Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

Halucinovaný předmět se ti přece nevybavuje v mysli, když ho vnímáš očima ve vnějším světě (u té zrakové halucinace). Tj. opravdu máš zrakový vjem (v mysli se ti vybavuje představa; představu nevidíš očima). Vidíš někde třeba v poli strom, který tam ale ve skutečnosti není. Když chceš ty odborníky, tak si je přečti:

Halucinace je klinicky závažnou kvalitativní poruchou vnímání, můžeme ji definovat jako dojem reálného vjemu bez působení příslušného podnětu.
https://www.wikiskripta.eu/w/Halucinace

Halucinovaný předmět se ti přece nevybavuje v mysli, když ho vnímáš očima ve vnějším světě

No a co zvukové vněmy, pachové - dokonce i hmatové - ty vnímáš odkud?
Halucinace jsou klamné vjemy bez reálného podnětu - a je jedno jakého druhu - je to výsledek psychické poruchy z různých příčin.

Možno to vidíme stejně, ale každý z jiného uhlu.
V příspěvku máš : Tj. opravdu máš zrakový vjem a později - dojem reálného vjemu,

Takže já nesouhlasím jen s tím tvým :
opravdu máš zrakový vjem

No nemáš - Nemůžeš mít opravdový vjem z něčeho, co před tím zrakem není - to ti tam "dokreslila" tvoje mysl, ale ty jsi přesvědčen, že to tak reálně je.

Poslyš, vždyť je to přece jednoduché: při zrakové halucinaci máš zrakový vjem něčeho, co před tím zrakem není. Například vidíš kolem sebe běhat bílé myšky, aniž by kolem tebe reálně opravdu nějaké myšky běhali (ovšem ty je vidíš, vidíš jak tam kolem tebe běhají po zemi, vidíš je v té vnější realitě, máš jejich zrakový vjem). Halucinaci dělá halucinací právě skutečnost, že se jedná o smyslový vjem, tj. že vnímáš v okolní realitě něco, co se tam ve skutečnosti nenachází (tj. ten vjem je falešný, klamný).

Halucinace jsou nepravé smyslové vjemy, které se mohou zdát reálné, ale ve skutečnosti vznikají v centrálním nervovém systému jedince. Halucinace tedy považujeme za poruchy vnímání okolní reality.
https://www.stefajir.cz/halucinace

Ale vždyť ano - je to ale prvotně záležitost mozku a ne oka - v mozku se vytváří představa/halu­cinace, že očima vnímáš bílé myšky - delirium tremens - nejznámější halucinace alkoholiků.

Vždyť to píšu od začátku, že do oka nic nevchází (proto je to falešný vjem). Ale přesto je to smyslový zrakový vjem, protože je to vizuální vnímání vnějšího předmětu. Je to zcela jiný fenomén než snění, vize či fantazírování.

Omyl hochu. Halucinace jsou "sny" v "bdělém" stavu. I v mělké narkóze se ti mohou přihodit. Je to proto, že jsi viděl obrázky, nebo reportáže a tak si halucinací dovedeš představit, jak se v tobě hrabe chirurg. A pak můžeř povídat, že jsi byl u stropu a koukal se na sebe, jak se v tobě vrtají. Někteří lidí dokonce jdou tunelem za světlem nebe a podobně. Mozek zpracovává to, čím je nasycen za bdělosti. Je jen logické, že když se pobožný věnuje nadpřirozeným bytostem, tak si je promítne i ve snu. Jako se pobožnému může zdát, že pokecává s bohem a se svatým v nebi, tak se oceláři může zdát jak ve vysoké peci kouká na roztavené železo a prochází se po jeho hladině.

Tak mi Ondi vysvetli, kdyz to tak dobre vis, jak je mozne, kdyz byl muj blizky pribuzny klinicky mrtvy, ze po reanimaci vedel , co presne rikal lekar a okamzite poznal personal, ktery ho reanimoval, znal jejich jmena, vedel, kdo byl ve vedlejsi mistnosti, znal jeho jmeno, vedel i kdo jsou lide v jinych mistnostech...videl sam sebe na luzku od stropu, presne vedel, co s nim delali a jak dlouho...divil se, proc to delaji , kdyz je vlastne zivy a neciti bolest..do anglicke nemocnice ho privezli v bezvedomi a nasledne umrel, takze nic z toho nevidel a neslysel predtim. Doytycny mel technicke vzdelani a byl zrovna tak kriticky jako ty. Tvrdil, ze vsemu velice dobre rozumel, ackoliv hovorili anglicky, jemu samotnemu se nasledkem incidentu naramne zlepsila pamet , casto vedel dopredu, co a jak se stane a ovladal anglictinu bez chyb.

