,
Doplnění z Vzpomínky, sny a myšlenky C.G.Junga:
Z Nairobi jsme navštívili v malé fordce Athi Plains, velkou rezervaci. Na jednom nízkém kopci v této rozlehlé savaně nás čekal velkolepý rozhled. Až po nejvzdálenější obzor jsme viděli obrovská stáda zvířat: gazely, antilopy, pakoně, zebry, prasata bradavičnatá (pekari) atd. Stáda se pomalu valila jako proud řeky, popásala se a kývala hlavami – člověk sotva zaslechl melancholický zvuk dravého ptáka. Bylo to ticho věčného začátku, svět, jaký už byl dávno, ve stavu nebytí; neboť ještě před nedávnem neexistoval nikdo, kdo věděl, že to je „tento svět“. Vzdálil jsem se od svých spolucestujících, až jsem je ztratil z dohledu a měl pocit, že jsem sám. Tu jsem byl tedy ten první člověk, jenž poznal, že toto je svět, a svým věděním ho v tomto okamžiku teprve skutečně stvořil.
Zde jsem si úchvatným způsobem uvědomil kosmický význam vědomí. „Quod natura relinquit imperfectum, Ars perficit“ (Co příroda ponechává nedokonalé, Umění zdokonaluje), praví se v alchymii. Člověk – jeho já dodalo světu neviditelným tvůrčím aktem teprve završení, objektivní bytí. Tento akt jsme připisovali Stvořiteli samému a neuvážili jsme, že se tím na život a bytí díváme jako na propočítaný stroj, který běží nesmyslně dál spolu s lidskou psýché podle předem známých a předem určených pravidel. V takové žalostné hodinářské fantazii neexistuje žádné drama člověka, světa a Boha; neexistuje žádný „nový den“, který vede k „novým břehům“, nýbrž jen osamělá prázdnota a monotonie vypočítaných procesů. Vzpomněl jsem si na svého starého přítele Puebla: věřil, že raison d’être Pueblů je úkol pomáhat jejich Otci, Slunci, putovat denně přes oblohu. Záviděl jsem jim toto zanícení smyslem a rozhlížel jsem se bez naděje po našem vlastním mýtu. Teď jsem ho znal a věděl jsem k tomu ještě víc: člověk je nezbytně nutný k dovršení stvoření, ba on sám je druhým stvořitelem světa, jenž teprve dává světu objektivní bytí, bez něhož by svět probíhal neslyšen, neviděn, tiše a mlčky se pasoucí, rodící, umírající, pokyvující hlavou po stamiliony let v nejhlubší noci nebytí až k nějakému neurčitému konci. Teprve lidské vědomí stvořilo objektivní bytí a smysl, a tím člověk zaujal své nezbytně nutné místo ve velkém procesu bytí.
