Rozcestník >> Kultura, umění a filozofie >> Večerníčky

Odházet ten šmelc, co byl na cestě ke generátorům trvalo pomalu půl dne a až teprve k večeru se mohlo přistoupit k jejich rozebrání. Prvně jeden na zkoušku. Nutno dodat, že sjme s si Davidem hezky mákli. Před raketou to teď vypadalo jako u nějaké skládky. Co se nedalo poskládat se prostě vozilo na rampu ven z lodi.
„Tak, tohle je poslední kolečko. Kurva, to byla makačka!“ a David si po sundání skafandu odplivl na zem.
„Neplij tu! Víš jak to tu po tobě bude za chvíli vypadat?!“ napomínal jsem ho.
„To se vsákne a dost řečí. Jdeme na ten generátor, už to chci mít z krku!“
Odvařit generátor, který byl na dně stanice bylo celkem snadné, ale zato ho protáhnout dveřmi, to už bylo nad mé síly, ošklivě jsem se u toho i zranil. Zrovna jak jsme procházeli dveřmi, tak mi vyklouzl z rukou a padl mi rovnou na nohu. V tu chvíli jsem se ani já neudržel a zaklel, jak mi huba narostla.
„Jaůůů, čert aby to…“
„Co je? Můžeš s tím hýbat?“
„Moc ne, dost to bolí,“ a vyhrnul jsem si nohavici. Tam, na levé straně lýtka stékal potůček krve. Otevřená zlomenina…
„Sašo?! Přijď honem do zdviže, Jindřich se zranil a vem dlahy,“ hlásil David do interkomu.
„Už běžím!“
Chvíli trvalo než Saša doběhla. David zatím provizorně rukávem od košile zastavil krvácení.
„Cos dělal Jindro?“
„Co by… Ta mrcha mi vyklouzla z ruk rovnou na nohu.“
„Opři se tady o Davida a doneseme tě na ošetřovnu.“
Tam Saša pečlivě prohlédla a vydezinfikovala ránu, srovnala kosti, sešila, dala sádru a já musel být zproštěn všech prací na raketě. Sotva se o tom dozvěděl koordinátor, tak se na mě šel podívat.
„To je nemilé, bude nás o jednoho méně…“
„No jak se to veme,“ začala uvažovat Saša. „Kontrolovat radiofilmy klidně může, tím mi odpadne starost a můžu pomoci zase já.“
„Ani nápad, ty musíš být v pohotovosti, kdyby se cokoli dalšího stalo a pak, Jindřich bude potřebovat péči.“
„No, no, no… zas tolik péče nepotřebuji a s radiofilmy si poradím,“ načež jsem se usmál na Sašu. Ta mi úsměv oplatila, ale bylo v tom něco víc, než jen pouhý úsměv.
„Á… tady se nám něco klube…“ uchichtl se Tomáš.
„Dej pokoj Tome, jsme kamarádi, nic víc,“ snažil jsem se z toho vybruslit, ale Saša se začervenala na znamení, že tomu tak u ní asi nebude. A taky že ano. Celou dobu mě pak obskakovala, jako bych neměl ruce, ani nohy a ty její letmé doteky… i pusa padla a nejedna a ne na čelo, ale přímo na ústa a já byl blahovolný. Každému už tedy bylo téměř jasné, že Saša se zamilovala a co na to já? Měl jsem o starost víc. Není nic horšího, než člen posádky, kvůli kterému klidně položíte život, i když o nic nejde. Tohle mi totiž viselo neustále v mozku. Co když… Ale hned jsem zase tyto myšlenky zaplašil, ale ne nadlouho. Neustále se vracely a ne a ne je vypudit. A tak jsem měl neustále svraštěné obočí a to čím dál víc, čím přibývaly.
„Co je ti? Nejsi rád, že jsme se do tebe zamilovala?“
„Ale jo, ale ta naše práce… Co když se něco přihodí a budu se muset rozhodnout mezi tebou a například Tomem? Bez tebe se obejít s jistou dávkou sebezapření můžeme, ale bez koordinátora?“
„Já vím, ale nedělej si starosti. Když bude nejhůř, tak to ukončím sama.“
„Jen to ne, co kdyby to nakonec nějak šlo?!“
„Nech toho a pak, maluješ čerta na zeď! A to se mi nelíbí, byť mi imponuje, že bys mě za něj nevyměnil, ale tady jsme v kosmu. Být to na zemi, tak s tebou souhlasím, ale tady je to dle priorit. I já bych položila život za Toma, když by na to došlo, protože vím, že bez něj byste byli v háji.“
„To je právě to. Co je možné, a co ne. Nebýt zbytí, tak by se to muselo nějak vyřešit a to mě právě trápí… už delší dobu… že nás není prostě víc.“
„Moc dobře víš, že to nejde, jsme rádi, že se tu sami vměstnáme, snad až za další dekádu, až budou lodě větší… a už si s tím nedělej starosti. Miluji tě a mám ráda vás všechny, takže volba by byla jasná,“ a Saša mi dala dlouhý polibek, aby umlčela moje další slova, ale jen tím prohloubila moje chmury. Dál už jsem na to neřekl nic. Saša mě tedy pohladila po hlavě se slovy, že to bude dobrý a odešla si po své práci. Abych zaplašil své špatné myšlenky, tak jsem si to zamířil do knihovny. S berlami to šlo špatně, ale šlo. Vybral jsem si náhodně jednu knihu. Byl to středověký román o šlechtici, který bojoval za víru v arabských zemích a úplně mě to pohltilo. Saša, která se na mě došla podívat, si toho všimla a nechala mě číst si. Rozhodně to bylo lepší, než se zabývat katastrofou. Ani jsem nepostřehl, že vešla do knihovny, jak jsem byl začtený. Vyrušil mě až interkom, že mám jít k večeři.