Toho tvého blízkého příbuzného neznám, ale z okruhu mých známých se to nikomu nepřihodilo, a nepřihodilo se to ani mně.
Možná je ti znám pojem "autosugesce". Podívej se kolik lidí dnes věří, že Země je placatým středem Vesmíru, že bohové a Ufouni jsou realistickými bytostmi. Lidi věří na kdejakou blbinu, i na věčný život po smrti, na astrologii, na seance se zemřelými atd.
Jsou lidé, kteří mají halucinace, jiní mají zase nějakou tu fobii z těch stovek fobií, epileptické záchvaty .... prostě je "každej člověk nějakej".

Vysvětlovat někomu, že jeho halucinace je pouhým produktem jeho mozku, jakým jsou i sny je zbytečné a nepomůže ani realita ve které žijeme a která nedovolí nadpřirozené děje a nadpřirozené bytosti,
Pohádky jsou pohádkami a jestli někdo řekne, že "mílové boty" existují ve formě boeingu 747, tak mu to nebudu vyvracet.
Jedna u moudrostí Wericha "když se inteligentní člověk hádá déle než půl minuty s blbcem, tak se za půl minuty hádají dva blbci"

Je neuvěřitelné, že to doteď nechápeš. Halucinace se dějí zásadně jen v bdělém stavu, když jde o falešné smyslové vjemy, tudíž halucinovat nemůžeš v narkóze. Jinak v materiálech, co jsem sem dal, ses mohl dočíst, že ne všechny halucinace nutně představují chorobu a že halucinují i slepci.
Snění v bdělém stavu jsou vize (přesně takhle je dokonce charakterizoval Jung).

když se pobožný věnuje nadpřirozeným bytostem, tak si je promítne i ve snu

To je další omyl. My sami nejsme strůjci svých snů, my nerozhodujeme o tom, co se nám bude zdát, tudíž si ani nemůžeme nic ve snu promítnout.

Ale můžeme si to představit.

Pokud si někdo přečte pasáž o "proměně" Saula a světlo kolem něj si představuje jako Slunce, tak se mu může stát, že ve svém fanatismu a duševním rozpoložení, má halucinaci ukousnutí si ze Slunce.

Nebo si myslíš, že se to stát nemohlo?
No a zjevně to zanechává i následky na "duši", protože je dotyčný přesvědčen o realitě daného jevu, a bere to jako poslání promlouvat k lidem s jiným výkladem bible.

Saul měl vizi (zjevení) tak jako jí měla Kroky, nebyla to halucinace. Stejně jako v případě snu, ani o obsahu vize nerozhodujeme. Obojí jsou čistě spontánní události a člověk pro jejich odehrání se nemusí aktivně udělat vůbec nic (nemusí si předtím něco představovat ani nemusí být fanatik). Obojí jsou výsledkem vnitřní dynamiky psýché.
Jinak ten motiv pojedení Slunce není nic nového, už jsem o tom někde četl a tuším že u Junga, jenom už nevím, v jaké souvislosti.

Vize/Zjevení je vidění do budoucnosti.
Saul viděl světlo a slyšel hlas - žádné vize do budoucna.
Autor potřeboval nějak opsat obrácení se římského vojáka na křesťana.

To může mít jakýkoli obsah, ne jen co se stane v budoucnosti.

Ze Slovníku analytické psychologie:

Vize (lat. visio: vidina, zjevení; videre: vidět, také ve smyslu poznat, vědět) znamená vnitřní vidění, zjevení před duchovním okem. Jung se zabýval ve svém životním díle vizemi mnoha mystiků a jiných osobností, jako je např. Angelus Silesius, Mikuláš z Flüe, Ignác z Loyoly, Petr a Pavel, Swedenborg, Nietzsche, Schiller, velmi podrobně vizemi Zosima, gnostika, přírodního filozofa a alchymisty ze 3. století.

