,
Asi tě a jiné křesťany uráží, že jsem ateista. S tím ovšem nic nenadělám.
Mohu tě ujistit, že snesu jak pohádky, tak kázání sutanášů, či
jejich lži pronášené při křesťanských pohřbech, bez protestů.
Zejména, když vidím děti, kterým umřela maminka, jak statečně
přemáhají zoufalství a bolest (to bylo jen jednou, kolegyně zemřela ve
svých 40. letech na rakovinu). No a nejiné je to pro lidi, jimž zemřelo
dítě.
Už jsem psal a tak s opakuji, že v tomto případu můžou být pobožné lži
účinným sedativem. Ateistům je nabízena bezbožná alternativa v podobě
útěchy zprostředkované odborníky na psychiku lidí (je to jen má
představa, nebyl jsem nikdy v roli utěšovaného).
Kdysi jsem četl o jedné variantě, že Švédska, která zmiňovala něco v tom smyslu, že když si člověk vzpomene na svého zemřelého přítele, nebo milované osoby, tak tahle v jeho mozku ožije. Jestli to někomu usnadní překonat smutek nevím, ale dovedu si představit, že tomu tak být může.
Zkrátka součte jsem a zůstávám ateistou a jestli nějaký teista po mé
smrti by vykládal nějaké lži o tom, že jsem na smrtelné posteli stal opět
teistou, tak za to neponesu zodpovědnost. Tohle vykládají teisté rádi,
dodávají si tím asi sebevědomí.
No a nemám rád lži a lživou propagandu a tou je bezesporu každé
náboženství.
Pochopitelně nemám ani zájem o nějaké směšné šermování
pseudoargumenty typu neexistence důkazů o existenci, či neexistenci nějaké
bytosti, či nehmotných duchů s dochtorskými tituly v religionostice. 
, ale
postojově a prožitkově. Každý máme nějaký svůj žebříček hodnot a to
co na něm stojí nejvýše, to čeho si osobně nejvíce ceníme, toho jsme
ctitelé, to vyznáváme. A když to (tuto hodnotu) svým životem
uskutečňujeme, jsme tím naplněni a žijeme to, pak to neustále oslavujeme,
voláme tomu na slávu.
