Žádný emigrant to nemá lehké, to je fakt. Manželka a má maličkost jsme měli štěstí, pomohli nám hodní lidé, takže jsme nemuseli do lágru. Přijeli jsem v pátek, já měl v pondělí už zaměstnání a maželka ve středu. Pochopitelně nic moc, ze začátku. Za půl roku jsme si značně polepšili, dostali pracovní povolení, povolení k pobytu a cestovní pasy pro bezestátní lidi podle ženevské úmluvy. Srandu jsme zažili při naší první okružní jízdě akorát na Jugoslávské a poté na Řecké hranici kdy celníci prohlíželi tyhle pasy lupou a telefonovali asi z ředitelstvím a kroutili hlavami, něž do nich vrazili razítka a my směli dál. Krásné to časy. Zažili jsme třeba Benátky, Veronu, San Maríno ... bez návalu turistů. Kapučíno za 50lir, to už dávno není pravda. Naposledy v Itálii, ve Florencii, uličky plné otravných černochů s ručníky na chodníku, na něm nějaký nabízený šmejd. Pak hvizd píšťalky, černoši jako kouzelným proutkem zmizí i s ručníkama, protože se blíží karabinieři a jak ti přejdou je vše při starém. V Caorle podobné, jseš na pláži, čteš si, nebo povídáš s lepší polovičkou a každých pět minut odmítáš černochy nabízené zboží. Zajímavé, že v Sieně, nebo v Pise to takové nebylo.

,
