nedokázal jsem si ani představit, kam až to může ještě zajít. Neuvědomil jsem si, jak blízko mám k bytosti, která mě tu tak mučila a týrala pohledem na to zvěrstvo. Na tu krvavou lázeň.

Jen si představte moje utrpení, když mě ta zrůda donutila, abych po jejím vzoru tu odpornost, co způsobila, jedl. Musel jsem to sníst všechno. Absolutně všechno. Šly na mě mdloby. Zatmívalo se mi před očima. Zvracel jsem, jenže on mi to tím svým dlouhým, nechutným prstem vracel zase všechno zpátky do žaludku stejně, jako u toho hlemýždě. Nemohl jsem ani brečet. Stal jsem se troskou v jeho rukou. Loutkou. Postupně jsem ztratil vše. Když se mnou konečně skončil, nejspíš se rozhodl, nechat mě chvíli odpočívat. Opět tančil, ale já ho vůbec nevnímal.

Upadal jsem do podivných, chvilkových dřímot, v nichž se mi zjevovaly děsivé noční můry. Dusil se krví a peřím. Viděl jsem své nohy, jako obrovské, pštrosí pařáty. Všechno bylo rudé a lepkavé, odporně slizké. Ze tmy se na mne dívaly podivné, staré tváře. Různě se nafukovaly, šklebily a pokřikovaly. Některým bublaly oči. Jiné měly jazyky plné puchýřů a na tvářích praskající vředy. Cosi se v nich vařilo. Slyšel jsem to.

Viděl jsem i tu dívku. Byla živá a oblečená. Odešla z mého bytu s kabelkou přes rameno. Mračila se a nadávala. Na podpatku střevíce za sebou táhla cár svých kalhotek. Stačil však jediný pohled po místnosti, v níž jsem ležel, abych pochopil, že jde jen o přelud, jenž si vytvořil můj mozek, snad jako zbožné přání. Přání toho, co se mohlo stát, kdybych byl pouhý násilnický ožrala s chutí si trochu zašpásovat a ne ožralý vrah, který, co nemůže mít po dobrém, si prostě vezme po zlém.

Z blouznění mě vytrhl pohled na něho. Tyčil se nade mnou. Velká hlava na křivém, dlouhém krku, pulsující zornice, mírně pootevřený zobák. Před obličejem se mi zlověstně roztančil ten jeho úd, ohyzdný a strašný. Z díry na jeho konci se vznesl hustý růžový obláček s tmavě červenými tečkami uvnitř. Ty tečky v oblaku vířily a zuřivě létaly, ale žádná se z něho nedostala ven. Přiblížil se k mým ústům a já ho postupně celý vdechnul. Rozkašlal jsem se, jako když poprvé šlukujete cigaretu. Trvalo to jenom chvíli.

Poté tvor otevřel dveře mého bytu do chodby. Opět tu byl ten hukot, ale já ho téměř nezaregistroval. Jeho odchod nebyl tak intenzivní, jako příchod. Každopádně jsem poznal, že jsem sám.

3.

V noci se mi nejspíš nějakým způsobem podařilo odplazit do postele. Vzbudil jsem se do jasného dne, slyšel projíždějící auta venku a občasné hlasy lidí. Vstal jsem a vykoukl z okna. Opilý pán už tam neležel. Odbelhal jsem se do koupelny. Byla v kritickém stavu.

První skutečná činnost, kterou jsem zahájil den, byla, že jsem vzal kartáček do svého opeřeného pařátu a strčil ho do silného, ostrého zobáku, jenž vyrůstal mezi velkýma očima s pulsujícími zornicemi.



| Předmět: Agnes
03.09.19 16:05:27 | #315

Agnes to jméno v kamenech mluví k nám
Když minulost vrací se
Agnes kdo tě znal a kdo byl tvůj
než šla do kláštera
Agnes ty dívko zapomenutá
Měla jsi tajný hřích
Ou Agnes je volání když hodiny jdou
A roky pozpátku letí

Agnes jenom zdi kláštera střežily tvůj
Tak tajný hřích
Ou Agnes kde tě mám, židovko z Toleda
Madono z chrámu
Agnes jen rozsviť svíce ty svatá
Ou Agnes je volání když hodiny jdou
A roky pozpátku letí

Agnes, Agnes, Agnes kde tě mám
Agnes to jméno v kamenech mluví k nám
A minulost vrací se
Agnes kdo tě znal a kdo byl tvůj
než šla do kláštera
Agnes ty dívko zapomenutá
Ou Agnes je volání když hodiny jdou
A roky pozpátku letí

Agnes, Agnes, Agnes kde tě mám
Agnes jenom zdi kláštera střežily tvůj
Tak tajný hřích
Ou Agnes kde tě mám, židovko z Toleda
Madono z chrámu
Agnes jen rozsviť svíce ty svatá
Ou Agnes To růže padají na hrob tvůj
A na jméno tvý co je Agnes
Agnes



| Předmět: Oběť domácí noční můry -…
03.09.19 13:24:37 | #314

Za okny temně skučel vítr. Sychravá listopadová noc se plnila mlhou z blízkých slatin a opadané listí vršilo kol prastarých domů vlhké a tiché mohyly. Zde se noc jevila ještě temnější a hlubší, než snad opravdu byla a náhodný kolemjdoucí by se těmto bezútěšným končinám nejraději zdaleka vyhnul. Leč v případě dívky Anny Shiftové to bohužel nebylo možné. Lampa přítmě svítila do jejího pokoje rodinného domečku na samotě a osvětlovala jeho tmavé kouty, což byl v jejím případě uklidňující prvek. Tato třináctiletá dívka s leskle blonďatými vlasy, které jí sahají až po ramena, jemnou světlou pletí a nebeskýma očima, se dnes cítila nesvá. Bála se. Čeho? To ani sama nevěděla. Nikdy totiž neviděla žádné nadpřirozené věci, které si pamatuje jen z hororových filmů. Byl to spíše strach ze samoty v tomto domě, kdy se její rodiče pohybují daleko za vsí a věnují se své práci. Vždycky jí říkali, že se nemusí ničeho bát, že je doma, kde se jí nemůže nic stát, ale ona tomu moc nevěřila. A když už by se nebála hororových postaviček z filmů, vzpomene si na kdejakého šílence a maniaka, který pávě hledá malé domečky, ve kterých jsou takové holčičky a samy. Myslela si totiž, že si zvykne bývat sama v noci doma, ale zdá se to těžší, než to doposud vypadalo. S nástupem večera se blíží pomalu tesknota a tíseň, takový ten pocit v hrudníku, jako když se probudíte mimo místo, kde jste naposledy usnuli.

