Odházet ten šmelc, co byl na cestě ke generátorům trvalo pomalu půl dne
a až teprve k večeru se mohlo přistoupit k jejich rozebrání. Prvně jeden
na zkoušku. Nutno dodat, že sjme s si Davidem hezky mákli. Před raketou to
teď vypadalo jako u nějaké skládky. Co se nedalo poskládat se prostě
vozilo na rampu ven z lodi.
„Tak, tohle je poslední kolečko. Kurva, to byla makačka!“ a David si po
sundání skafandu odplivl na zem.
„Neplij tu! Víš jak to tu po tobě bude za chvíli vypadat?!“ napomínal
jsem ho.
„To se vsákne a dost řečí. Jdeme na ten generátor, už to chci mít z
krku!“
Odvařit generátor, který byl na dně stanice bylo celkem snadné, ale zato ho
protáhnout dveřmi, to už bylo nad mé síly, ošklivě jsem se u toho i
zranil. Zrovna jak jsme procházeli dveřmi, tak mi vyklouzl z rukou a padl mi
rovnou na nohu. V tu chvíli jsem se ani já neudržel a zaklel, jak mi huba
narostla.
„Jaůůů, čert aby to…“
„Co je? Můžeš s tím hýbat?“
„Moc ne, dost to bolí,“ a vyhrnul jsem si nohavici. Tam, na levé straně
lýtka stékal potůček krve. Otevřená zlomenina…
„Sašo?! Přijď honem do zdviže, Jindřich se zranil a vem dlahy,“ hlásil
David do interkomu.
„Už běžím!“
Chvíli trvalo než Saša doběhla. David zatím provizorně rukávem od košile
zastavil krvácení.
„Cos dělal Jindro?“
„Co by… Ta mrcha mi vyklouzla z ruk rovnou na nohu.“
„Opři se tady o Davida a doneseme tě na ošetřovnu.“
Tam Saša pečlivě prohlédla a vydezinfikovala ránu, srovnala kosti, sešila,
dala sádru a já musel být zproštěn všech prací na raketě. Sotva se o tom
dozvěděl koordinátor, tak se na mě šel podívat.
„To je nemilé, bude nás o jednoho méně…“
„No jak se to veme,“ začala uvažovat Saša. „Kontrolovat radiofilmy
klidně může, tím mi odpadne starost a můžu pomoci zase já.“
„Ani nápad, ty musíš být v pohotovosti, kdyby se cokoli dalšího stalo a
pak, Jindřich bude potřebovat péči.“
„No, no, no… zas tolik péče nepotřebuji a s radiofilmy si poradím,“
načež jsem se usmál na Sašu. Ta mi úsměv oplatila, ale bylo v tom něco
víc, než jen pouhý úsměv.
„Á… tady se nám něco klube…“ uchichtl se Tomáš.
„Dej pokoj Tome, jsme kamarádi, nic víc,“ snažil jsem se z toho
vybruslit, ale Saša se začervenala na znamení, že tomu tak u ní asi nebude.
A taky že ano. Celou dobu mě pak obskakovala, jako bych neměl ruce, ani nohy
a ty její letmé doteky… i pusa padla a nejedna a ne na čelo, ale přímo na
ústa a já byl blahovolný. Každému už tedy bylo téměř jasné, že Saša
se zamilovala a co na to já? Měl jsem o starost víc. Není nic horšího,
než člen posádky, kvůli kterému klidně položíte život, i když o nic
nejde. Tohle mi totiž viselo neustále v mozku. Co když… Ale hned jsem zase
tyto myšlenky zaplašil, ale ne nadlouho. Neustále se vracely a ne a ne je
vypudit. A tak jsem měl neustále svraštěné obočí a to čím dál víc,
čím přibývaly.
„Co je ti? Nejsi rád, že jsme se do tebe zamilovala?“
„Ale jo, ale ta naše práce… Co když se něco přihodí a budu se muset
rozhodnout mezi tebou a například Tomem? Bez tebe se obejít s jistou dávkou
sebezapření můžeme, ale bez koordinátora?“
„Já vím, ale nedělej si starosti. Když bude nejhůř, tak to ukončím
sama.“
„Jen to ne, co kdyby to nakonec nějak šlo?!“
„Nech toho a pak, maluješ čerta na zeď! A to se mi nelíbí, byť mi
imponuje, že bys mě za něj nevyměnil, ale tady jsme v kosmu. Být to na
zemi, tak s tebou souhlasím, ale tady je to dle priorit. I já bych položila
život za Toma, když by na to došlo, protože vím, že bez něj byste byli v
háji.“
„To je právě to. Co je možné, a co ne. Nebýt zbytí, tak by se to muselo
nějak vyřešit a to mě právě trápí… už delší dobu… že nás není
prostě víc.“
„Moc dobře víš, že to nejde, jsme rádi, že se tu sami vměstnáme, snad
až za další dekádu, až budou lodě větší… a už si s tím nedělej
starosti. Miluji tě a mám ráda vás všechny, takže volba by byla jasná,“
a Saša mi dala dlouhý polibek, aby umlčela moje další slova, ale jen tím
prohloubila moje chmury. Dál už jsem na to neřekl nic. Saša mě tedy
pohladila po hlavě se slovy, že to bude dobrý a odešla si po své práci.
Abych zaplašil své špatné myšlenky, tak jsem si to zamířil do knihovny. S
berlami to šlo špatně, ale šlo. Vybral jsem si náhodně jednu knihu. Byl to
středověký román o šlechtici, který bojoval za víru v arabských zemích
a úplně mě to pohltilo. Saša, která se na mě došla podívat, si toho
všimla a nechala mě číst si. Rozhodně to bylo lepší, než se zabývat
katastrofou. Ani jsem nepostřehl, že vešla do knihovny, jak jsem byl
začtený. Vyrušil mě až interkom, že mám jít k večeři.