„Dochází nám energie v baterkách, musíme co nejdříve dostat stanici pod vodu, jinak zde nevydržíme,“ začal na krátké poradě koordinátor.
„A jak ji chceš dostat ven? Nákladními dveřmi ji protáhnout nemůžeme, protože jsou zavalené, to víš ne?!“ namítal jsem.
„Navíc nemáme dost energie pro robokopáče, abychom vyhloubili tunel,“ konstatoval suše David.
„A co alespoň zkusit dát do provozu generátory? Ty by se snad mohli protáhnout vstupními dveřmi, že ano,“ přidal se Petr.
„Chceš je oddělit od stanice? To bude oříšek, jsou přeci navařené k podlaze. Ale kdyby se je přece jen povedlo odvařit, tak stejně… každý váží tři metráky…“ uvažoval nahlas Tom.
„No co, tak je rozebereme jako helioplán,“ prohodil jsem k Tomovi.
„Helioplán byl jak papír… toto je poctivé železo, neblázni… víš co to bude dřiny? Samotný stator váží půl metráku,“ komentoval nastalou situaci inženýr.
„Nějak si už poradíme. Elektřinu ale nutně potřebujeme. Nezapomeňte, že na ni jedou syntetizátory a bez nich je s námi veta,“ připomínal David.
„Dobrá, tak na zkoušku rozebereme jen jeden a uvidíme jak to půjde,“ vložil se do hovoru fyzik.
„Jako plán je to dobrý, ale prvně budeme muset odházet tak půl tuny šmelcu, než se k nim dostaneme. Nezapomeňte, že je všude spoušť po tom dopadu. A tak daleko jsme se ještě nedostali, abychom kontrolovali generátory,“ uvažoval koordinátor.
„Ty budou v pořádku, jsou bytelné,“ s jistotou pravil Petr.
„Takže dohodnuto. Ty, Davide, tady s Jindřichem vše připravíte, odházíte ten bordel, co tam je, a jakmile to bude hotovo, tak přistoupíme k rozebrání. Sice máme elektřiny málo, ale použijte na to autogen, ať to jde rychle. Čím dřív to budete mít hotové, tím dřív se pak může spustit generátor pod vodu,“ roděloval úkoly Tomáš.
„No počkej Tome, a kdo mi jako bude pomáhat ve strojovně?“ zeptal se rozladěně inženýr.
„Já a Zdeněk, stejně nemáme co na práci. Že ano, Zdeňku?!“
„To se ví!“
„Ještě než se rozběhnete do strojovny, hoši… Dejte mi své radiofilmy, musím zkontrolovat, kolik jste toho dostali,“ a Saša si je hned brala a vyměňovala jim je za nové.
„Kolik jsme tak už mohli dostat, Sašo?“ a koordinátor se podrbal na špičce nosu.
„Dobré to není, ale taky ne nikterak vážné…“
„Tak kolik?“
„Dost, ale zatím to ještě ujde. Jen dodržujte stanovenou dobu. Tělo se z toho musí hodně zregenerovat.“
„Hm… musíme to opravit co nejdříve, Petře?!“ a koordinátor na něj otočil.
„Ano, rozumněl jsem, ostatně dělám na tom dnem i nocí.“
„Vím, ale měl by sis pospíšit ještě víc.“
„Víc už to nejde, potřeboval bych ještě jednu hlavu.“
„To ty naše dvě jsou ti jako málo?“
„Ale tak jsem to nemyslel… Spíš, aby ta druhá dávala další pokyny. Je toho hodně, co se musí opravit.“
„Dobrá, i my si pospíšíme a teď všichni po svým, času není na zbyt,“ ukončil poradu koordinátor.