Ležela jak přimrznutá v poseli, zakrytá až po bradu kapnou. Snažila se pravidelně dýchat, aby se uklidnila. Na zádech cítila štiplavě horký pot pokaždé, když se z kuchyně nebo obývajícího pokoje ozval skřípot prken, které svým vrzáním oznamuje, že se něco pohybuje tam kde nemá. Něco nebo někdo. Dveře do svého pokojíku měla zavřené. Nebyly prosklené, takže naštěstí neviděla, co se za nimi děje. Kdyby se ale sebevíc pohnula klika, tak by to s ní rázem šlehlo. Neustále pokukovala po místnosti, jestli náhodou někdo nestojí kolem její postele. Bála se usnout, protože si myslela, že ji něco probudí, nějaká ta příšera z hororu a zabije ji. Kdyby se něco takového stalo, zabil by ji spíše dříve ten šok z toho, že u ní něco takového stojí.

Noc se prohlubovala a Anna pociťovala nutkání ke spánku. Už jí zřejmě unavila ta soustředěnost na okolí a jeho zvuky. Čím více se jí chtělo spát, tím více se přestávala bát. Hluboké ticho a příjemné šumění větru za oknem ji ponořilo do snů.

Na obzoru vyšly první paprsky slunce. Na podzimní období bylo dneska nezvykle jasno. Anna se spokojeně probudila a protáhla se. Hlasitě zazívala a posadila se. Nesmírně se jí ulevilo, že má svůj první samonoční pobyt doma odbytý.

Klika u dveří se pohnula a dveře se otevřely. Za nimi stál Frank, její otec, jako vždy v modré košili s pruhovanou kravatou a černými kalhotami, které byly na jeho pas až moc upnuté.

“Dobré ráno. Tak jak jsi to zvládla?” optal se Frank s úsměvem na tváři.

“V pohodě.” prohodila Anna a dlouze se zadívala na Frankovu pravou ruku, kterou měl schovanou za zády.

Pomyslela si, že je to asi nějaké překvapení.

“Mám pro tebe malinké překvapení.” stvrdil Frank stále usmívající se.

Anna vstala z postele a radostně šla vstříc otci, který svoje překvapení rázem odhalil. K jejímu překvapení to byl šok. V ruce držel kladivo celé od krve. Jeho úsměv se pomalu měnil v potměšilý škleb, který v sobě skrýval nekalé úmysly.

“Tumáš!” křikl Frank, když ji uhodil do hlavy.

Zatmělo se jí před očima a potom ucítila nesnesitelnou bolest. Nemohla se vzpamatovat a cítila, jak jí Frank položil zpět do postele.

Snažila se křičet, ale to jediné, co vyšlo z jejích úst, bylo ospalé kňučení.

“Už bude dobře Aničko…” ozvalo se z úst jejího otce, který z ní začal strhávat noční košili.

“Néééééééééééé.” křikla hlasitě.

Najednou jakoby se jí zamotala hlava. Všechno kolem se zatmělo. Uslyšela podivné skřípání skříně, která stála před ní. Takto skřípala vždy, když ji někdo otvíral. Jenže tu nikdo nebyl. Za okny stále vládla noc a šumějící vítr. Anna se probudila z hrozného snu úplně mokrá od potu. Její kapna ležela mimo postel. Neodvážila se ani pro ni sehnout ze strachu. Hlasitě vydechovala a hrozně si přála, aby se rozednilo. Potom její zrak spočinul na stropu pokoje. Uviděla tam něco, co jí nenechalo upustit její pozornost. Rázem se jí zastavil dech a polil ji studený pot. Nad její postelí se cosi vznášelo. Nevidělo to dobře. Obří kostěné ruce se držely dřevěné postele a kolem nich se hemžila jakási tmavá hmota, která se svíjela jako chapadla. Ruce té věci čouhaly z oné hmoty, která se sbíhala v jednom místě a tvořila trup. Od trupu dolů se hmota odtrhovala a spadla na zem, kde se dále hemžila a rozrůstala se. Hlava připomínala protaženou lebku, z části ještě obalenou mimickými svaly, vyčuhující z toho slizu, který lebce tvořil kápy. Černé důlky, které nahradily oči, jasně zářily bílým světlem. Z tlamy jí vystupoval zářivý opar, který vnikal do dívčiných úst. Ta ústa rychle zavřela a snažila se slézt z postele a utéct. Když se o to pokusila, jedeno z těch slizkých chapadel ji chytlo nohu a táhlo zpět.

“Ne, ne, to je jen sen, chci se vzbudit!” křičela nevěřícně Anna a začala sebou házet.

Další chapadla jí oblepila zápěstí a natáhla je nad její hlavu. Další chapadlo jí chytilo druhou volnou nohu. Anna se chtěla bránit, ale nemohla se hýbat. Okolí postele už obklopoval ten nechutný sliz, který se rozrůstal po celém pokoji.

Vítr za okny se změnil ve skučivý vichr, který začal třást z okny. Lampa za oknem se rozblikala. Všechno to opravdu vypadalo jako sen, sen s námětem nějakého hororu, který Anna viděla v televizi.

Chapadla ji svírala stále víc, až se jí odkrvovaly konečky prstů. Tentokrát se zmohla v křik, ale věděla, že jí to moc nepomůže, protože ji tady nikdo neuslyší, kromě toho slizu.

Z rozevřených úst té věci padal další černý rosol, jako sliny z hladového psa. Rosol ji dopadl na hruď a začal se pomalu plazit nahoru do jejích úst. Snažila se mít ústa zavřená, ale stejně to proklouzlo dovnitř a její ústa to rozevřelo. Z úst té věci se znovu objevil zářivý opar a vklouznul do otevřených úst. Byl to pocit podobný, jako když ji jednou doktor vrazil tu hadičku do žaludku a ona musela těžce dýchat jen nosem. Černý sliz obleptával pomalu její tělo. Cítila se jako kdyby ji někdo zaživa lisoval. Na krajíčku se jí objevily slzy beznaděje a strachu. Už ani nemohla křičet. Ležela úplně bezmocná a k smrti vystrašená. Pokaždé, když se snažila vzepřít a vstát, tak ji to stisklo pevněji. Obě nohy už měla obalené až ke stehnům a ruce k ramenům. Vlasy měla tím svinstvem slepený jak lepidlem. Čím více vdechovala ten opar, tím se ji mlžily oči a ztrácela vědomí.

Sliz pokračoval kolem krku a hrudi.

“Ne!” zmohla se k posledním výkřiku a její soupeření s tou bytostí skončila. Už byla příliš znavená. Cítila jen jak ji ten sliz pomalu obaluje. Kromě obličeje její tělo bylo celé oslizlé. Zrůda naklonila svoji hlavu blíž k její. Opar zmizel. Z dívčiných úst se ozýval chrapot. Její tvář se pomalu ponořovala do spleti černého slizu.
*909*



| Předmět: Nemoc - LichKingAnathema
02.09.19 15:22:06 | #313

I.

