"Salcie," podívá se Moše zamyšleně na svou ženu, "ty vždycky, když
potřebuješ peníze, tak jsi na mě hrozně milá..."
"Ale jdi, Moše, já jsem na tebe přece vždycky moc milá..."
"No právě...!"
"Salcie," podívá se Moše zamyšleně na svou ženu, "ty vždycky, když
potřebuješ peníze, tak jsi na mě hrozně milá..."
"Ale jdi, Moše, já jsem na tebe přece vždycky moc milá..."
"No právě...!"
"Moricku, jak se ti libilo poprve ve skole?"
"Je to tam samy svindl! Na dverich stoji napsano 1.trida, pritom se tam sedi na
drevenych lavicich a za pokladnou sedi chlap, ktery nic nevi, protoze se porad
na neco vyptava!"
Na rybím trhu v Oděse:
Rabinovič a Šlemenzon se vystěhují do Izraele. V malém městě jim
nabídnou podporu. Šlemenzon je lékař, dostane práci jako ošetřovatel v
nemocnici. Rabinovič prohlásí, že je kantor. Nehodí se nabídnout kantorovi
těžkou, špinavou práci, tak mu obec vyplácí malou rentu. Pak ho ale
požádají, aby zazpíval v synagoze.
Samozvaný kantor se zoufale rozběhne ke Šlemenzonovi:
Tak se stane.
Šlemenzon se prodírá znepokojeným davem, prohlédne si Rabinoviče, nahmatá
puls a narovná se:
Děti dostaly za úkol napsat slohovou práci o chudých rodinách. Malá
Bettina de Rothschild píše:
"Byla jedna velmi chudá rodina. Otec ji přivedl zugrunt, takže matce zůstaly
jen nějaké staré šmuky a dětem ani heble. Příbuzní byli absolutně
plajte, nemlich tak personál. Zahradník a majordomus neměli nikdy peněz
nazbyt a kuchařky až tak, že mohly vařit jen jednoduchá košer
jídla..."
"Samueli, když mi nekoupíš kožich, můžu se nastydnout a umřít... a pohřeb by tě vyšel dráž!"
Leib Abramovič potká Arjeho Steina, kterého léta neviděl. Pozdraví se a
Leib povídá:
"Kde pracuješ?"
"Nikde," pokrčí rameny Arje.
"A co děláš?"
"Nic."
"Joj Adonai! To je bezva zaměstnání!"
"To ano, akorát je příliš velká konkurence..."
"Sáro, aspoň pro jednou bys mohla se mou souhlasit!"
"No, souhlasit bych mohla, ale pak bychom neměli pravdu ani jeden!"
"Iciku, tvůj otec je lékař, tak bys to mohl vědět," vyvolá učitel
žáka. "Proč se latina považuje za mrtvý jazyk?"
"Protože když doktor začne mluvit latinsky, šance pacienta jsou
mizivé."
Artur Goldfarb se dostal do věku, kdy se sluší přenést péči o zdravotní stav na doktora, a tak zhodnotit celoživotní úspory. Doktor Stein nechal Arturka proklepnout shora dolů, zevnitř ven a tak vůbec. Prosvítili ho a otestovali, co se dalo. Pak si doktor Stein všechno vyhodnotil a pravil: „Arturku, ty jsi zdráv jak řípa. Půjde-li to takto dál, možná se i důchodu dožiješ! Mimochodem, kolika let se dožil otec?“ Goldfarb se namíchl: „Kdo tu mluví o tom, že otec nežije?“ Doktor Stein dal rychle zpátečku: „No tak to je prima, kolikpak mu je a jak se mu daří?“ Goldfarb na to: „No, je mu osmdesát, všude chodí pěšky, dělá v Alpách túry a neopomene se ohlídnout za každou sukní.“ Doktor Stein byl potěšen: „Tak to gratuluji. A co děda, kolikpak se dožil tvůj děda?“ Artur se znovu namíchne: „Kdo tu mluví o tom, že jsme pohřbili dědu? Stále žije, je mu přes sto let, je čilý jak rybička a bude se ženit!“ Doktora Steina jako když vezme polenem: „Cože? Stoletý a chce se ženit - ??“ Goldfarb vysvětluje s rozpaky: „Tady snad ani nejde o to, jestli chce. On musí. Mamele ho nutí!“