Dnešní Třešnička™ bude opět historická. V Moskvě je dusno. Ne z letního žáru, ale z pachu ponížení a nervozity. Ukrajinská operace Pavučina, ta filigránská práce s drony a přesností chirurga, zasáhla strategické letecké základny v srdci Ruské federace a vyvolala reakci, kterou známe z učebnic. Ne zpytování, ne pokoru, ale výkřiky po „totální válce“. Zní to povědomě, že? Jako by se nám z hlubin historie ozval ozvěnou hlas Josepha Goebbelse, který v únoru 1943 v berlínském Sportpalastu zařval na dav: „Wollt ihr den totalen Krieg?“ A dav řval zpět, že ano. Stejně jako dnes ruští „vlastenci“ v okolí Putina, kteří se prý cítí dotčeni, uraženi, poníženi, protože jejich bájný medvěd dostal v noci ránu na čenich od malého, ale odhodlaného protivníka. A tak chtějí „víc války“. Chtějí, aby Putin konečně sundal masku „speciální operace“ a formálně přiznal to, co celý svět ví už od února 2022; že vede imperiální agresi, která se nezastaví, dokud nezničí, nebo nebude zničena. Chtějí další odvody, další rakety, další mrtvé. Ne pro vítězství, ale pro zadostiučinění. Protože nacionalistický bolák uvnitř režimu nevolá po míru, ale po katarzi a nejlépe v ohni a krvi. Z historie víme, že kdo volá po totální válce, bývá zpravidla ten, kdo bude stát nejdál od zákopů. A že ti, kdo nejhlasitěji křičí o ponížení, bývají ti, kteří si nikdy nepoložili otázku, proč k němu došlo. Možná se tedy dočkáme, že Medveděv jednoho dne vystoupí před národ a zeptá se, jestli si přeje totální válku. A možná se znovu ozve jásot. Ale jedno je jisté: kdo jednou vykřikne „Ano!“, ten už si nesmí stěžovat, až se válka skutečně stane totální a pohltí i toho, kdo si ji jen přál z pohodlí kanceláře s portrétem cara nad stolem.
Předmět diskuze:
“Ateismus je pochopení, že neexistuje žádný věrohodný vědecký ani faktický důkaz existence boha, bohů nebo jiných nadpřirozených jevů a bytostí.”
Ateismus je racionální a pragmatický a humanistický postoj k světu. Racionální v tom, že usiluje o poznání pravdy ( tím odmítá teorie o existenci neprokázaných nadpřirozených bytostí a jevů). Pragmatický, protože za prioritní považuje to, co je užitečné a prospěšné (náboženství to není, už proto, že lidi rozděluje - viz vztahy mezi židovskou vírou, islámem a křesťany). Humanistický proto, že na první místo staví člověka, skutečnou bytost, nedokonalého, ale vyvíjejícího se tvora, jakým jsme my všichni (ne tedy nějakého vymyšleného stvořitele mimo čas a prostor, kterého ani nelze dokázat).
