je to lež!
V době na konci deportací (říjen 1942) se prezidentské výjimky týkaly
asi celkem 900–1 100 jednotlivců.
Ward se také zabýval tím, kterým lidem prezident Tiso udělil výjimku a
které odmítl, i tím, které faktory byly pro pozitivní odpověď
rozhodující. Podle něj hrála primární roli náboženská příslušnost
(90% právně definovaných Židů s prezidentskou výjimkou bylo pokřtěných,
jen 6% byli praktikující židé), dále jejich význam pro stát (šlo o
akademicky vzdělané profesionály, celkem 23 % byli státní zaměstnanci) a
konečně také majetkové poměry žadatelů.[163] J.M. Ward dále uvádí, že
„Tiso ve své poválečné výpovědi uvedl, že nebylo neobvyklé za
výjimky platit kolem 10 až 15 tisíc korun a že sám si pamatuje jeden
případ, kdy suma dosáhla až 100 tisíc korun.“[164] Poplatky za
výjimky jako úřední úkony stanovoval židovský kodex v rozmezí mezi 1 000
až 500 000 korun.[164] Dalším kritériem byla také míra asimilace. Ward
argumentuje, že Tiso viděl ve výjimkách čest, kterou si bylo nutné
zasloužit a nikoliv obecně způsob, jak zabránit deportacím.[165] Dále
došel k závěru, že ¾ Tisových výjimek chránilo lidi, kteří v daný
moment ochranu před deportacemi nepotřebovali, takže s ohledem k deportacím
byly tyto výjimky „z velké části nadbytečné a nerozhodující“.[166]
Jak Ward shrnuje, v určitém smyslu je možno říci, že Tiso jako
představitel umírněného proudu, pomohl ochránit před deportacemi všechny
právně definované Židy, kteří zůstali na Slovensku po roce 1942. Na
druhou stranu připomíná, že v době deportací mezi březnem a říjnem 1942
se Tiso proti nim nepostavil a souhlasil s nimi.[167] Ve Wardově podání se
pomocí výjimek „Tiso snažil spíše ochránit svou a státní legitimitu
než aby se snažil ochránit Židy.“[168]