,
Dobře to shrnuje tenhle sborník (schváleno církevní administraturou):
V souvislosti s tím musíme poznamenat, že výraz "dědičný hřích" nevyjadřuje šťastně to, oč jde. Hříchem zpravidla rozumíme osobní čin, a tím "dědičný hřích" není. Zde totiž nejde o hřích, kterého se kdysi kdosi dopustil a který se dnes přičítá všem. Nejde přitom ani o nějakou dědičnost v biologickém smyslu. Jde spíše o jakési dědictví, do něhož vstupujeme tím, že jsme lidé. Je to stav ne nějakého aktivního překročení zákona, nýbrž stav, kdy se nedostává něčeho, co bychom podle Boží vůle mohli a měli mít.
Toto nešťastné dědictví znamená asi toto: lidstvo se dostalo na bludnou cestu, vzdálilo se cíli a vydalo se jiným směrem, než mělo. Patří tedy k člověku, že je poznamenán hříchem. Od počátku lidstva až dodnes lidé odporovali a odporují Boží vůli. Adamův hřích není tedy nějaká vzpomínka na minulost, ale je v nás samotných. Všichni se rozhodujeme pro Adama a jeho hřích. (Hebrejské Adam znamená člověk.) Adamovým hříchem upadl každý člověk v moc hříchu. V tomto smyslu přechází Adamův hřích, jako nákaza, na celé lidstvo. Všichni jsme lidé jako on, a proto jsme podrobeni hříchu. Co je charakteristické pro celé lidstvo, zkonkretizoval biblický autor v jednom jedinci, Adamovi. Adam je zároveň příčina a prototyp našeho stavu. Otázka fyzického původu od Adama, případně zodpovězení otázky, zda lidstvo pochází z jednoho nebo více párů lidí, jsou z tohoto hlediska nepodstatné a na této skutečnosti nic nemění. Líčení Starého zákona o hříchu prvních lidí je napsáno v obrazné řeči. Naukou víry je skutečnost hříchu od počátku lidských dějin.
1