Moc na výběr jsme neměli. Naše raketa byla sice vybavena spoustou automatů i poloautomatů pro hlubinné i povrchové práce, ale všechny tyto věci potřebovaly elektřinu a tu jsme neměli. Nezbývalo nic jiného než se pustit do oprav ve strojovně… Té, tak nechutné práce. Nikomu z nás se nechtělo, ani Petrovi, ale on tam vždy být musel, aby řídil, co se má kde zapojit, jak co přidělat atd. Jediná Saša zůstala bez práce, ale ne tak docela. Každou hodinu kontrolovala zamoření ve strojovně. Déle jak dvě hodiny tam nikdo být nesměl, tak moc to totiž bylo zlé. Radioaktivní plášť na De-Kerovu reaktoru sice držel a po jeho ohledání se zdálo, že se mu nic nestalo. Zato jsme se ale plavili až po pás v radioaktivní vodě, protože vyteklo chlazení reaktoru.
„To je vždy první, co praskne při havárii,“ komentoval nastalou situaci inženýr Petr.
„Co víš o té vodě Ivoši?“ zeptal se biochemika koordinátor.
„Stroncium, všechny izotopy Méria, dále pak obsahuje prvky Celzia a Polonia. Vodu vypustit nemůžeme, zamořila by nám okolí v okruhu stovek metrů… A nemůžeme ji ani odčerpat, dokud nemáme v provozu biofiltry.“
„A já nemůžu očistit biofiltry bez nanoautomatů. Čert, aby to,“ dodal kybernetik David.
„No, soupis našich nemožností je obsáhlý, ale musíme myslet na přežití a při té příležitosti se pokusit o zdejších obyvatelích planety zjistit co možná nejvíce. Především však potřebujeme vodu.“
„Moc ji už nemáme, necelých patnáct litrů,“ dodal Ivoš.
„To je zlé. Naštěstí ji máme dost v oceánech pod ledem, ale je slaná. Co myslíš, Ivoši, poradíš si s tím?“ otázal se biochemika Tomáš.
„To nebude problém, je to učivo základní školy, jen potřebuji nějaké trubky a vhodnou nádobu na vodu a především sluneční svit, kvůli destilaci a nějakou čočku.“
„Petře, máme vše potřebné ve skladu?“ a Tom poklepal zvysoka inženýrovi na rameno, aby si zajistil jeho pozornost, protože zrovna cosi kutil u rozvodné desky po pás ve vodě.
„Jo, něco najdu, to nebude problém…“ odvětil inženýr na půl úst.
„Dohodnuto, jakmile tu skončíš s tou rozvodnou deskou, tak běž pro to. Já jdu obhlídnout zatím s Davidem nákladní helioplán. Budeme muset chtíc, nechtíc vyložit stanici tady, na skaliskách, a Jindřich nám pomůže,“ koordinátor se pak otočil na podpatku a vzal si nás oba do řídící kabiny. Tam jsme se museli dohodnout na tom, jak helioplán dostaneme ven… Byla tu v podstatě jen jedna možnost. Nákladními dveřmi to nešlo, protože byly zavalené a kopat tunel by bylo nad naše síly. Takže zbyla jediná alternativa a to: rozebrat ho do šroubku, protáhnout ho vstupnímu dveřmi a zase ho znova smontovat. Byla to práce na celý den, ale po všech peripetiích se nám to konečně povedlo.
Nastal okamžik pravdy. Bude schopen letu? Nezapomněli jsme na něco, při tom všem? A co ti tvorové zde? Dají nám alespoň na chvíli pokoj a nebudou po nás střílet?
„Zapni to!“ zavelel koordinátor Davidovi.
Chvíli se nic nedělo, jen stator podivně bzučel, ale pak se listy vrtule rozběhly na plné obrátky.
„Uber, proboha, nebo vyletíme jako střela do stratosféry a bude s náma veta!“ vykřikl jsem na Davida zděšeně.
„Nejde to, zaseklo se to, či co…“
Helioplán se začal nadzvedávat a my se třásli strachem.
„Nevadí, uděláme kolečko kolem rakety a uvidíme co bude,“ nenechal se rozhodit Tomáš.
„To by mě ale zajímalo, jak přistaneme, když zatím stále stoupáme a nemůžu tu potvoru dostat pod kontrolu,“ a David už měl zase našlápnuto na peprný slovník.
„Ničeho se neboj, paliva máme dost, tak snad to nebude tak zlé,“ a koordinátor si znova změřil pohledem ciferník paliva.
„To se ti řekne, ale ta potvora ne a ne jít dolů, něco se v ní muselo kousnout!“
„Zatím nestoupáme až tak rychle a pak, stejně bude dobré, když obhlídneme okolí z větší výšky… však víš, že máme společnost…“ Tom tím myslel ony ryby, co po nás vystřelily.
„Toho se já právě bojím, aby to nepovažovaly za útok,“ namítl jsem.
„Je to buď a nebo, víc už ztratit stejně nemůžeme a když po nás bude veta, tak ani ostatní nevydrží dýl…“ a David se zamračil. „Kdyby tak bylo víc vidět.“
„Jen co se usadí prach na tom skalisku, tak to bude jistě lepší,“ a koordinátor si už dělal poznámky o stavu naší rakety z výšky.
„No konečně, už poslouchá…“ vítězoslavně zajásal David.
„To by bylo aby ne, je to poctivá pozemská práce!“ a vzpomněl jsem si na to, jak jsme ho testovali na Zemi. No ano, Země, je tak daleko a já tady. V takové situaci… trosečník, dá se říci a ostatní taktéž!
„Vem to dokola, ať vidíme jak jsme na tom s raketou,“ připomínal Tom.
Obhlídka ze vzduchu trvala asi hodinu, pak jsme se opět snesli na zem.

