,
Biogenní prvky nejsou označovány podle toho, jakého jsou původu, ale naopak podle toho, čemu původ dávají, takže tam problém není.
Jinak bych jen rád dodal, že jejich dělení na další kategorie je z velké části věcí definice a dohady o tom, jestli je v některé o prvek víc nebo míň, jsou jen žabomyší války. Někdy se dočteš o kategoriích biogenní, makro, mikro a stopové, jindy je to všechno bráno jako biogenní a dělí se to na hlavní, makro, mikro a stopové, jindy je mikro a stopové jako jedna kategorie. Navíc hranice mezi makro a mikro a mezi mikro a stopovými je nejednotná a není třeba se tím zabývat. Taky to závisí na organismu – je rozdíl mezi složením buňky a mezibuněčného prostoru, který jednobuněčné (nebo několikabuněčné) organismy nepotřebují, takže jejich složení je dáno jen složením buněk. Třeba u obratlovců je vysoké množství sodíku dáno právě jeho koncentrací v mezibuněčném prostoru, jehož složení je třeba držet odlišné od vnitřku buněk i od vnějšího prostředí. Vysoký obsah vápníku je z velké části způsoben existencí kostí (nebo různých schránek), což jsou všechno nadstavby nad základními funkcemi tohoto prvku v buňkách (kde je ale také nezbytný). Podobně železo v hemoglobinu – opět sekundární funkce, ale u obratlovců to představuje drtivou většinu železa v těle. Jsou organismy s křemičitými schránkami, u kterých je kvantitativně jedním z hlavních prvků křemík. Jsou třeba i organismy, které potřebují kadmium, které je jinak toxické. A tak dále, a tak dále. Podstatné je, že těch 6, které vyjmenoval Visitor, jsou součástí stavebních složek pevných struktur každé buňky. Ostatní (což neznamená, že těch 6 ne) buď spoluvytvářejí vnitřní prostředí (vnitrobuněčné nebo mezibuněčné), nebo jsou potřeba k různým více či méně specifickým funkcím, hlavně jako kofaktory enzymů.
