Nebo leccos může osvětlit Jungova stať Odpověď na Martina Bubera, zaslaná redakci jednoho časopisu (přeloženo z většiny překladačem):
Před časem měli čtenáři vašeho časopisu možnost přečíst si posmrtný článek hraběte Keyserlinga, v němž jsem byl charakterizován jako „neduchovní“. Nyní ve vašem posledním čísle nacházím článek Martina Bubera, který se podobně zabývá mým zařazením. Jeho výrokům vděčím přinejmenším za to, že mě vyzdvihují ze stavu neduchovnosti, v němž mě hrabě Keyserling považoval za vhodné představit německé veřejnosti, do sféry duchovnosti, byť by to byla duchovnost raně křesťanského gnosticismu, na kterou se teologové vždy dívali přezíravě. Je zvláštní, že tento Buberův názor se shoduje s jiným výrokem z autoritativního teologického zdroje, který mě obviňuje z agnosticismu - přesného opaku gnosticismu.
Když se názory na stejnou věc tak výrazně liší, je podle mého názoru důvodné podezření, že žádný z nich není správný a že došlo k nedorozumění. Proč se věnuje tolik pozornosti otázce, zda jsem gnostik, nebo agnostik? Proč se jednoduše neříká, že jsem psychiatr, jehož prvořadým zájmem je zaznamenávat a interpretovat svůj empirický materiál? Snažím se zkoumat fakta a činit je obecně srozumitelnějšími. Moji kritici nemají právo nad tím lámat hůl, aby mohli napadat jednotlivé výroky vytržené z kontextu.
...
Svého kritika bych rád upozornil, že jsem byl svého času považován nejen za gnostika a jeho opak, ale také za teistu a ateistu, mystika a materialistu. V tomto koncertu protichůdných názorů nechci příliš zdůrazňovat, za koho se považuji, ale budu citovat úsudek z předního článku v British Medical Journal (9. února 1952), tedy ze zdroje, který se zdá být nad míru podezřelý. „Nejdříve fakta a teprve potom teorie, to je klíčové heslo Jungovy práce. Je empirikem na prvním a posledním místě.“ Tento názor se setkává s mým souhlasem.
...
To se zdá být zvláště patrné v jeho zjevné neschopnosti pochopit, jak může „autonomní psychický obsah“, jako je obraz Boha, vtrhnout do já a že taková konfrontace je živou zkušeností. Úkolem empirické vědy jistě není zjistit, nakolik je takový psychický obsah závislý na existenci metafyzického božstva a nakolik je jím determinován. To je záležitostí teologie, zjevení a víry. Můj kritik si zřejmě neuvědomuje, že když sám mluví o Bohu, jsou jeho výroky závislé nejprve na jeho vědomých a pak na jeho nevědomých předpokladech. O jakém metafyzickém božstvu mluví, nevím. Pokud je ortodoxní žid, mluví o Bohu, kterému vtělení v roce 1 ještě nebylo zjeveno. Je-li křesťanem, pak jeho božstvo ví o vtělení, o němž Jahve dosud nejeví žádné známky. Nepochybuji o jeho přesvědčení, že stojí v živém vztahu k božskému Ty, ale nyní stejně jako dříve jsem toho názoru, že tento vztah je především k autonomnímu psychickému obsahu, který je definován jedním způsobem jím a jiným způsobem papežem. V důsledku toho si nedovolím ani v nejmenším soudit, zda a do jaké míry se zalíbilo metafyzickému božstvu zjevit se zbožnému Židovi tak, jak byl před vtělením, církevním otcům jako Trojice, protestantům jako jediný Spasitel bez spoluvykupitelky a současnému papeži jako Spasitel se spoluvykupitelkou. Neměli bychom pochybovat ani o tom, že vyznavači jiných náboženství, včetně islámu, buddhismu, hinduismu atd. mají k „Bohu“, respektive k nirváně a tao, stejný živý vztah jako Buber k pojmu Boha, který je vlastní jemu samému.Je pozoruhodné, že se ohrazuje proti mému tvrzení, že Bůh nemůže existovat mimo člověka, a považuje ho za transcendentní tvrzení. Já však výslovně říkám, že vše, co se tvrdí o „Bohu“, je tvrzení lidské, tedy psychologické. Vždyť obraz Boha, který máme nebo si o něm vytváříme, jistě není nikdy oddělen od člověka? Může mi Buber ukázat, kde si Bůh mimo člověka vytvořil obraz sebe sama? Jak lze něco takového doložit a kým? Zde si jen pro jednou a výjimečně dovolím transcendentní spekulaci, a dokonce „poezii“: Bůh zajisté, bez pomoci člověka, vytvořil nepochopitelně nádherný a současně hrozivě protikladný obraz sebe samého a ten vložil člověku do nevědomí jako archetyp, jako archetypální světlo. Ne proto, aby si teologové všech dob a zemí kvůli němu vjížděli do vlasů, ale proto, aby člověk, který není troufalý, mohl v tichosti své duše pohlížet na jemu příbuzný, z jeho vlastní duševní substance vystavěný obraz, který má v sobě vše, co si o svých bozích nebo o svém duševním základu vymyslí.
Buber se mýlí, když se domnívá, že vycházím z „principiálně gnostického pohledu“ a pak přecházím k „propracovaným“ metafyzickým tvrzením. Člověk by si neměl mylně vykládat poznatky empirie jako filosofické premisy, neboť nejsou získány dedukcí, ale z klinického a faktického materiálu. Doporučil bych mu, aby si přečetl některé autobiografie duševně nemocných, například knihu Johna Custance Wisdom, Madness and Folly (1951) nebo D. P. Schrebera Memoirs of My Nervous Illness (poprvé vyšlo 1903), které rozhodně nevycházejí z gnostických hypotéz, stejně jako já; nebo by mohl zkusit analýzu mytologického materiálu, například vynikající práci doktora Ericha Neumanna, svého souseda z Tel Avivu: Amor and Psyche (1952). Mé tvrzení, že produkty nevědomí jsou analogické a příbuzné určitým metafyzickým představám, se zakládá na mé profesionální zkušenosti. V této souvislosti bych rád upozornil, že znám poměrně dost vlivných teologů, katolíků i protestantů, kteří nemají potíže s pochopením mého empirického stanoviska.
...
