Možná znáte tuhle bajku, co už mnoho let koluje všude možně a
věřící ji s oblibou používají k obhajobě své víry a svých představ.
Rozhodl jsem se ji trochu reinterpretovat. Hlavním důvodem je to, že postava
skeptika je v popkultuře zobrazována jako "ten hlupák, co nám kazí srandu"
případně "ten hlupák, co ho vždycky sejmou jako prvního." Takže pojďme
na to. Celá ta bajka s poučením zní zhruba takto:
Skeptik: věříš v život po porodu?
Věřící: určitě, něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto,
abychom se připravili, co bude pak.
Skeptik: Blbost. Žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat?
Věřící: To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla než tady.
Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou.
Skeptik: No to je přece nesmysl! Běhat se nedá a jíst pusou, to je úplně
směšné. Živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu: život po
porodu je vyloučený. Pupeční šňůra je už teď moc krátká.
Věřící: Ba ne, určitě něco bude, Jen asi bude všechno trochu jinak, než
jsme zvyklí. Tunel, na jeho konci světlo.
Skeptik: Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě
život končí - a vůbec, život není než velká stísněnost v temnotě.
Věřící: No, já přesně nevím, jak to tam bude po porodu vypadat, ale
každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará.
Skeptik: Mámu? Ty věříš na mámu? A kde má podle tebe být?
Věřící: No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní
bychom nebyli.
Skeptik: Tomu nevěřím. Žádnou mámu jsme nikdy neviděl, takže je jasné,
že žádná není.
Věřící: Ale někdy, když se ztišíme, můžeme ji zaslechnout, jak k nám
promlouvá. Víš, já si myslím, že opravdový život nás čeká až
potom.
Pochopitelně, celá věc je pěkně černobíle vymalovaná s cílem, aby
vyzněla co nejvíc vlídně a hezky s tím, že víra věřícího je rozumná
a nutná věc, pro kterou hovoří spousta objektivních důkazů. Věřící
miminko je dobrotivé, vlídné a laskavě skeptikovi všechno vysvětluje. Jeho
přesvědčení je neochvějné. Jak bídný a zjednodušený obraz věřící
mysli! To je to, čím by mnozí věřící chtěli být, jak si sami sebe
představují v ideálním případě, jako neochvějně přesvědčené,
vlídné, laskavé a s důkazním materiálem, který mimo pochybnost poukazuje
k tomu, že jejich představa je pravdivá. Pořád je to víra, ale je
racionálně podložená a jsou pro ni dobré důvody. Oproti realitě světa,
ve kterém věřící skutečně žijí, je tohle hotová paráda. Kdo by v
takové situaci nevěřil? Tohle je první faleš této analogie.
Tou druhou je vyobrazení skeptika jako hlupáka, co pochybuje o existenci mámy
a života po porodu, když je doslova obklopen skutečností, která pro ně
hovoří. Skeptické miminko je v tomto případě stupidní přesně podle
definice MUDr. Františka Koukolíka (Stupidita je neschopnost přijímat a
brát do úvahy zpětnou vazbu z okolí). Ačkoliv mu téměř bije do očí
množství důkazů, které hovoří pro opak, naprosto jednoznačně a s
jistotou všechno odmítá a říká, že život po porodu není a že koncept
mámy je nesmysl. Opět nejde o reálné vyobrazení skeptické mysli, ale o
představu věřícího člověka, o tom, jak přemýšlí skeptik. Takové
skeptiky by věřící chtěli. Vedle nich by vypadali jako hotové
ztělesnění moudrosti. Nicméně člověk, který přemýšlí takto
stupidně, v podstatě není skeptik.
