Cesta ubíhala rychle. Spleť tunelů vystřídaly vysoké domy. Bylo tu
rušno. Míjeli jsme zrovna nemocnici a Saša se ke mě přitiskla, asi víc
než chtěla, protože se z ničeho nic zarazila.
„Copak děvče, jsi ještě vystrašená?“ optal jsem se jí.
„Promiň… Drobet mě to vzalo.“
„To nic, však se o mě opři, to bude dobré…“ a přitáhl jsem si ji
blíž.
„Jindřichu, co když…“ odmlčela se, zase měla tušení.
„Nechci slyšet žádné KDYŽ! Hezky se uveleb a nemysli už na to. Za
chvíli jsme na komisařství. Tam se jistě dovíme víc.“
„Pravda…“ opřela si hlavu o mé rameno a stiskla mi ruku ještě víc.
Byla z toho celá vyplašená. Po další cestu už neřekla ani slovo, jen se
skoro neznatelně chvěla. Ano, Saša byla moc citlivé děvče a ty její
předtuchy… Bůh ví, po kom to měla, ale měla vždy pravdu. Jako by znala
budoucnost. Nikdy jsem se jí na to neptal, ale usmyslel jsem si, že jen, co se
z toho trochu zmátoří, tak se jí na to zeptám.
Dojeli jsme na komisařství a hned nás zavedli ke kapitánu Herzlichu.
Vešli jsme spolu se Sašou a ochrankou do prosté, ale účelně zařízené
místnosti. Naproti dveřím bylo okno s roletami, do kterých pražilo slunce a
po levé straně stál velký stůl s hromadou papírů a za ním seděl
zavalitý muž. Mohlo mu být něco kolem čtyřiceti pěti let.
„Tak se posaďte… Čekal jsem, že to takto dopadne, když paní doktorka
nechtěla jet rovnou na komisařství magnetoplánem s ochrankou… Já je taky
moc nemám v lásce, ale tady šlo o vaši bezpečnost! Měla byste dostat za
uši. Víte, co se mohlo stát a vy, pane Víterek, taktéž?! Co vás to
proboha napadlo, jet tunelem?“
„Víte, my…“ snažila se Saša ze sebe vysoukat větu.
„Nic! Sedět na zadku a mlčet! Máte neskutečné štěstí, že jste celí.
Ta banda, co po vás šla, patří ke skupině Tana-Ata. Je to zločinecká
organizace a dělají nám tu neplechu už nějaký ten pátek. Ale dneska to
všechno vyvrcholilo a jak se zdá, tak asi ještě nebude všemu konec…“
Ozvalo se zaťukáni na dveře.
„Dále!“ vykřikl nevrle kapitán.
Ve dveřích se objevil Tomáš, Petr a David.
„To je dost, že už jste tu! Sedněte si! Právě došlo k další sabotáži
a tady vaši kolegové měli horkou chvilku… Popovídáme si o vaší
výpravě!“
„Jakou horkou chvilku?“ nedalo koordinátorovi, aby se nezeptal.
„Menší přestřelka, ale to není na pořadu dne. Všichni půjdete až do
odvolání pod ochrannou vazbu zde na stanici a nechci slyšet žádné
výmluvy! Budete dělat co řeknu, nebo je s vámi všemi ámen!“
„Přestřelka?!“ vyvalil oči Tomáš
„Ano, tito dva tu si užili své…“
„Cože? A proč musíme, ksakru, tvrdnout tu?“ neudržel se David.
„Ber to pozitivně, poznáš alespoň žalář, ono ti to neuškodí,“
rozesmál se Petr.
„Dost srandiček, pánové a dámo! Myslím to smrtelně vážně. A co se
vaší výpravy týče, tak ta bude odložena na neurčito, než se toto
všechno vyřeší!“
„To tu máme hnít?“ David byl k neudržení, krev v něm přímo vřela.
„Než vše prošetříme a zajistíme vám bezpečný start, tak tu prostě
budete a hotovo! S Tana-Atou si není radno zahrávat! Musíme zkontrolovat
celou vaši raketu. Každý šroubek, každý záhyb plechu. Je to naše práce,
tak jako ty vaše cesty do vesmíru. Musíme se o to postarat. Ostatně tady ti
dva už s nimi měli co do činění,“ a ukázal na mě a Sašu, která se
ještě neznatelně chvěla, „měli neuvěřitelné štěstí, že je
nezabili!“
„Jakže?“ a Petrovi hned ztuhl úsměv na rtech.
„To si povíte mezi sebou! Teď vás odvedou do vazby. Poručíku!“ dveře
se otevřely a my byli eskortováni do celkem prostorné cely. Zarachotil klíč
a přede dveře se postavila stráž. Příkaz zněl jasně: Nikoho k nim
nepouštějte! A tak jsme se ocitli sami, což nám dalo možnost si popovídat
o té neblahé příhodě, která potkala mě a Sašu. Zanedlouho k nám přibyl
i biochemik Ivoš, který byl vzteky bez sebe, že tu musí tvrdnout. Jak
říkal, práce mu stála a vůbec všechno, co chtěl ještě před startem
stihnout. My ostatní to brali tak nějak normálně, až na Davida. Ten taky
nadával, jak bylo jeho zvykem. A klel a klel a klel, až ho Tomáš musel
notně krotit. Nebýt jeho, tak by snad zboural celou celu vztekem.