Richard seděl na skalnatém výběžku a pozoroval město pod sebou. Tedy spíše než pozoroval řekněme že hleděl tím směrem. Popravdě hleděl skrz město, někam do hloubky svých myšlenek, ve kterých se nevyznal. A ani se vyznat nesnažil. Někde hluboko tušil, že by se měl bát faktu, proč už druhý den nevyšlo slunce ( a ani nezapadlo), proč je svět zahalen v podivném pološeru, proč necítí hlad ani žízeň, když už třetí den nepil a nejedl. Proč všude tam, kde žili, nebo snad stále ještě žijí lidé stoupá k nebi dým z nikým nehašených požárů, proč se svět během několika málo dní tak změnil. Jistě, v podstatě příčinu znal-byla to ta Nemoc. Nemoc, která zastihla tenhle bezstarostný svět zcela nepřipravený. Jen jeden pocit byl však silnější než duté prázdno jeho myšlenek. Byl to strach. Strach z toho, co neznal a co bylo přitom všudypřítomné. Tolik věcí se změnilo…

V jediném momentu ho zcela pohltilo nutkání skočit dolů. Nedalo by to žádnou práci. Jen se prostě naklonit dopředu a nechat gravitaci dělat svou práci. Ale v momentě si to Otřásl se hrůzou z jediné myšlenky, která tu vyvstala jako mohyla-věděl, že po dopadu by možná nic neskončilo. Spíše naopak. Mráz, který ho přeběhl s těmito úvahami jej přinutil vstát. Musí jít. Někam. Musí něco dělat a prostě nechat osudu volnou ruku působnosti, protože on už nemá sílu cokoliv rozplétat. Je tak unavený. TAK unavený….

Cesta vedoucí ze skalního ostrohu se stáčela dolů k městu pozvolnými oblouky, které byly občas zpestřeny lavičkou a odpadkovým košem, kolem nějž se povalovaly obaly od čokoládových sušenek a plastové láhve od pití. Bylo úplné bezvětří a dalo by se říct že dusno, i když Richard nebyl sto říct, jestli je teplo či zima. Husí kůže, jež mu občas naskočila byla spíše dílem zvuků, které zaslechl někde ve stínech kolem. Zvuků, jejichž původ neznal a ze všeho nejvíc si přál, aby jej nikdy nepoznal. Nepotkal nikoho už třetí den. Tedy…nepotkal člověka již třetí den od chvíle, kdy se probral za volantem svého auta na parkovišti hypermarketu na městské periferii. Nevěděl odkud přijel, co měl kupovat, kam se má vrátit,jak dlouho tu stojí a proč ksakru není na parkovišti žádné jiné auto! Proč obchodňák doutná štiplavým kouřem a proč není nikde ani živáčka, kterého by se zeptal co je za válku a kdo ji vede a proti komu a jaký je aktuální vývoj, protože tohle bylo vysvětlení, které přijal za fakt, jakmile si letmo začal uvědomovat sám sebe. Jenže později, v průběhu času a díky tomu co viděl a poznával, jak bloudil bez cíle sem a tam mu docházelo, že žádná válka není a když, tak ne taková, jakou jsme znali. A tak doputoval až na skalní výčnělek, kde si sedl a zůstal sedět celý den a noc (i když ani jedno z toho nenastalo).

Nemoc. Bylo to tak srandovní, že se Richard i přes svou podivnou agónii pousmál. Nevěřili by jste, že ta nejhorší metla lidstva byla obyčejná rýma! Tedy on si pamatoval jen to, že se projevovala jako rýma. Z mlžného oparu myšlenek mu občas pamětí prolétly novinové titulky a hedlajny zpravodajských relací: „Svět chytil rýmu“ , „Ruce před ústa“ nebo „Komu neteče do bot-tomu teče z nosu“. Lidi vždycky přeháněli nicotné a podceňovali nebezpečné. A tak až ve chvíli, kdy díky několikahodinovým záchvatům kýchání lidem začaly praskat plíce a srdeční chlopně, kdy slzení v očích přešlo v krvácení a proudy hnisu, až když jim díky tlaku stále se tvořícího hlenu v dutinách popraskaly ušní bubínky a krváceli z uší a nosu jim došlo, že tohle rýma není. A když, tak ne z tohoto světa.„A já jsem se nenakazil. Proč?“ Richard tak usuzoval, z toho faktu, že zatím drží obstojně pohromadě.

Nemá žádné příznaky.

Richard se kromě té všeobjímající otupělosti vlastně cítil dobře!

Richard si pomyslel něco o velkém štěstí…

Richard se velice mýlil….

II.

Ačkoliv se snažil vnutit sám sobě pocit, že nejde nikam konkrétně, že jen tak bloumá v očekávání „čehokoliv“ , podvědomě dobře věděl, kam ho jeho vratké kroky vedou. Jde do města. Do města, které bylo jeho domovem (tedy nejspíš), do města, které teď bylo domovem běsů. Richard dobře věděl, čeho se bojí. Zahlédl je už první den své pouti. (A věděl, že to oni vydávají ty zvuky) Vlastně nevěděl co viděl, ale měl zcela jasno v tom, co mu to připomínalo. Zahlédl je nakukovat z šerých průjezdů domů, z oken (snad) opuštěných bytů, postávali mezi popelnicemi, nebo se v nich přehrabovali. Byli to lidé. Zcela určitě…Museli to být lidé! Jenže Richardovi připomněli scény z béčkových hororů o oživlých mrtvolách.

Pohybovali se velmi pomalu. Ale ne jak zombies se srandovně nataženýma rukama před sebou. Tihle chodili spíše opatrně, jako by se báli, že se při prudším pohybu rozsypou. Nebyli mrtví-to rozhodně ne. To co z nich stihl zahlédnout svědčilo jen o tom, že jsou zřejmě velmi nemocní. Co Richard nemohl vědět, ale co mu bylo souzeno brzy zjistit byl fakt, že tihle lidé už nejsou ani nemocní. Či spíše, nemoc se v nich uhnízdila, stala se jejich součástí. Jejich problém byla, strašlivá slabost. Nedokázali takřka nic udržet v rukou, nebo něčím manipulovat. Ale bohužel stále zůstávali naživu a proto museli jíst. Málo, ale přece. Zpočátku to šlo. Všude bylo spousta jídla po těch co zemřeli, nebo odešli. Jenže brzy se všechno jídlo zkazilo, neboť velíny elektráren zůstaly prázdné. Rozvodné sítě zkolabovaly a požáry dokonaly dílo zkázy. A začalo být zle. Tihle tvorové nebyli schopni si cokoliv ulovit a tak zůstal jediný zdroj potravy. Po skupinkách (tak,jak jim pomalu docházela vážnost situace a jak horší byl všudypřítomný hlad) se začali trousit kolem nemocnic, ústavů a pečovatelských domů. Všude tam, kde mohla být ještě čerstvá, avšak slábnoucí a umírající potrava, neschopná se bránit. A pak…pak se z nich stali mrchožrouti.

