"Podívaj Kohn, jak dlouho se známe? Dvacet, třicet let? Zažili jsme
dobrý i špatný, ale tohle jsme snad ještě nezažili. Tak co? Řeknou
ještě, že pořád není nejhůř?"
"Nene, ještě není nejhůř, všechno má své světlé stránky."
"Tak jsou mešuge? Školy zavřený, děcka všechny děcka mám doma, i ta
nejstarší se vrátila z univerzity, a to jsem myslel, že už od ní bude
pokoj. Do krámu mi nikdo nepáchne, prej lidi všechno utratili za potraviny a
roušky. Taussig se dneska neukázal, prej ho jeho Ethel nepustila, aby jí to
domů nezavlek, podobně nedorazil Hollenstein a Pick, takže jsme tu jen sami
dva. Ani ten mariáš si nezahrajem, leda lízanej. A co nejhůř, Sára mi,
když jsem šel, jako každou středu do kavárny, najednou hubuje, že sem
vůbec chodím, prej sem mešuge a vona se o mě pak starat nebude. Hranice za
chvíli zavřou, možná i obchody zavřou, banky zavřou. Kde von vidí ty
světlý stránky?"
"Tak například jsme my, jako Židi, stoupli na ceně."
"Stoupli na ceně? To jsem si nevšiml."
"No jasně, celej svůj život poslouchám, že 'za všechno můžou Židi a
cyklisti', nichtvár. Ale teď, podívaj se na noviny, na internetový diskuse,
no jen se podívaj, však to tam jasně stojí. Za všechno můžou Italové a
lyžaři. Tak mi neříkaj, že jsme nestoupli na ceně."