Jistě, dneska říkáme, že ono místo či předmět má takovou a takovou
atmosféru či náladu, tehdy lidé říkali, že má takového a takového
ducha. Není v tom nic pověrčivého, je to jednoduše způsob pojetí
určitého fenoménu. Vnímat ho (a jemu příbuzné fenomény jako komplex,
blok či afekt) jako projev bytosti či přímo jako samotnou onu bytost, je pro
určitý stupeň vývoje vědomí přirozené, poněvadž právě tak se to v
něm jeví. Ti lidé mluvíc o duchách prostě jen popisovali svou zkušenost.
Nic si nevymýšleli, prostě jen vyslovili, co vnímali. A to, že se díky
nedostatečnému rozlišení mezi psychickým a fyzickým, vnitřním a
vnějším dopouštěli kognitivního omylu, to jim nelze zazlívat. Koneckonců
dopouští se ho běžně i dnešní člověk, třebaže v trochu menší míře
než lidé dřív.