Richard se zastavil před budovou fakultní nemocnice. Kdyby čas běžel jako dřív, bylo by asi tak půl sedmé večer, ale nic nebylo jako dřív..Rozhlížel se a těžce oddychoval. Kolem bylo ticho jako v hrobě. Před vchodem stála sanitka, jejíž majáček se stále ještě otáčel dokola, jen místo sirény znělo basové praskání skomírající baterie. Za volantem seděl muž. Byl mrtvý. Již několik dní. Měl nafouklý obličej, bělmo zalité krví a z uší mu vysely zaschlé provázky zelenožluté tekutiny. Richard zjistil, že zírá na řidičovu paži visící z okénka. Ohlodanou na kost. Těžko říct, jak dlouho tam stál, než si všiml, že už není sám. Byli tři a stáli asi dva metry za ním. Otočil se a to co uviděl ho zastihlo zcela nepřipraveného. Dva muži a žena. Jejich kůže, bílá jako voskový papír jim plandala po vystupujících kostech. Zcela jasně rozeznával jednotlivé žilky v obličeji. Kolem očí měli rudé kruhy a bělma očí popraskaná a zakrvácená. Byli více či méně pokryti hleny, které občas vykašlávali, nebo jim jen tak stékaly na oděv. Jejich oči měly bezedně prosebný výraz. Richard i přes odpor, jaký v něm ta individua budila, pocítil lítost.

„Můžu vám nějak pomoct?“ – chtěl se zeptat, jenže z hrdla se mu vydralo jen chrčivé:

„Póóó…..móóóó?“

Žena, která stála nejblíž náhle vyvalila oči a vztáhla k Richardovy obě ruce. A v těch rukou držela dítě. Ale z dítěte zbývala jen hlava a nožičky spojené tenkou vrstvou kůže. Zbytek byl vykousaný. Žena třeštila oči, klopýtla směrem k Richardovy. Ten v odporu a bezmezné hrůze ucouvl. Žena rozšklebila ústa a jen co jí z ní odtekl hnis, vydala to nejděsivější zavytí zoufalství a hrůzy, jaké kdy Richard slyšel. Zmocnila se ho panika. Otočil se a v zmateném reji nemotorných pohybů klopýtal pryč. Žena ještě jednou zachroptěla, klesla na kolena a mrtvolka jí vypadla z rukou. Její jak balóny zduřelé mandle praskly a skrze papírově tenkou kůži na krku se jí vyvalil proud sražené krve a hnisu. Žena s plesknutím padla obličejem na dlažbu ulice. Ti dva ji sledovali pohledem plným žalu. Letmo pohlédli za prchajícím Richardem a pak se dali do jídla…

III.

Uběhlo několik dní. Jenže jak poznat kolik? Richard už neznal rozdíl mezi dnem a nocí. Ukrýval se, třásl se v koutech opuštěných domů, zavíral se do páchnoucích skříní plných zatuchlého šatstva, aby byl v bezpečí před nimi. Vídal je všude kolem. Bloudili a naříkali, hledali potravu,kterou by mohli pozřít, ale zvířecích i lidských zdechlin rychle ubývalo. I mezi nimi samými docházelo k úmrtí už jen zcela výjimečně. Nebyli schopni udržet v rukou nic těžšího než suchou větev, natož jmi někoho zabít. Nebyli schopni nic dostihnout, protože se vlekly jako stíny smrti, která nepřicházela. Hlad je stravoval a zaléval nesnesitelným utrpením, ale milosrdný konec ne a ne přijít, protože tak, jak se jejich metabolizmus zpomalil , stejně prodloužil i případné čekání na smrt hladem. Richard se o nich snažil často přemýšlet (tedy pokud byl chvílemi ještě přemýšlení schopen). Zcela jistě to byli živí lide, zřejmě v další fázi té divné nemoci. A zcela jistě se jejich existence stala jedním velkým utrpením. Ti co onemocněli a Nemoci podlehli už někde hnili, nebo byli sežráni těmi co bloudili ve stínech. Oni jsou zřejmě tím jediným zbytkem lidstva,jež má

přežít. A tak se jich Richard pomalu přestával bát a stále častěji se přistihl, že je pozoruje. A pak..jednoho dne se stalo něco, co jej přimělo aby jim vyšel vstříc.Richard dostal hlad….

Musel poměrně dlouho přemýšlet, než zjistil o jaký pocit vlastně jde. Na jídlo už pomalu zapomněl a přijímat potravu mu připadlo tak vzdálené. Přestože v tom nejhlubším sklepení svých běsů mu bylo jasné, že nejíst takřka dva týdny není normální-jenže co bylo v tomhle světě nočních můr normální. Ve chvíli, kdy dostal hlad se ho zmocnil mrazivý pocit beznaděje a chaosu…proboha CO bude jíst-kde najít jídlo? Následující den či dva prohledával prázdné byty a zapáchající obchody, kde hnily zbytky zboží. Snažil se dostat do nafouklých konzerv, ale všeobjímající rozklad mu nedal takřka žádnou šanci. Hlad v podstatě nikde neukojil. Při své pouti za něčím k snědku ale zjistil další zásadní věc. Kromě něj a „těch venku“ tu ještě zbyli lidé. Ti staří známí lidé z časů před Nemocí, kteří se ovšem schovávali po bytech stejně jako on. Byli ostražití a nejspíš nakažení chorobou, čekající na konec, ale stále ještě žijící planou nadějí. A měli jídlo. Zcela jistě měli zásoby jídla, díky kterým stále ještě přežívali. Richard se je několikrát snažil oslovit, ale buďto se před ním schovali, nebo přímo zaútočili. Richard se necítil jako jeden z nich-už dávno ne. A tak jim začal říkat oni, stejně jako těm venku, ale tohle „oni“ vyslovoval s jasným přízvukem nenávisti jak jeho hlad rostl. A s ním rostla i hráz mezi tím co byl dřív a tím co je teď. Už zapomněl své jméno. Nepotřeboval ho. Žil z pocitem, že přišel na svět vtom autě na opuštěném parkovišti. To co bylo před tím si nepamatoval a hlavně po tom přestal pátrat. Nepotřeboval to. Měl hlad. A vzpomínky hlad neukojí.

Ten den seděl v koutě chodby základní školy v centru města. Mezi povalujícími se papíry a střepy z rozbitých oken. Ruce zaťaté v pěst a chvěl se vzteky. Měl hlad. Strašný hlad! Tu mu pohled padl na zasklenou skříňku visící na zdi chodby. Za sklem byla hasičská sekyra. Nápis na skle hlásal“

„V případě nouze rozbij sklo“

Richard se k ní postavil a ve skle poprvé spatřil svou tvář. V podstatě něco podobného čekal. Věděl, že už nepatří do toho starého světa. Z jeho hlavy zmizely všechny vlasy. Popelavá pokožka byla přetažena přes lebku z níž vystupovaly dvě bulvy očí. Stejných, jako mívaly leklé ryby na hladině rybníka v parném létě, kdy byla voda pokrytá zeleným svinstvem, díky kterému se dole vše živé zadusilo. Očí, které sice viděly, ale den i noc se v nich stíral do nepřetržitého soumraku, který už neměl nikdy skončit. Richard na přízrak ve skle zařval. Pak ještě jednou a svou křečovitě zaťatou pěstí roztříštil sklo. Sevřel sekeru do obou dlaní a pocítil obrovskou úlevu. Už není sám…

IV.