Vodou se rozlehl obrovský třesk, jak raketa dopadla na skalisko…
„Co to bylo?“ zděšeně se otázala Ceta Kirose.
„To nevím, ale přestali vysílat. Asi se něco stalo…“ nedořekl Kiros a už tu byl Alstrat s jeho druhy.
„Dostali to, dostali to!“ neudrželi se Ostachové.
„Cože?!“ vyjekla Ceta.
„Dostali ji přímo do trupu! Přeci jen mají slabinu!“ vítězně skřehotal Alstrat.
„To jste byli vy?!“ zaznělo od Kirose.
„Ano, pěkně jsme jim to nandali! Teď nám jistě dají pokoj!“ pištěli Ostachové a bylo vidět, že jsou unešeni z vítězství.
„Alstrate, nedal jsem povel k boji, jak ses mohl opovážit?!“ důrazně se na tohoto velikána obořil Kiros.
„Co by, když oni hubí nás, tak ať alespoň okusí tu samou chuť…“ snažil se obhájit Alstrat před plavstvem.
„Porušil jsi základní zákon o míru s mezihvězdnými tvory. Budeš za to souzen!“ nedal se oblomit Kiros.
„Ale, já… konal jsem… měl jsem strach…“ bublal rozpačitě Alstrat, vida, že je zle.
„Dost řečí! Soud začne hned!“ a Kiros se rozehnal ploutví na znak, že už toho má právě dost.
Netrvalo dlouho a Alstrat byl odsouzen na měsíc do mořského žaláře. Jako eskortu do něj měl Gerta a jeho druhy. Ty, kterým se tak zprotivil. To bylo pro všechny dostatečné zadostiučinění. Ale Erasa, Kirosova družka, se přikláněla ke kratšímu trestu, doufajíc, že toto byla jen malá nešťastná epizoda a souhra náhod. Kiros však trval na svém a tak neposlušný Alstrat skončil ve vězení ještě téhož dne. Otázkou bylo, co dál? Jak asi návštěvníci zareagují? A mají nějaké zbraně, mimo ty vlny, co proudily do oceánů? Jak se jim pak povede v komunikaci s nimi? Na to nikdo z plavstva neznal odpověď a tak museli čekat na to, co udělají, a jak se to všechno vlastně dál vyvrbí. Mírové řešení tímto činem vzalo za své a proto tu teď plavali všichni napjatě a s nejednou obavou v hlavě. Avšak Ceta byla toho názoru, že je to sice nemilé, ale když už sem vážili tak dlouhou cestu, tak asi se zlými úmysly přicházet nebudou, i když… a zpěv ji uvízl v hrdle. Ostachové už to nevydrželi a pomateně hledali nějaký úkryt, ale Kiros vše zarazil…
„Počkáme, nic jiného dělat ani nemůžeme. Jsme bez kontaktu.“
„Ale, co když zaútočí?“ strachovala se Erasa.
„Tak budeme bojovat! Ale nemyslím si, že k boji dojde. Jistě teď mají jiné starosti, ale tak jako tak se na boj připravíme… Ostachové, vyhlašuji bojovou pohotovost. Až do odvolání budete bedlivě sledovat oceán u rakety. Přísný zákaz použití zbraní, leda by zaútočili oni!“ nařídil Kiros a Ostachové chtíc nechtíc uposlechli jeho nařízení, byl přeci jen nejstarší z nich a pak… čas měl teprve ukázat, co bude dál.