Vize chápe jako „sebevnímání libida v podobě symbolů“ (srov. Jung, GW 5, § 255). Vize je formou projevu fantazijní činnosti a je to autonomní psychický fenomén. Proto má velmi blízko ke snu, fantazii a halucinaci a lze ji také příslušným způsobem zpracovat. Vize je „jako sen, ale v bdělém stavu“. Vystoupí z nevědomí vedle vědomého vnímání a není ničím jiným než momentálním vpádem nevědomého obsahu do kontinuity vědomí (Jung, GW 8, § 581). Jung odmítá považovat vize na základě racionalistického postoje za „patologické“ a interpretovat je redukcionisticky. „Sny nebo vize jsou přesně tím, čím se jeví. Nejsou zamaskováním něčeho jiného. Jsou produktem přírody, to znamená věcí o sobě, bez jakékoliv vnější motivace.“ (Jung, GW 11, § 136)

Psychodynamickým základem vize je přítomnost značného napětí protikladů mezi nevědomím a vědomím a energetický spád z nevědomí do vědomí; vize tehdy vnikne do vědomí jako autonomní manifestace smyslu, vyvolá rozvrat dosavadních vědomých zaměření a dá životu nový směr, podobně jako např. v Novém zákoně vize Saula, z něhož se po vizi stává Pavel. V dávných kulturách byly vize vyhledávány a využívaly se jako prameny poznání. Za tímto účelem je možné prostřednictvím různých postupů – například půstem nebo izolací – navodit abaissement du niveau mental a vytvořit tak předpoklady pro vznik vize. Rovněž alchymisté toužebně očekávali vize během alchymického procesu a usilovali o ně; vize jim měly dopomoci ke zjevení hledaného. „V těchto vizích vystupují ty obsahy, které alchymisté nevědomě projikují do chemických procesů a na nich je pak vnímají, jako by to byly vlastnosti substance.“ (Jung, GW 13, § 392)

Prožít vizi předpokládá určitý postoj jáského vědomí, a sice postoj žensky-přijímající. Obsahy vizí mají povětšinou numinózní charakter a mohou vyvolat hluboký emocionální otřes v já, které je prožívá. Často mají vize nadosobní význam, symbolizují například náboženská nebo kosmická témata. Jestliže se religiózní vize vyjadřují a tradují ve své genuinní podobě a nezpracované, často na nich nevědomě lpí heretická složka, neboť kompenzují jednostranná (individuální i kolektivní) hlediska: „Jen svatí mají ďábelské vize.“ (Jung, GW 11, § 791) Vzniká pak nebezpečí, že se původní vize reinterpretuje ve smyslu převzatých představ, protože bezprostřední a ohromující archetypová zkušenost může vyvolávat naléhavou potřebu propojit archetyp s již známými religiózními obsahy.

Toto jsem nijak nezpochybnil a taky Jung píše - že vše se děje v "hlavě".

To jsem dal pro podání uceleného obrázku a pochopení rozdílu mezi vizí, halucinací, snem a fantazírováním.

A ještě tedy něco o snu

Sen jsou malá, skrytá dvířka v tom nejvnitřnějším a nejintimnějším prostoru naší duše, která se otvírají do oné kosmické pranoci, jež byla duší dávno před tím, než existovalo vědomí Já, a bude duší, jež bude sahat mnohem dál, než kam vědomí Já bude kdy s to dosáhnout. Neboť veškeré vědomí Já je osamocené, rozpoznává jednotlivosti tím, že je odděluje a odlišuje, a vidí jen to, co se k tomuto Já může vztahovat. Vědomí Já sestává ze samých omezení, i když dosahuje k těm nejvzdálenějším mlhovinám. Veškeré vědomí rozděluje; ve snu ale vstupujeme do hlubšího, obecnějšího, opravdovějšího, věčnějšího člověka, který dosud stojí v šeru počáteční noci, kde byl ještě celostí, a celost byla v něm; v přírodě, prosté rozlišování a veškerého Já.