Vyšel na ulici a sekeru postavil vedle sebe na zem. Bloumající stvoření si jej ihned všimla. Naříkající smečka se líně ploužila k němu a zůstala stát v uctivém odstupu. Hleděli na sebe snad desítky minut. Richard se snažil přemýšlet. Pokoušel se zjistit co má dělat s tím bezmocným davem. Odvrátil se od nich a udělal pár kroků opačným směrem. Jejich sténání zesílilo. Všichni udělali pár překotných kroků za ním. Zjistil, že jejich zoufalé pohledy se upírají na sekeru v jeho ruce. Richard ji pevně sevřel v obou dlaních a pozvedl jako dřevorubec chystající se k první ráně. Z hrdel nebožáků se ozvalo souhlasné mručení. Skoro jako jásot. Pár z nich se zahledělo směrem ke skupince domků, kde se Richard nedávno snažil kontaktovat pár „normálních“ lidí, které tam našel. Pochopil okamžitě.

Dostat se do domu pro něj nebyl problém. Pár úderů sekerou a dveře povolily. Dovnitř šel sám. Skupinka za ním dobře věděla, že proti sice nemocnému, ale ještě stále živému člověku by neměli šanci. Jediným úderem by je mohl zabít. Richard vešel do první místnosti hned za předsíní. V tmavém koutě, v prostorném křesle seděla starší žena. Vyvalenýma očima sledovala jak se k ní přibližuje. Z nosu i uší ji crčela krev a v jedné ruce svírala ampuli s antibiotiky, které byly k ničemu. Zemřela dřív, než k ní přišel. Pár odvážlivců vniklo dovnitř a stáhly mrtvolu z křesla na koberec. Richard pokračoval dál. Pomalu stoupal po schodech do patra. Náhle se z protějších dveří vyřítila další žena. Snad třicetiletá. S výkřikem hrůzy proběhla kolem něj. Snažila se prosmýknout do ložnice, snad se chtěla dostat k oknu a zachránit se skokem na ulici. Richard se instinktivně ohnal po jejím stínu. A trefil přesně. Sekera se zaťala zezadu do krku. Její tělo se chvíli třáslo v křeči a pak na ní zůstalo bezvládně viset. Richard pustil sekeru i tělo na zem. Než dopadlo, narazilo na noční stolek s fotografií. Byl na ní muž a žena na břehu moře. Ta žena, která teď ležela na podlaze s rozseklou lebkou se krásně usmívala. Na rámečku stálo:

„Sylva & Richard, Saint Tropez 2006“. Richard se vrátil domů….

Fotky ze svatební cesty už v tomhle světě neměly význam. Brzy z nich nezbude nic, stejně jako z lidí na nich zachycených. Richard se konečně po dlouhých dnech dosyta najedl, stejně jako skupinka, kterou teď vedl. Když se pak postavil nad rozcupované zbytky těla své manželky, vyhlédl z okna na věčným soumrakem zahalené město. Poprvé hleděl do budoucna s nadějí. Ano, už ví co bude dál. Musejí přežít. Oni brzy zesílí…určitě. Zatím se spokojíme s těmi co ještě přežívají v troskách starého světa. A pak? Pak už jistě budeme zase schopni lovit zvěř. Nepožírat sami sebe. A kdyby ne? Richard věděl, že je tak či tak ze všech nejsilnější. Vypáčil sekeru ze zbytků Sylvie a otřel z topůrka chomáč vlasů. Pevně ji sevřel do rukou a na tváři se mu objevil úsměv.



| Předmět: Páteční Š+G č.11
30.08.19 11:13:57 | #311

Jak jsem rukoval
"Vojenská služba jest nejčestnější povinností každého občana našeho státu, co má mužské pohlaví a měří nejméně 150 cm." Tolik úřední spis. I mne povolali. Měřím 151 cm a jmenuji se Ivan. Mé názory na vojnu nebyly jednoznačné. Brožurky sice tvrdily, že vojna jest největší blaho pro mladého muže a svírat pušku - milenku dá organismu pocítit větší slasti než pochybné známosti za vraty činžovních domů. Ale na druhé straně nápisy vojáků na záchodcích předních pražských lokálů tvrdily pravý opak. Také kamarádi, kteří přišli za dva roky až tři roky z vojny, neplýtvali slovy chvály. Když jsem zelené sukno bránil slovy z příruček, bili mě a křičeli cosi maďarsky. Hezký obrázek, který jsem si o vojně vytvořil, pokazil i rotmistr Rudolf Nusle, náš soused. I když jsem se snažil mít ho rád, musím přiznat, že jej vojenská služba poznamenala. Výložky neodložil ani ve vaně a vyznamenání si přilepoval leukoplastí na nahou hruď. Ze zásady odmítal pít mléko, neboť se mu zdálo málo zelené. Rotmistr Nusle vůbec rozeznával kvalitu podle barev. Kdo byl zelený, byl dobrý. Kdo měl barvu jinou, byl lump. My jsme měli protekci, neboť se jmenujeme Zelenkovi, zato lékárník Černý z druhého patra nacházel často před svým prahem rozbušky, dvakráte pak pod rohožkou minu. I jinak si soudruh Nusle počínal jako správný voják. Na Štěpána rozehnal koledníky útokem na bodák, v pokoji měl zákop, kde přijímal hosty, a po uzavření domu si otevíral dveře granátem. Do schodů se pohyboval pouze přískoky. Ve volných chvílích shromáždil rodinu a promítal zpomalené válečné filmy, a vrhaje se co chvíli k plátnu ukazoval naběračkou chyby vojevůdců. Přes tuto úpornou snahu nebyl však již deset let povýšen, a proto zatrpkl a snažil se sestavit vlastní armádu.

Sledování všech těchto momentů a postřehů snad způsobilo, že jsem se na vojnu příliš netěšil. Kromě toho jsem byl ženat a musel se starat o početnou rodinu. Snažil jsem se spíše této čestné povinnosti uniknout, ale marně.

Jednoho 1. října, oblečen v tepláky, s malým balíčkem jídla pod paždí, doprovázen svojí družkou Annou, pěti nevlastními a třemi vlastními dětmi, jsem se vydal na nádraží. Anna brečela. Vlastní děti se rvaly s nevlastními. Byl jsem trochu nesvůj. Zejména mě rozčilovalo, že občané mě zřejmě považovali za kočovníka a dívali se na mne soucitným okem. Co chvíli někdo přistoupil a žádal, abych mu nabrousil nůžky. Nevlastní děti využívaly dobroty těchto soudruhů a začaly žebrat. Anna spínala ruce ke kolemjdoucím mužům a svěřovala se: "Jede na vojnu, běda, teď budu ve svém bytě ve Vladislavově ulici č. 2, IV. patro, telefon 224 628, úplně sama! " Někteří z pánů se zastavili, zapsali adresu a slíbili, že rádi vypomohou v udržování domácnosti. Jen se přimlouvali, aby Anna dala děti k babičce. Jeden pán dokonce slíbil pomoc hned ten den večer. Měl jsem v očích slzy štěstí. Ted už jsem z vojny strach neměl. Dva roky utečou, přijdu, bude mi jednadvacet a máme život před sebou.

