,
Na tom, že se nevědomí projevuje v projekci a symbolizaci, není nic divného. Jiným způsobem bychom je přece vůbec nemohli vnímat. Ale jak se zdá, s vědomím se to má jinak. Vědomí – zahrnující všechno vědomé – jako by postrádalo všechno to, co potřebuje k projekci. Vždyť projekce, když ji správně chápeme, není žádné svévolné dění. Je to cosi, co k vědomí přistupuje „zvenčí“, je to určité osvětlení objektu. Subjektu přitom zůstává skryto, že tím, co rozzařuje kočičí oko projekce, je on sám. ... Vždyť jako ze skutečného Slunce nevnímáme nic než světlo a teplo a ostatní jeho fyzické vlastnosti můžeme poznávat jen prostřednictvím dedukce, právě tak vědomí vychází z temného tělesa, totiž z Já, té nepostradatelné podmínky veškerého vědomí. Vědomí přece není nic jiného než asociace nějakého objektu či obsahu s Já. Já jakožto údajně a fiktivně nejznámější věc ze všech, je ve skutečnosti nanejvýš složitá skutečnost, jež v sobě obsahuje nezbadatelné temnoty. Já bychom dokonce mohli definovat jako relativně konstantní personifikaci nevědomí samotného, nebo jako ono schopenhauerovské zrcadlo, v němž nevědomí vnímá vlastní tvář. Všechny prasvěty před člověkem byly fyzicky přítomny. Byly bezejmenným děním, nebylo to žádné určité bytí, neboť tu ještě nebylo oné minimální koncentrace psychična, rovněž přítomného, která vyslovila slovo, jímž povstalo celé stvoření: „To je svět, a to jsem já.“ To byl první den světa, první východ Slunce po prvotním temnu, když onen komplex schopný vědomí, syn temnoty, Já, v poznání rozdělil subjekt a objekt, čímž světu a sobě samotnému dopomohl k určitosti bytí.* Dal totiž světu i sám sobě hlas a jméno.
* Gn 1,1-7 obsahuje projekci tohoto děje. V projekci se tu líčí proces vědomí jako objektivní událost, jehož jednajícím subjektem není Já, nýbrž Elohim. Primitiv velice často nepociťuje sám sebe jako subjekt svého myšlení, a právě tak je možné, že se vědomí v nejvzdálenější minulosti jevilo jako dění, které se Já přihodilo, a teprve v následné době bylo integrováno do subjektu. Ostatně osvícení a inspirace, které nejsou nic jiného než nenadálé rozšíření vědomí, přesto mají i pro moderní vědomí jiný subjekt než Já. K problému vývoje vědomí viz Neumann, Ursprungsgeschichte des Bewußseins, s. 117nn.
2