Z této všespojující hloubky pochází sen, ať je jakkoliv dětinský, groteskní a nemorální. Jeho květnatost a nezaujatost a pravdivost přivádí do rozpaků naše autobiografické předstírání. Žádný div, že ve všech starších kulturách platil působivý sen za poselství bohů! Náš racionalismus si vyhrazuje právo vysvětlovat sen „ze zbytků dne“, to znamená z drobtů, které spadly z bohatě prostřené tabule našeho vědomí do podsvětí. Jako by tato tmavá hlubina nebyla než prázdným pytlem, ve kterém není nic než to, co sem spadlo seshora. Proč se stále zapomíná na to, že v rozsáhlé sféře kultury neexistuje nic velkolepého a krásného, co by původně nevzniklo ze šťastného nápadu? Co by se stalo s lidstvem, kdyby už nikdo neměl žádné nápady? Podobá se spíše pravdě, že vědomí je oním pytlem, ve kterém není nic jiného, než to, co ho „napadlo“. Sotva kdy si uvědomíme jasněji, nakolik jsme závislí na nápadu, než když nás v určité situaci ne a ne něco napadnout. Sen není nic jiného než nápad oné temné duše, která vše spojuje. Co by bylo proto přirozenější, když už jsme zabloudili do nekonečných jednotlivostí a detailů na povrchu tohoto světa, než zaklepat na dveře snu a dotázat se jej na ona hlediska, která by nás mohla opět přiblížit základním skutečnostem lidského bytí?

Zde však narážíme na ty nejzarytější předsudky: „Sny jsou jenom sny“, žádná realita, lžou, jsou to pouhá splněná přání; samé vytáčky, jen abychom nemuseli brát sen vážně, protože to by bylo nepohodlné. Duchovní povýšenost vědomí miluje právě izolování navzdory jeho nedostatečnosti, proto se vzpíráme přiznat pravdě snu její reálnost. Existují světci, kteří mají velmi prostopášné sny. Jak by to bylo s jejich svatostí, která je pozvedá tak vysoko nad lidskou spodinu, kdyby přiznali obscénnosti svých snů pravou skutečnost? Ale právě ty nejnepříjemnější sny by nás mohly nejvíce přiblížit lidstvu s nímž jsme pokrevně spřízněni, a nejúčinněji tlumit pýchu bezinstinktivnosti. I kdyby se celý svět rozvrátil, ona vše spojující provázanost temné duše nemůže být rozdrobena na kousky. A čím více a dále probíhá toto štěpení na povrchu, tím více roste v hloubi síla jednoho.

Nikdo, kdo to nezakusil, není ovšem přesvědčen o tom, že by mimo vědomí mohla v člověku existovat ještě nějaká samostatná duševní činnost, která působí nejen ve mně, nýbrž zároveň ve všech ostatních.

http://soucet.wz.cz/jung/Slova_du/fa_01_03.htm

Nerozhoduješ, jenže se ti může stát, že se ti bube snít o nějakých biblických příbězích s tím, že budeš do příběhu "zakomponovaný". Tak jako se může snít o shlédnutém filmu, přežité události, něco z mládí a zemřelých příbuzných a o x dalších možných podnětů reálných, či "vyfantazírova­ných".

Řekl bych, že zakomponovaný je snící do snu asi vždycky. Vždycky se ho sen nějak týká, už jenom tím, že ho prožívá jako něco, co se mu děje. Podkladem snu může být cokoliv, to jo. Ale i když v něm vystupuješ přímo jako jednající osoba, tak se sen pořád chová tak, jako bys koukal na film.

Nojo, logo - náboženskej poděs to ví lépe než realista..

Faktem je, že vše nadpřirozené je dílo lidské fantazie, tedy lidského mozku. Jde především o pohádkové bytosti od vodníků a andělů, přes čerty, bohy a polednice.
Lidský intelekt má též schopnost autosugesce ... no a pak halucinuje a tím dosvědčí nějaký "zázrak", kterému nakonec absolutně věčí. Bohužel je to tak, že spousta lidí věří v nesmysly, jako je třeba placatá Země, reálná existence ufounů, bohů ... a podobně.

Co naplat, s potrhlými lidmi se nedá diskutovat, někteří věří v reinkarnaci a považují se tu za Ježíška, tu za Napoleona, nebo za královnu Kleopatru. Jsou schopni věřit i v nějakého supermana, který uplácal Adama z prachu - jak prosté, vzal pár biliard atomů a poskládal z nich vše živé na Zemi.

to je dobře potrhlá reakce. V tom máš pravdu, že s potrhlými lidmi se nedá diskutovat.