V kupé vlaku nás sedělo pět a na další zastávce k nám přistoupila
mladistvě vypadající dáma s chlapcem, který, jak se později ukázalo,
nebyl syn, ale vnouček.
Spořádaně jsme oba dva pustili na místa, která i navzdory špinavým oknům
umožňovala hezký výhled na ubíhající, takřka jarní krajinu. Chlapec
chvíli pozoroval okolní svět. Ten ho ale omrzel, a tak začal očima těkat
po kupé, až ho na stěně zaujala sprejem vyvedená kresba, které jsme si my
dospělí ani nevšimli.
Na umakartovém podkladu se skvěl červený kosočtverec s čárkou uprostřed.
K dokonalému provedení měl daleko, ale malba svůj účel splnila, protože
každý bezpečně poznal, o co se jedná.
Až na malého chlapce.
„Babí, co je to tam namalovaný?“ Pro něj neznámý druh „smajlíka“
ho zřejmě zaujal.
„Kde myslíš, Kubíku?“
„No přece naproti nám, na stěně,“ ukázal chlapec na nestydatou
malůvku.
Na čele jí vyskočila ustaraná vráska. I my ostatní jsme zpozorněli a se
špatně skrývanou škodolibostí vyčkávali, jak se ta dobrá žena se
zapeklitou situací popere.
Prala se statečně.
„To je… to je…“ přemýšlela usilovně, čím ukojit vnoučkovu
zvědavost, až ji osvítil duch svatý.
„To je přece dráček!“ zašvitořila s líbezným úsměvem a nás,
škodolibé, obdařila vítězoslavným pohledem. Zdálo se, že trapas je
zažehnán, atmosféra v kupé se opět uvolnila a všichni přítomní se
vrátili ke svým myšlenkám. Ne tak chlapec.
„Jakej dráček, babi? Myslíš jako ten na pouštění?“
Babička, čelíc další zvídavé otázce, nešťastně vzdychla a očima k
nám vyslala signál SOS. Nikdo jí však záchranné lano nehodil.
„No ano, Kubíku, takovej, co ti udělal táta na podzim, pamatuješ?“
improvizovala statečně.
Chlapec se zamyslel. Tak dráček, hmmm.
„Hele,babi, a nepotřebuje ten dráček vocas?“
Dvěma spolucestujícím už cukaly koutky úst a paní začala rudnout.
„Tenhle dráček asi ne,“ hlesla babička.
„To je divný, každej správnej dráček by si vocas zasloužil,“ mudroval
vnouček.
„Tak tenhle ho nemá!“ odsekla mu babička. Očividně jí docházela
trpělivost i fantazie.
Mladý se ale nedal a bezděčně utahoval šrouby.
„Babi, a ty máš dráčka?“
Babi polil pot a polovina kupé se odebrala na chodbu, odkud se ozývaly salvy
dosud zadržovaného smíchu.
„Já už dráčky nepouštím,“ odpověděla ta dobrá žena žalostně.
„Protože už dráčka nepotřebuješ!“ triumfoval chlapeček a zbylé
osazenstvo propuklo v řehot. Babička se blížila infarktu a vnouček dál
bezelstně rozvíjel svou ďábelskou teorii:
„Ale když jsi ještě dráčka mívala, tak jsi vocas chtěla, ne?“
To už smíchy slzelo celé kupé i chodba před ním. Na nebohou ženu to ale
bylo příliš a bouchly saze.
„Chováte se jako primitivové!“ rozječela se na nás. „Čemu se
smějete? Jak asi vypadám před tím klukem?!“
Nenápadná studentka v brýlích, která seděla naproti, poprvé zvedla hlavu
od své učebnice a do nastalého ticha ke všeobecnému zděšení pravila:
„Jako dráček?“
1