„Všichni okamžitě ven!“ vykřikl koordinátor.
Vyhrnuli jsme se ve skafandrech ven z rakety… raketa se stále nakláněla víc a víc, až nakonec s těžkým zaduněním dopadla na led. Jedna vzpruha to totiž nevydržela a praskla pod náporem váhy.
„A je to… teď už se odtud nedostaneme,“ posmutněl inženýr.
„Vidíte tu trhlinu na boku? To mohl být jedině meteorit...“ a koordinátor popošel k trhlině a my za ním.
„A co když po nás stříleli ti tvorové z vody?“ komentoval nastalou situaci David.
„Blbost, ryby a střílet? Nezbláznil ses? Kde by k tomu přišly?“ chtěl se Ivoš mermomocí zase hádat.
„Nechej na hlavě... civilizace se zde mohla vyvíjet déle než na Zemi. Proto mohlo dojít k dokonalejšímu zvládnutí hmoty,“ poučoval fyzik.
„Jo a mačkat kohoutek budou ploutví, ne? Nefantazíruj tolik!“ dodal jsem.
„Víš, ono by to mohlo jít. Není to až tak nemožné. Víc zjistíme, jakmile ohledáme tu trhlinu. Pokud to byl meteorit, tak tam jistě po něm zůstal alespoň maličký kousek. Pokud ne, tak máme co do činění s místním vojskem a to by bylo dost nemilé...“ uvažoval koordinátor.
„Tak a teď všichni do rakety a zkontrolovat stav,“ velel inženýr. „Jen doufám, že to nezasáhlo strojovnu, to bychom měli vážný problém. Nemůžeme být bez elektřiny a výsadkový modul odtud jen těžko dostaneme.“
„Nedá se nic dělat, musíme si připravit lešení a raketu postavit,“ uvažoval nahlas koordinátor.
„To jsem zvědav, kde ho vezmeš,“ zapojil se do rozhovoru biochemik.
„To netuším, ale něco přece vymyslet musíme! Jinak tu ztvrdneme. Nijak se mi nelíbí myšlenka trosečníka a pak, pokud to strojovna dostala, jako že možná ano, tak naše problémy budou o to větší,“ zakončil koordinátor a na poslední slovo dal důraz.
Ohledávali jsme onu trhlinu… Nikdo z nás nenašel jediný úlomek a tak byla hypotéza o střele z vody přijata jako pravdivá, což opět rozpoutalo diskuzi. Především o tom, jak se bránit. Měli jsme sice vrhače silového pole, ale ty potřebovaly energii a tu jsme neměli. Ve strojovně se přetrhlo vedení a inženýr, když to viděl, zaklel jak dlaždič… bylo třeba to celé předělat, což, dle něho, bylo na dva týdny tvrdé práce. Nehledě na to, že se muselo dělat ve stísněném a zamořeném prostředí. Skafandry jsme sice měli, ale nikomu se do nich zvlášť nechtělo, protože byly takové neohrabané a těžké. Čistě nouzové řešení, pro mimořádné situace ve strojovně.
Prohlédli jsme i výsadkový modul, zda neutrpěl poškození, ale zdálo se, že ne. Štěstí tentokrát stálo při nás, jelikož v něm byly neporušené syntetizátory. Ty jely na baterie a nabíjené byly pomocí generátorů. Ty sice nepracovaly, ale baterie měly „šťávu,“ jak řekl Petr při kontrole jejich stavu. Měli jsme potraviny, ale jen na omezenou dobu. Museli jsme s opravami začít co nejdříve, protože tu byla ona hrozba z hlubin...

Alstrat volil nejpřímější cestu. A to k arzenálu plavstva. Byl přesvědčen, že oni návštěvníci přicházejí ve zlém. V podstatě bylo jedno, v jakém přicházejí. Vadil mu pomalu každý plavák, který byl proti jeho názorům a vida, že teď získal nemalou podporu, tak se rozhodl pro tento čin. Vedl Ostachy a další plavstvo, které přesvědčil, vstříc konfliktu, směr rovník…
Ostachové byli jediní, kteří mohli vykonávat práci podobnou lidem. Jak již bylo řečeno, měli blány mezi prsty a vypadali spíše jako menší lidé, než jako ostatní plavstvo. Skladba jejich těla jim umožňovala manipulovat s předměty a tak, po dlouhých a dlouhých obězích planety kolem hvězdy Ristora, vyvinuli za pomocí Maramotových druhů elektromagnetické dělo. To teď vězelo někde u rovníku, ve smrtelných vodách. Erasa to věděla, ale nemohla dělat nic, přes rovník se nedalo proplout na druhý konec planety k ledovcům, protože stále tu působil onen smrtelný paprsek. Chtěla poslat Kirosovi zprávu, ale jak? Sama se Alstratovi rovnat nemohla a to ani s Gertem a jeho druhy. A tak jen dbala na to, aby ostatní plavstvo přežilo pokud možno bez úhony. Ano, pár kolonií již nebylo mezi živými, ale co se dalo dělat, bylo to to samé jako na opačném konci planety. Nicméně obava o vyvolání konfliktu s cizinci v ní vřela. Nejednou se tedy do Alstrata pustila a snažila se mu rozmluvit jeho úmysly. Ale Alstrat ne, měl za to, že je vypudí, i kdyby u toho měl sám zhynout. A tak se stalo, že se část plavstva vydala s ním, směr smrtelný rovník.

