Dnešní Třešnička™ bude opět historická. V Moskvě je dusno. Ne z
letního žáru, ale z pachu ponížení a nervozity. Ukrajinská operace
Pavučina, ta filigránská práce s drony a přesností chirurga, zasáhla
strategické letecké základny v srdci Ruské federace a vyvolala reakci,
kterou známe z učebnic. Ne zpytování, ne pokoru, ale výkřiky po
„totální válce“. Zní to povědomě, že? Jako by se nám z hlubin
historie ozval ozvěnou hlas Josepha Goebbelse, který v únoru 1943 v
berlínském Sportpalastu zařval na dav: „Wollt ihr den totalen Krieg?“ A
dav řval zpět, že ano. Stejně jako dnes ruští „vlastenci“ v okolí
Putina, kteří se prý cítí dotčeni, uraženi, poníženi, protože jejich
bájný medvěd dostal v noci ránu na čenich od malého, ale odhodlaného
protivníka. A tak chtějí „víc války“. Chtějí, aby Putin konečně
sundal masku „speciální operace“ a formálně přiznal to, co celý svět
ví už od února 2022; že vede imperiální agresi, která se nezastaví,
dokud nezničí, nebo nebude zničena. Chtějí další odvody, další rakety,
další mrtvé. Ne pro vítězství, ale pro zadostiučinění. Protože
nacionalistický bolák uvnitř režimu nevolá po míru, ale po katarzi a
nejlépe v ohni a krvi. Z historie víme, že kdo volá po totální válce,
bývá zpravidla ten, kdo bude stát nejdál od zákopů. A že ti, kdo
nejhlasitěji křičí o ponížení, bývají ti, kteří si nikdy nepoložili
otázku, proč k němu došlo. Možná se tedy dočkáme, že Medveděv jednoho
dne vystoupí před národ a zeptá se, jestli si přeje totální válku. A
možná se znovu ozve jásot. Ale jedno je jisté: kdo jednou vykřikne
„Ano!“, ten už si nesmí stěžovat, až se válka skutečně stane
totální a pohltí i toho, kdo si ji jen přál z pohodlí kanceláře s
portrétem cara nad stolem.