A skutečně. Vojenská služba nebyla tak zlá, i vyznamenání jsem získal. A nových věcí, co jsem poznal: mýdlo, příbor, ručník, denní styk s muži, rádio, televizi, pyžamo a vězení. Pravda, dostal jsem sice několik anonymních dopisů, že Annina láska ke mně není stálá, ale znám ty závistivce, co boří mladá manželství, a byl jsem klidný.

Vracel jsem se domů dokonce hrdě. "Neprohýřil jsi dva roky, Ivane. Jsi silnější, hrud ti zdobí FO a z nakradených dek ošatíš rodinu."

A pak přišla ta chvíle. Zazvonil jsem u dveří svého bytu. Dlouho mi nikdo neotvíral. Bušil jsem tedy a i kopance přidal. Jakýsi muž odkryl špehýrku a zvolal: "Zmiz, dnes pomáhám já." "Děkuji," řekl jsem, "ale už nepotřebuji. Vracím se z vojny." "to je jiná," pravil muž, "i když jdete poněkud nevhod. Račte si převzít inventář."

Shledání s Annou bylo radostné jako vždy a večer jsme si došli pro děti. Přepočetl jsem nevlastní. Bylo jich sedm. Ty mne ale tolik nezajímají. Mé vlastní byly pořád jen tři. A já jsem rád, že mi Anna byla po celou vojnu věrná.



| Předmět: Žehlička - LichKingAnathema
26.08.19 14:34:11 | #309

Věnováno Sahrazadě! *11346* *6001* *17812*

Žehlička

,,Ty jsi ta nejhodnější máma na světě.“

Moje osmnáctiletá dcera mě pevně objala kolem krku a políbila mě na obě tváře.

,,Vždyť si zasloužíš jenom samou radost. Bez tebe bych už dávno skočila z Nuseláku.“

Poté, co jsem to vyslovila, se tvář Alenky zachmuřila. Znáte to, takový ten pocit, když řeknete něco nevhodného. Jako by se zastavil čas a nejraději by jste si nafackovali. Alenka mi pomohla v nejhorším období mého života. Můj muž Robert přes noc ochrnul. Žádní doktoři nebyli schopni vysvětlit, co se mu stalo. Přestal chodit i mluvit. Zírá nepřítomně před sebe, ale není schopný reagovat. Je jako zombie – živá mrtvola. Ne, je něco mnohem horšího. Je jako upír – vysává mou životní energii a pije mi krev.

,,Mami, byl to blbej nápad. Pojedu s váma.“

,,Ne, Alčo. Zůstaneš hezky doma a pořádně si užiješ s kamarádkama a se svým klukem. My pojedeme s tatínkem na chalupu a tím je to pro mě hotová věc.“

Zavýskala radostí a její oči se rozzářily štěstím. Zahřálo mě to u srdce.

Naše terénní honda se díky okolnostem musela přeměnit v auto pro invalidu. Těžce jsem to nesla, protože zatímco můj manžel si liboval ve sportovních autech, já měla raději pořádný bytelný vůz. Ostatně jsem si na něj taky sama vydělala. Robert se věnoval svému nepříliš výdělečnému podnikání a já tvrdě dřela ve farmaceutické firmě. Šéfovala jsem tam distribuční divizi a práce mě naplňovala. Robert se po pár neúspěšných tendrech a obchodech zadlužil a zahořknul – na svět a na mě. Chodil do těch drahých diskotékových podniků, kde platil drahé panáky mladičkým blondýnkám v upnutých džínách a ,,víc než zdrávo“ odhalených výstřizích. Laskal je po šíji, hladil po medově zlatých vlasech nebo po plochých bříškách. Mě naopak laskat přestal.

,,Podívej se na sebe do zrcadla, ty krávo, jak vypadáš. Ty tvoje vrásky, jak tahací harmoniky! Potřebovala bys je vyžehlit!“

Sprostě mi nadával a urážel mě. Nikdo se nemohl divit, že jsem mu dala v noci do pití látku vyvinutou v našich laboratořích. Stačilo mu to párkrát přimíchat do panáka tulamorky a přinést až pod nos. Parchantovi jednomu. Když jsem to udělala asi pošesté nebo posedmé, vypadalo to jak ve špatném horroru. Začal chroptět, snažil se nadechnout, ale nešlo to. Vypadalo to, jako by dýchal pod igelitovým pytlíkem, jeho kůže se natahovala a hned svrašťovala jako guma, všimla jsem si, že má úplně suchý jazyk, který dostal najednou strukturu jako křížaly. Sliny mu vyschly jak chcíplému slimákovi. Začala mu směšně poskakovat prsa, přesně jako feťákům, co to přeženou s heroinem. Jeho bělmo zežloutlo a pak se zalilo krví. Potom upadl do kómatu. Byla to děsivá podívaná. Uvědomovala jsem si, že jsem mu asi odpálila mozek, ale bylo mi jasné, že znova naběhne. Zase té látky nebylo tolik. Prostě jsem ho restartovala. Netušila jsem, že všechny jeho systémy nenaběhnou správně. Chtěla jsem ho vlastně jen postrašit, aby si mě trochu víc vážil, ale vymklo se mi to z ruky. Nejvíc mě s odstupem času mrzí právě to, že jsem si mojí hondu musela nechat upravit. Přestala jsem jezdit do kanceláře a musela dělat práci z domova, abych se mohla starat o Roberta. A starala jsem se o něj pořádně, přesně jak by se staral on. Krmila jsem ho přesolenými míchanými vejci a dávala mu k žrádlu kočičí konzervy. Plíny jsem mu měnila jednou za tři dny a vždy před Alenkou, aby viděla, jak to mám těžký.

Zaparkovala jsem hondu před naší horskou chatou v Českosaském Švýcarsku. Díky posilovně, která mi pomohla zformovat kancelářskou prací ochablé svalstvo, se mi také podařilo jeho slabé tělo naložit z auta do vozíku. Kdyby byl v plné síle, tak bych si udělala kýlu a nebo hexenšus. Venku pořádně mrzlo. Zahrada byla pokrytá tlustou sněhovou peřinou a řada stromů měla polámané větve od silného větru a mokrého těžkého sněhu.

Posadila jsem ho před televizi a zatopila v krbu. Během chvilky byla na chatě krásná pohoda. Zvenčí byla slyšet pořádná fujavice a vevnitř praskal ohníček. Uvařila jsem si svařák a odešla na záchod. Pak jsem si udělala pohodu. Přišlo mi ale, že ten svařák chutná nějak divně, ale pít se dal. V televizi začali dávat pořad o historii žehlení. Podívala jsem se do Robertových skelných očí. Sice se nehýbal, ale vypadal jako by ho to zajímalo. Mě ta blbost zase naopak okamžitě uspala.