„Alstrate, jak jsme daleko?“ otázal se mladý Ostach, který se vylíhl teprve nedávno v chladnějších vodách, na plavbě do ledového příkrovu.
„Teprve několik plácnutí ploutví…“
„Kolik,“ dožadoval se odpovědi mladý Ostach.
„Pro mě pár, pro tebe hodně, ostatně to není podstatné,“ a pokračoval: „důležité je, zda vydržely naše zbraně a zda jsou neporušené. Moc rád bych našim návštěvníkům oplatil to, jak nás hubí!“ a na poslední skřek dal důraz. A tu se zvedl písek ode dna, jak na něj dopadly zvuky Alstrata a zvířil se.
„A kolik máme ještě před sebou?“
„Stovky tisíc plaváků…“ odvětil Alstrat. Jeden plavák je asi tak velký jako zdejší neonka, což je odhadem jeden a půl metru.
Ostach už na to neřekl nic a klidil se Alstratovi z cesty. Není radno si s ním začínat a dotírat na něj - byl několikanásobně větší než on.

Pluli dlouho, předlouho… pusté hlubiny jižního oceánu vystřídaly malé korálové atoly a už byli vzdušnou čarou dvacet tisíc plaváků od rovníku a tu se setkali se smrtícím signálem. V hlubinách nebyl až tak silný, zato čím více se blížili k vrchní vrstvě ledu, tak se zesiloval. Mnoho Ostachů kvůli tomu pomřelo, ale Alstrat neměl slitování. Vedl své neposlušné druhy dál a dál. Sám si plul hezky při dně, kde byl velký tlak vody a malá hejna „nepodstatných a postradatelných“ Ostachů zanechal mnohem výš, kde na ně čekala smrt. Jen pár z nich, co se odvážili do větších hlubin, jich přežilo. Pravda, už to nebyli Ostachové, jak je Alstrat znal dřív. Tlak vody způsobil nenávratné změny v jejich tělech a Ostachové postupně umírali, nicméně se celému hejnu, jež Alstrat vedl, podařilo dostat na rovník, ke svému bojovému arsenálu… Signál mezi tím přestal působit a tak se celé hejno uklidnilo.

„Ostachové, zaujměte pozice u vodomaru a najděte ty zlořády. Tohle si jen tak líbit nenecháme!“ zapískal Alstrat a jako na povel se všichni Ostachové vrhli k vodomarům, což byla obdoba našich pozemských radarů vyvinutých Ostachy ve spolupráci s Marmorty.
Ostachové prohledávali celý oceán, ale bezvýsledně. Po návštěvnících nebylo ani památky. A tu jeden Marmorta připlul k Alstratu a významně práskl svým nábojem do prostoru, aby si ho Alstrat všiml.
„Mluv Marmorto!“
„Zatím jsme zkoumali jen moře a mořské dno, ale ne ten horský masiv nad ledem poblíž severu…“
„Pravda, dejte se do toho!“ a byli tam, zlořádi! Tu se zvedla vlna nevole, kterou samo sebou Alstrat podporoval a vůbec nic už nemusel říkat Ostachům. Ti usedli k elmatu, obdoba pozemského dalekonosného děla, a vypálili směrem na domnělého nepřítele. Účinek byl téměř okamžitý. Elektromagnetický impulz provrtal loď návštěvníků skrz na skrz a ta se s ohlušujícím hřmotem zřítila na led. Alstrat vyhrál, ale ne na dlouho, jak se domníval…

jak se vám to líbí? je to čtivé? nikdo nic nepíše a přitom vím, že to čtete.,.. písněte vždy alespoň pár řádek... budu vděčný za vše.. kritika i nakopnutí jsou potřeba vždy...

„Támhle něco vidím... není to velryba?“ ozvala se nesměle Saša a ukázala prstem do rohu obrazovky.
„Ano, to je, máme kontakt,“ zajásal David.
„Vidím,“ přitakal koordinátor. „Budeme čekat, zdali odpoví.“
„A co když ne?“ pochybovala Saša.
„Jistě to nenechají bez povšimnutí,“ opáčil jsem.
„Myslíte, že nám porozumí?“ vložil se do hovoru fyzik.
„To se ukáže. Otázkou je, co jsme zavinili. Ten mrtvý plankton mi nedá spát...“ starostlivě na to Tom.
„Uvidíme, snad se nestalo nic vážného...“ řekl jsem, ale najednou mi slova uvízla v hrdle… co když jsme vyhubili kompletní mikroflóru, z čeho teď budou živi???
Z myšlenek mě vytrhl až hlas Petra: „Teď jsou s odpovědí na řadě oni. Počkáme.“
„Dojde na výsadek?“ otázala se Saša, která už pomalu nevěřila.
„Ano, ale musíme se nejdřív s nimi dohodnout kam, abychom nenatropili mnoho škod, pokud nám to vůbec dovolí,“ dodal koordinátor a vzápětí pokračoval: „Nemůžeme si zde chodit, jak ve velkoměstském parku.“
„Na skaliskách to snad tolik vadit nebude, nebo ano? Co myslíš, Tome?“ otázal se Petr.
„Ano, to by bylo jakési řešení, ale nejradši bych to viděl na dně… přeci jen, laboratoř je dosti velká… nevím, zda tu najdeme tak velkou plošinu, je to tu samá skála.“
„Pozor, už zpívají!!! Davide, nahráváš?“
„Ano!“
„Zní to podobně jako zpěvy našich velryb,“ podotkl Ivoš.
„To ano, je to nádhera, ale je to drobet smutné, nezdá se ti?“ otázal jsem se Saši.
„Pravda,“ odvětila Saša.
Trvalo to však jen chvíli.
„Konec?“ překvapeně vyhrkl Petr.
„Zdá se… uvidíme co kalkulátor. Jdu to přeložit,“ a už si to David šinul do laboratoře.

