,
Biblický henoteismus
Texty, později zahrnuté do Hebrejské Bible, vznikaly v průběhu mnoha staletí a logicky v sobě odrážejí i vývoj lidské víry v bohy a Boha, od polyteismu přes henoteismus až k monoteismu. Finální redakci textů hebrejského kánonu prováděli horliví monoteisté. Přesto v textech můžeme nalézt řadu pozůstatků henoteistické víry.
O polyteistických kořenech, ze kterých vyrůstal Judaismus a v jejichž kontextu vznikaly i nejstarší biblické texty, píše zajímavě Richley H. Crapo na stránkách "An Antropologist Looks at the Judeo-Christian Scriptures".[5]
R. H. Crapo vysvětluje, proč je v Hebrejské Bibli místy používáno
plurálu elohím pro vyjádření singuláru, když pro jednotné číslo
existuje jinde v textu jednoznačný pojem El či Yahweh. Dále volně
přeloženo a zkráceno:
Dříve, před vznikem prvních textů Bible, semitské náboženství
Středního východu rozlišovalo mezi bohem El, někdy nazývaným Bull El
(býk - symbol síly, plodnosti) jako Otcem bohů a Velkým či Svatým
shromážděním (Great Assembly, Divine Council) ostatních bohů, dětí boha
El. Bůh El byl považován za zdroj všeho ostatního. Později bylo jeho
jméno převzato i do hebrejského náboženství pro vyjádření Nejvyššího
Boha. Pojmu El však začalo být zhruba od 1. tisíciletí př. n. l.
používáno i obecně k vyjádření jakéhokoliv boha. Hebrejci uznávali
existenci většího počtu bohů jiných národů, svého Boha Izraele jim
však nadřadili. Pojmu El začalo být užíváno obecně jako titulu "bůh". A
Nejvyšší Bůh byl jmenován jako Elyon.
Princip Svatého shromáždění (Divine Council) pochází ze sumerského
panteonu:
Sumerský bůh An a jeho žena Ninhursag byli prapředky ostatních bohů.
Jejich děti-bohové vytvořili člověka, každý byl odpovědný za určitou
oblast života a stali se např. i patrony sumerských měst. Tito bohové
první generace tvořící Shromáždění bohů (Assembly of the Gods) byli
označováni jako Anannuki (Anunnaki). Jejich vůdcem byl bůh Enlil.
Sumerský panteon si vypůjčili i jeho severní sousedé, semitské národy. Bohy si pojmenovali po svém, základní rozdělení na Nejvyššího božského prapředka a skupinu ostatních bohů však zůstalo zachováno. Nejednotnost panovala v tom, kdo by měl být oním nejvyšším bohem. Babylóňané považovali své bohy Elohim za děti nejvyššího boha El. Vůdcem bohů elohim se stal Elův syn Marduk. Kanaánci, sousedé a političtí protivníci Hebrejců, tohoto nejvyššího boha nazývali jednoduše Pán či Baal ale jeho skutečné avšak tajné jméno bylo Hadu či Hadad. Soupeřem tomuto bohu vládnoucímu ostatním bohům byl Yamm jehož osobním jméno bylo Yaw či Yawu. Podobně i Hebrejci považovali jméno svého nejvyššího boha za natolik posvátné, aby nebylo vyslovováno, ale pouze psáno - YHWH. Oslovovali ho "Pane" (adonai, baal). Ačkoliv byli Kanaánci a Hebrejci nepřáteli, uctívali pravděpodobně stejného boha, i když ho jmenovali různě - jedni jako Baal a druzí Yahweh.
Hebrejský nejvyšší bůh Yahweh byl tedy synem boha El. Tomu odpovídá
verš KTU 1.1 IV 14 ugaritského textu: [a]
sm . bny . yw . ilt
překládáno jako
"Jméno syna boha, Yahweh".
Hierarchii
El (Elyon) >> Yahweh >> ostatní bohové
názorně ukazuje např. verš Deuteronomium 32:8-9:
Když Elyon přiděloval národům,
když rozsazoval lidstvo,
stanovil hranice lidu podle počtu bohů/synů boha.
Yahweho (Pánovým) podílem je jeho lid,
Jákob jeho vyměřeným dílem.
V hebrejském podání Yahweh vládnul ostatním dětem boha El. Jeho vedoucí postavení je mnohokrát připomínáno v další knize Hebrejské Bible - Žalmy (Psalms), např. ve verši Žalm 86:8 či Žalm 89.
1
1
