,
Ondi
No ale to je to, co říkám. Jen si nemyslím, že na konci se to taky musí zdůrazňovat. Třeba když vyprávíš, tak to nezdůrazníš víc než jakékoliv jiné slovo v okolí.
„No a pak do toho pokoje přišel Jarda…“ Sděluješ hlavně informaci, kdo tam přišel.
„No a pak do toho pokoje Jarda přišel…“ Sděluješ hlavně informaci, co v tu chvíli Jarda (o kterém posluchač už nejspíš ví, že v ději někde vystupuje) udělal.
„No a pak Jarda přišel do toho pokoje…“ Sděluješ hlavně informaci, kam Jarda přišel.
Jasně, na konci věty se nemusí zdůrazňovat, ale když to má pro tebe emoční náboj (vyvolává to v tobě emoci - a tudíž máš důvod to zdůrazňovat), tak to stejně hlasově zdůrazníš, ať to dáš na začátek nebo to necháš na konci věty.
Jo v textu se to pozná obtížně. Napadá mě, že se to občas může dát vytušit na základě kontextu, kdy věta vzhledem k předchozím dává smysl spíše či příp. jedině, když je to (slovo či větný člen) míněno jako zdůraznění. Jinak v psaném projevu se zdůraznění dává najevo vykřičníkem na konci věty; věta zvolací dává najevo, že je sdělení emocionálně zabarvené.
Samozřejmě – pokud je kontext jasný, tak je to jasný. Vykřičníkem na konci věty zdůrazníš tu větu, ne její část.
Myslel jsem to tak, že zvolací věta indikuje emocionalitu a tudíž že má být předpokládán subjektivní slovosled.