Výsledek byl nečekaný:
Pomřelo mnoho,
velké ztráty,
odejděte.

„Domluvíme se, hurá!!!“ zavýskl Ivoš.
„To jsme tomu dali,“ zdrceně na to Tomáš.
„Jindřichu, hned pošli omluvnou zprávu!“ zavelel.
„Jdu na to,“ načež jsem vyletěl z koordinačního ke kalkulátoru, jak blesk.
„Davide, nic?“
„Nic... zapnul jsem automatické nahrávání, pokud by ještě něco došlo.“
„Dobrá, musíme se poradit co dál, až se Jindřich vrátí...“
Za chvíli jsem se skutečně dostavil a tak porada mohla začít. Debatovalo se jak o planktonu, tak i těch velkých ztrátách, které jsme s největší pravděpodobností způsobili, ale také o možnosti postavit si základnu na souši a pobýt tu nějaký čas – to navrhoval Ivoš. Byl celý nedočkavý a chtěl stůj co stůj na Zemi všem vytřít zrak, až se vrátí s hotovými výsledky, za které by mu všichni utrhli ruce. Samo sebou se pohádal s Davidem, jak jinak.
„Tak už dost! Nejste tu na pískovišti,“ vložil se do hádky koordinátor.
„No uznej, Ivoši, že pokud nás tu nechtějí, tak nemá smysl déle čekat. Dost jsme pochybili a už to asi nenapravíme...“
Když vtom se ozvala obří rána a celá raketa se zatřásla a začala se naklánět…

„Co myslíš, Davide, povede se nám to?“ optal jsem se.
„To netuším, sám jsem zvědavý na výsledek.“
„Máme se sondou spojení?“ zeptal se kybernetika koordinátor.
„Perfektní, ale zatím nic.“
„To je skutečně podivné… a co zkusit ji poslat ještě dál?“ Ivoš byl dost netrpělivý, chtěl být první u toho, jak sonda naváže kontakt a tak se stále ochomýtal kolem navigačního pultu sond.
„Mě by ale vážně zajímalo, jak to, že máme spojení s návratovou sondou a s ostatními sondami, které jsme tam dolů vyslali, zatím ne,“ uvažoval nahlas Zdeněk. „Třeba je vyřadili zdejší tvorové. Jinak si to nedokáži vysvětlit.“
„Na to se pak zeptáme, jakmile bude kontakt,“ a koordinátor se přesunul k hlavnímu pultu.
„Hele, Davide, pusť na obrazovku obraz, co se tam dole děje. Sonda má kameru, nebo ne?“
„Ano, má a ne jednu, ale hned pět.“
„Tolik? Daly by se zobrazit všechny?“
„Půjde to, ale vydrž… musím to přenastavit...“
Davidovi létaly prsty po řídícím pultu sond, jak nastavoval kamery a spojení s řídícím centrem.
„Hotovo, zapínám...“
Chvíli se nedělo nic, obrazovky potemněly, ale pak se začalo vyjasňovat. Nicméně při plném světle nebylo skoro nic vidět – byla totiž noc.
„Zhasněte...“ ozval se Pavel.
„Tam v dáli na obzoru… tam cosi je!!!“ vykřikl náhle Ivoš. Tak se mu poštěstilo. Jako první objevil podivnou vlnu, která se přibližovala.
„Není to nějak moc velké na ryby?“ zapochybovala Saša.
„Taky mě to napadlo, Sašo,“ přitakal koordinátor.
„Že by tsunami?“ odhadoval Pavel.
„Už je to tak… Davide, pošli sondu na dno,“ zaznělo od Tomáše.
„Dobrá, a navíc ji ukotvím. Je tam dole jakási skála, tak se může schovat za ní.“
Tato tsunami postupovala velice rychle a už za pár okamžiků to se sondou hnulo. Naštěstí byla ukotvená a tak se jí nic nestalo. Zajímavé na této tsunami bylo to, že se pojednou oceán hemžil rybami. Kroužili kolem neznámého předmětu (sondy) a začaly do něj ďobat. Ale velryby nikde… jen malé rybky. Kamery přenášely tohle všechno na obrazovky a my na nich měli skoro přilepené nosy.
Ivošovi se zdálo, že vidí jakési temné místo, což by mohla být velryba: „Tam, na třech hodinách!“
„Zvětším to… počkej,“ odpovídal David od řídícího pultu. Ale nakonec se ukázalo, že je to jen další skalní výběžek.
Sonda se už totiž odpoutala a volně si plula dva metry pod hladinou. Kroužila, a jak kroužila, tak se na jejím pravém boku objevil žralok. Koordinátor dal příkaz k zastavení chodu a vyčkávání. David to ihned poslal sondě a ta přestala kroužit. Čekalo se, co bude dál. Mezitím jsme mohli obdivovat různé rybky, pro nás neznámého druhu. Hodně barevné, některé z nich jako naše neonky, jen o hodně větší. Největší kus měl odhadem dost přes metr. Dále tu byly jakési závojnatky, prťavé jak špaček od cigarety, které světélkovaly. A i mořský ďas, dosti podobný tomu našemu, jen větší, ale velryby nikde.
„Dávají si na čas…“ netrpělivě pronesl Ivoš.
„Myslím, že už bychom mohli začít vysílat,“ obrátil jsem se na koordinátora.
„Budiž, třeba je to naláká… Davide?!“
„Ano, spouštím.“
Zpráva zněla: Zde třetí planeta, omlouváme se za vyrušení, loď na souši, sondy vypuštěny, kde se nacházíte? Jaká komunikace? Přátelé cizinci. Čas mínus osm měsíců. Vřelé pozdravy… Takto nějak to přeložil elektronický kalkulátor. Všichni doufali, že to postačí.