Probral mě zvláštní pocit. Ruce jsem měla natažené za sebe a přivázané k pelesti postele. Jednu nohu jsem měla omotanou prádelní šňůrou a také přivázanou, druhá byla volná. Ležela jsem v prvním patře naší chaty. V místnosti byla příšerná zima, protože nahoře topíme jen, když přijede návštěva. V ústech jsem měla roubík z utěrky. Zatraceně, jaktože jsem se nevzbudila? Nebyl ten svařák, co jsem pila nějakej divnej? Otevřeli se dveře do místnosti a dovnitř vstoupil můj manžel v mých bílých teplákách a tričku s nápisem Village People. Díval se na mě, z očí jsem mu četla obrovskou nenávist a jeho rozzuřený výraz vzteklého rotvajlera mi také na klidu nepřidal. Doktor Spoustal mě upozorňoval, že ochrnutí může být dočasné, protože neodhalil příčinu jeho stavu, ale mě to šlo jedním uchem tam a druhým ven.

Otevřel ústa, ale odhalil jen jazyk, který vypadal jak usušená stará hadí kůže. Jeho rty se začaly vláčně pohybovat, ale slova z nich nevycházela. Všimla jsem si, že stojí s obrovskou námahou. Chvílemi to vypadalo, že každou chvíli upadne. Nechápala jsem, jak se tam mohl dostat. Jak se zatraceně dostal z toho vozíku a jak to, že jsem svázaná. Musí bejt pod práškama proti bolesti, jinak by to nezvlád. Zatraceně, odpoledne jsem mu dala ten dryják, s kterým jsme chtěli rozdrtit na trhu ibalgin. Asi zabral.

Všimla jsem si, že v jedné ruce třímá delší kus prádelní šňůry. Snažila jsem se křičet, ale ozýval se jen tlumený sípot. Cítila jsem, jak mi hrubnou hlasivky a nepříjemný pocit v žaludku.

Rozešel se ke mně. Šel vláčným krokem jak zombie z klasických horrorů George Romera. I když jsem se tomu minulý týden smála, hráli totiž v noci v televizi Noc žijících mrtvých, pak ve skutečnosti mě ta pomalá chůze děsila mnohem víc než kdyby se pohyboval normální rychlostí. Veškerou svou energii jsem soustředila do volné neuvázané nohy, abych tomu parchantovi vyrazila jediným kopem všechny zuby. Blížil se. V hlavě mi hučela krev a najednou jsem do té nohy dostala příšernou křeč.

Jen to ne, pomyslela jsem si. Udělal rychlý pohyb, který jsem nečekala a doslova se zřítil k mojí noze. Vší silou jsem vykopla…

A netrefila se.

Volnou nohu relativně snadno přivázal. Dal jí do již připravené smyčky a obmotal kolem nohy postele. Rozbrečela jsem se zoufalstvím.

Začal se po mě plazit. Cítila jsem jeho tělo páchnoucí zatuchlou močí a třásla jsem se odporem. Věděla jsem, že kdybych se pozvracela, tak bych se ve svém roubíku udusila.

,,Ty hajzle, kéž bych tě tenkrát zardousila.“

Přitiskl hlavu na má prsa a schoulil se do klubíčka jako malé dítě. Najednou mi ho bylo trochu líto, ale za to, jak mě urážel a ponižoval jsem mu nemohla odpustit. Jako by to vycítil. Chytil mě za bradavky a začal je drtit mezi prsty. Zařvala jsem bolestí do roubíku. Vysápal se až k mé hlavě a začal se mi dívat zpříma do očí. Jeho pohled byl otřesný, zbavený veškeré lidskosti a inteligence. Otevřel ústa a ovanul mě jeho zkažený dech. Z jeho zubů zůstaly už jen zčernalé zkažené pahýly. Jeho ústní hygieně jsem se příliš nevěnovala.

Díval se na mě. Zkoumal mou pleť, zvědavě po ní přejížděl jazykem, bylo to odporné. Naklonil se k mému pravému uchu a slabým hlasem zašeptal:

,,Potřebuješ vy…žehlit…, ty krávo.“

Netušila jsem, co ten parchant má v úmyslu, ale muselo mu přeskočit. Vjemy z večerního televizního pořadu a dočasná paměť asi udělaly své. Věděla jsem, že si nepamatuje vůbec nic, ale na něco si asi vzpomněl.

Pomalu se ze mě odplazil tím svým příšerným pomalým trhavým pohybem. Klepala jsem se strachy a tušila, co bude následovat. Když se objevil ve dveřích se zapnutou žehličkou, z které se pářilo jak ze zuřícího funícího býka, začala jsem řvát do roubíku. Věděla jsem však, že mi to nebude nic platné.

Sundal mi pletené ponožky. Rozpálená žehlička začala přejíždět přes moje chodidla. Cítila jsem spálenou kůži a v jeho očích viděla nefalšovanou radost a soustředění. Na spálené kůži se začaly objevovat první puchýře, ta bolest nešla vydržet, omdlela jsem.

Probudila mě ohromná přílivová vlna bolesti na krku. To mi tam pomalými pohyby žehlil vrásky. Viděla jsem perfektně vyžehlené oblečení na svém těle a cítila tu nesnesitelnou bolest. Miliony bodů mého těla vysílaly zoufalé signály o bolesti a příšerný zápach byl prostě k nesnesení.

Ve dveřích jsem uviděla svojí stojící dceru Alču se svým přítelem. Naštěstí si holka vzpomněla na mámu. Díkybohu. Alča začala příšerně ječet a její přítel jen nevěřícně zíral na děsivé divadlo. Brzy pochopil, co se děje a vypojil žehličku ze sítě. Pak mučící nástroj opatrně vyjmul z ruky mého manžela, který se vůbec nebránil. Zíral před sebe dál svým nechápavým pohledem.

