,
Ondi
zajímavost:
Teolog Michal Plos se zabývá vztahem teologie a magických praktik. Magie a křesťanské náboženství mají podle něj společné kořeny, koexistují vedle sebe, navzájem se doplňují a v některých oblastech všeobecné zbožnosti se dokonce prolínají jako podmínky jedné a téže katolické víry. Blíže o tom hovoří v rozhovoru se Zdeňkem A. Emingerem.
Můžeme přítomnost magického např. v liturgii či svátostech chápat jako křesťané pouze metaforicky, nebo reálně?
Pokud nějaký věřící vnímá liturgickou událost jako součást romantického magického večera ve společenství s ostatními páry, pak je tato metafora na místě. Druhou věcí je, do jaké míry věřící chápou proměnu vína a chleba na Krev a Tělo Kristovo. Jestliže chápe tuto proměnu jako reálnou, skutečnou, překračují hranice nám známého viditelného světa a vydávají se po stopách světa příštího. Příští svět ovšem nikdo ještě neviděl. A víra ve skryté už není víra metaforická. Například velice zjednodušeně řečeno, pokud se věřící v okamžiku oltářní proměny dotkne škapulíře, v němž nosí špetku posvěcené soli a úlomek kosti nějakého svatého, pak lze tento akt považovat za magický. Tj. ke svátosti byla přidána církevně dovolená svátostina s magickým obsahem. Tento prastarý křesťanský způsob víry je i dnes reálný a stejně přijatelný. Moderní chápání víry ovšem zasadilo tyto a podobné způsoby uctívání do temnoty.