O několik týdnů později…
Marmorta byl právě v půli cesty k rovníku, když ve vodě před sebou zaznamenal pohyb. Skryl se za skalním výběžkem a čekal na příhodný okamžik a byla tam… sonda… pomalu si to plavala na sever… Počkal, až se přiblížila na malou vzdálenost a dal jí elektrickou ránu. Na chvíli sonda znehybněla, pak se pod ní začalo vířit bahno a začala stoupat k hladině. Pod ledem se zastavila a vyslala signál k lodi, ale bez úspěchu… měla totiž ke své smůle zasažené vysílací obvody a tak se nestalo nic. Nikdo z rakety nevěděl, že došlo ke kontaktu… Ale zato Marmorta reagoval okamžitě a zamířil k polárnímu kruhu. Jen co doplul, tak podal zprávu…
„První kontakt, tak to je něco!“ zářila nadšením Ceta.
„Ano, to tu ještě nebylo a jak vypadají?“ otázal se Kiros.
„To netuším, asi to byla jen sonda, nijak nezareagovala, jen vyplula k hladině. Nečekal jsem a hned jsem se obrátil směrem k vám se zprávou,“ odpovídal poslušně Marmorta.
„Takže po signálu už není ani památky?“ zvědavě se ptala Ceta.
„Na půli cesty k rovníku ne, dál jsem se nedostal,“ hlásil poslušně Marmorta. „Ale ostatní pokračují dál… jisté je, že tam už signál není, tak co se pokusit o přesun?“
„Pro jistotu bych chvíli ještě počkal, neznáme jejich úmysly, co když je to léčka?“ podotkl Squalus.
„Máš pravdu, ale stejně nezbývá mnoho času, tak jako tak tam budeme muset plavat, nebo tu všichni umrznete. Už jsme za tu dobu přišli o Carassie s jejich krásnými pruhovanými a dlouhými ploutvemi,“ komentoval situaci Kiros.
„Škoda jich...“ zalitovala Ceta.
„Důležité je, aby tak nedopadli všichni!“ nabádal Kiros.
„Takže poplaveme?“ přidal se Delphin.
„Nejspíš, dle toho jak rozhodne Kiros. Kirosi?“ obrátila se na něj Ceta.
„Plavme… buď a nebo!!!“
„A co druhá skupina na opačném pólu? Jak se asi vede jim?“ s obavou se zeptala Ceta.
„To netuším, ale mají tam Erasu a ta je zkušená, napadne ji jistě něco podobného, znám ji. Ostatně to se ukáže...“ odpověděl Kiros a hned vydal příkaz k plavbě.
Celá skupina se hnula k jihu… a co víc, díky tomu jak všechny ploutve zabraly, tak vytvořily drobet větší podmořskou tsunami, která se s jejich pohybem neustále zvětšovala… ve vodě to vypadalo, jako když se masa hory posouvá kupředu. Tak se všichni hrnuli dopředu, že nebylo místečka mezi nimi.