O 2 týdny později

Sedím na kolečkovém křesle v obývacím pokoji. Mám ovázané dlaně, které mám dokonale vyžehlené. Nemohu mluvit, protože mi vyžehlil i jazyk. Nemohu stát, protože mám dokonale vyžehlená chodidla. Alča nás posadila před sebe, takže se na sebe neustále díváme. Celodenní pohledy do očí ála Leoneovo Tenkrát na západě, je to frustrující a zvrhlé. Hned jak přijela záchranka, tak mého muže opět posadily do křesla, ale mám pocit, že už to jen hraje. Celé dny se na mě usmívá a zírá na mě tím svým skelným tupým pohledem, který znamená jediné:,,Užil jsem si to.“

Naštěstí je Alča pořád doma, ale když si odskočí třeba jen na chvilku, vidím ho, jak se začne nervózně škubat a začne rozevírat prstíčky, jako malé dítě. Přiznám se, že se modlím za jediné. Až půjde Alča večer s přítelem do kina, aby nebyl v televizi pořad o vrtačkách.
*6001* *19934*



| Předmět: RE: Žehlička - LichKingAnathema
30.08.19 16:18:24 | #312 (1)

Dekuji …


 #309 


| Předmět: Páteční bonus Š+G č.10
23.08.19 11:19:13 | #307

Jak jsem ochořel
Na lidské tělo číhá řada nebezpečí. Jednak jsou to nelítostné bakterie a dotěrné bacily, kroužící všude kolem nás, aniž by byly, potvůrky, vidět, dále pak člověka sužuje zledovatělý chodník, rychle jedoucí auto, vosa, zdánlivě klidná sopka, podající omítka, muchomůrka citrónová, moucha masařka a její věrná družka bleška - tulačka. Organismus se těmto nástrahám a neřádstvu brání, seč může. Člověk sám pak svému tělu pomáhá nepopulárními, leč nutnými úkony, mytím rukou, ranním cvičením, pobytem v přírodě a zeleninovou stravou. Někdy i sebelepší prevence selže. Jako onehdy u mne. Snad jsem své tělo ošidil o vitamíny či snad mi v krámku podala pekařka housku umolousanou rukou, jisté je, že jednoho dne jsem se probudil ne zcela ve své kůži. Pravda, 42,6 není žádná teplota, zvláště pro člověka, který má rád léto, ale fakt, že mi chvílemi netlouklo srdce, mě nutil k přemýšlení. Zkusil jsem tělu pomoci a nemoc zahnat ranním cvičením, ale nohy vypověděly poslušnost a také ruce nedokázaly dopravit nad hlavu činku, byť měla jen slabých 80 kg. A tak ke mně přišel poprvé v životě lékař.

Od prvého okamžiku, kdy vstoupil do mého pokoje, jsem k tomu člověku pojal nedůvěru. Vypadal tak mladě a byl oblečen bíle jako tenista - floutek. Nemínil jsem se s ním proto dlouho bavit a vyplázl jsem na něj drze jazyk. Netušil jsem však, že zná protihmat. Vrazil mi kávovou lžičku hluboko do krku, že mi nezbývalo, než řvát hlasitě "Á", z čehož měl zjevnou radost. Pomalu jsem rezignoval. Lékař si pak ještě vstrčil dvě gumové hadičky do uší a luxoval mi deset minut prsa. Když tuto práci dokončil, oznámil mé ženě, že musím do nemocnice. Manželka začala plakat štěstím. Ovšem na mé straně tolik radosti nebylo. Nemocnice nepatřila mezi divadla, která jsem hodlal tento týden navštívit. Snažil jsem se proto ukrýt pod prostěradlo, ale viděli mě dírou. Po kratším zápase s lapiduchy jsem se octl v autě. Jeli se mnou jako blázni. Jako by snad ani řidič nevěděl, že veze nemocného.

Nemocnice mě překvapila svou rozlehlostí. To je zase úplně něco jiného než můj přízemní baráček z vepřovicových cihel. Protekcí jsem získal ubytování téměř na samotce ve dvacetilůžkovém pokoji. A řeknu vám, nás pětatřicet nemocných se tam celkem pohodlně vešlo. Pravda, každý neměl svou deku, ale my s vysokou teplotou jsme ji stejně nepotřebovali. A tak jsem si žil na své židli spokojeně. Snad jídla mohlo být trochu více. Zvláště pro nás, kteří jsme chtěli posílat něco domů na přilepšenou. Ještě, že jsme měli na pokoji čtyři zlomeniny, které nebyly z nejrychlejších. Než přihopsaly ke stolu, byla z jejich porce již vždy odebrána daň. Některé zlomeniny to nesly těžce a žalovaly lékařům, ale když jsme jim v noci pokropili sádru vodou a ony mohly začít s léčením znovu, přestaly rázem donášet a posílaly si pro jídlo do bufetu. Však si také užily mých posměšků.

Neděle byla pak ve znamení návštěv. Oholili jsme se, sestry přestlaly postele a židle a my začali vyhlížet své příbuzné a známé. Pravda u mne zůstalo vždy jen při vyhlížení, nepočítám-li prodavače novin a agenta s náhrobky, který ovšem přicházel spíše za obchodem než za mnou. Zato soused Klikoš si na samotu namohl stěžovat. Když se do místnosti vhrnulo jeho šestnáct dětí a během návštěvy se narodilo sedmnácté, měly se zlomeniny co ohánět, aby uhájily místo k sezení. Já měl to štěstí, že jsem byl u Klikoše v přízni. Když ho minulý týden pronásledovala sestřička s injekcí, nastavil jsem jí nohu, takže zachráněný Klikoš mohl nakazit vzteklinou další pacienty, kteří se mu nelíbili. Sotva návštěvy odešly, vrhli jsme se s Klikošem na zlomeniny a prošacovali jim kapsy a noční stolky. Marně ti chlapi ukrývali lahůdky pod sádrou. Klikošův hmat byl zvláště vyvinutý. Skutečně, tento můj nový přítel se v životě vyznal. Tak například za geniální považuji jeho nápad chodit se dívat na televizi na oční oddělení, neboť tam bylo před obrazovkou stále volno. Byli jsme proto rádi, že z nemocnice půjdeme s Klikošem v jeden den. Mé teploty opadly a také Klikoš neštěkal a už tři neděle nikoho nepokousal. Večer před odchodem jsme ještě naposledy prošacovali zlomeniny a šli rychle spát, abychom si ukrátili čekání na svobodu. Na tuto noc však ani já, ani Klikoš do smrti nezapomeneme. Úderem dvanácté se v ruhu místnosti vztyčilo šest postav. Byly to zlomeniny. Už týden ty potvory simulovali dále nemoc, aby se nám mohli pomstít. Zmlátily nás dokonale. Nyní ležíme s Klikošem na jejich bývalých postelích a skoro všechny údy máme v sádře. A já jen čekám, co Klikoš vymyslí, aby nám spolupacienti nechávali trochu více jídla. Zatím neříká nic, ani když ho šacují.



| Předmět: Charles Baudelaire - Špatný mnich …
22.08.19 11:31:50 | #306

Ve starých klášterech veliké holé stěny
zdobily obrazy o pravdě svatých knih.
Tím jejich strohý chlad byl teple prozářený
a zbožnou duši hřát si o ně mohl mnich.

Když setbou Kristovou svět byl už oplodněný,
nejeden kazatel z těch dnes již nečtených
kostnici míval za svůj azyl vyvolený,
kde prostým slovem smrt velebil v příslovích.

Má duše je ten hrob a já v ní špatným mnichem,
jenž věčnost bydlí tu a prodírá se tichem.
Nic nezahřeje ho v těch nehostinných zdích.

Kdy z podívané na svou bídu skličující
stvořím - já líný mnich - to, o čem bych
směl říci:
hle dílo ruky mé a láska očí mých?!