Biblický henoteismus
Texty, později zahrnuté do Hebrejské Bible, vznikaly v průběhu mnoha
staletí a logicky v sobě odrážejí i vývoj lidské víry v bohy a Boha, od
polyteismu přes henoteismus až k monoteismu. Finální redakci textů
hebrejského kánonu prováděli horliví monoteisté. Přesto v textech
můžeme nalézt řadu pozůstatků henoteistické víry.
O polyteistických kořenech, ze kterých vyrůstal Judaismus a v jejichž
kontextu vznikaly i nejstarší biblické texty, píše zajímavě Richley H.
Crapo na stránkách "An Antropologist Looks at the Judeo-Christian
Scriptures".[5]
R. H. Crapo vysvětluje, proč je v Hebrejské Bibli místy používáno
plurálu elohím pro vyjádření singuláru, když pro jednotné číslo
existuje jinde v textu jednoznačný pojem El či Yahweh. Dále volně
přeloženo a zkráceno:
Dříve, před vznikem prvních textů Bible, semitské náboženství
Středního východu rozlišovalo mezi bohem El, někdy nazývaným Bull El
(býk - symbol síly, plodnosti) jako Otcem bohů a Velkým či Svatým
shromážděním (Great Assembly, Divine Council) ostatních bohů, dětí boha
El. Bůh El byl považován za zdroj všeho ostatního. Později bylo jeho
jméno převzato i do hebrejského náboženství pro vyjádření Nejvyššího
Boha. Pojmu El však začalo být zhruba od 1. tisíciletí př. n. l.
používáno i obecně k vyjádření jakéhokoliv boha. Hebrejci uznávali
existenci většího počtu bohů jiných národů, svého Boha Izraele jim
však nadřadili. Pojmu El začalo být užíváno obecně jako titulu "bůh". A
Nejvyšší Bůh byl jmenován jako Elyon.
Princip Svatého shromáždění (Divine Council) pochází ze sumerského
panteonu:
Sumerský bůh An a jeho žena Ninhursag byli prapředky ostatních bohů.
Jejich děti-bohové vytvořili člověka, každý byl odpovědný za určitou
oblast života a stali se např. i patrony sumerských měst. Tito bohové
první generace tvořící Shromáždění bohů (Assembly of the Gods) byli
označováni jako Anannuki (Anunnaki). Jejich vůdcem byl bůh Enlil.
Sumerský panteon si vypůjčili i jeho severní sousedé, semitské národy.
Bohy si pojmenovali po svém, základní rozdělení na Nejvyššího božského
prapředka a skupinu ostatních bohů však zůstalo zachováno. Nejednotnost
panovala v tom, kdo by měl být oním nejvyšším bohem. Babylóňané
považovali své bohy Elohim za děti nejvyššího boha El. Vůdcem bohů
elohim se stal Elův syn Marduk. Kanaánci, sousedé a političtí protivníci
Hebrejců, tohoto nejvyššího boha nazývali jednoduše Pán či Baal ale jeho
skutečné avšak tajné jméno bylo Hadu či Hadad. Soupeřem tomuto bohu
vládnoucímu ostatním bohům byl Yamm jehož osobním jméno bylo Yaw či
Yawu. Podobně i Hebrejci považovali jméno svého nejvyššího boha za
natolik posvátné, aby nebylo vyslovováno, ale pouze psáno - YHWH. Oslovovali
ho "Pane" (adonai, baal). Ačkoliv byli Kanaánci a Hebrejci nepřáteli,
uctívali pravděpodobně stejného boha, i když ho jmenovali různě - jedni
jako Baal a druzí Yahweh.
Hebrejský nejvyšší bůh Yahweh byl tedy synem boha El. Tomu odpovídá
verš KTU 1.1 IV 14 ugaritského textu: [a]
sm . bny . yw . ilt
překládáno jako
"Jméno syna boha, Yahweh".
Hierarchii
El (Elyon) >> Yahweh >> ostatní bohové
názorně ukazuje např. verš Deuteronomium 32:8-9:
Když Elyon přiděloval národům,
když rozsazoval lidstvo,
stanovil hranice lidu podle počtu bohů/synů boha.
Yahweho (Pánovým) podílem je jeho lid,
Jákob jeho vyměřeným dílem.
V hebrejském podání Yahweh vládnul ostatním dětem boha El. Jeho
vedoucí postavení je mnohokrát připomínáno v další knize Hebrejské
Bible - Žalmy (Psalms), např. ve verši Žalm 86:8 či Žalm 89.
http://myty.cz/view.php?nazevclanku=elohim-ii-henoteismus-v-bibli-spolecenstvi-elohim&cisloclanku=2006030003
,
