Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

z Lexikonu psychologie:

Přirozený mentální vývoj člověka nesměřuje k evolučně usměrněné spiritualitě, ale ke kultivovanosti, jejíž přirozenou složkou je duchovní život ve smyslu zájmu o pěstování takových kulturních hodnot, jaké nabízí duchovní produkce kultury především v kategoriích náboženství, filosofie, vědy a umění. Spiritualita znamená obohacení přirozeného způsobu života o jeho vývojově vyšší složky, které mu nabízejí duchovní hodnoty té které kultury, respektive subkultury; náboženství je jedním z aspektů duchovního života.

Významné dílo A. A. Buchera (2007) přináší širší pohled na spiritualitu, když uvedený autor rozlišuje následující kvalitativní aspekty spirituality:

• spiritualita jako sounáležitost, být jedno s něčím;
• spiritualita jako vztah k bohu nebo nějaké vyšší bytosti;
• spiritualita jako vztah k druhému;
• spiritualita jako sounáležitost s přírodou;
• spiritualita jako sebetranscendence;
• spiritualita jako vztah k sebejá (zum Selbst);
• spiritualita jako praxe, speciálně jako modlitba a meditace;
• spiritualita jako paranormální zkušenosti a schopnosti.

Shrnutí těchto možných aspektů spirituality pak podává Bucherův model spirituality, k němuž jeho autor poznamenává: „Spiritualita se projevuje jako mnohovrstevnatý, na fasety bohatý fenomén. Jako jaderná komponenta kvalitativních studií vyvstává pojem ‚spojenosti’ (‚connectednes­s’).“ Zdá se, že tu autor tohoto modelu vystihl to, co je společné mentálním obsahům všech forem spirituality, ona uvedená „spojenost“, tj. hluboká kontemplace (zahloubání se, ponoření se směřující k „uchopení“ smyslu, nezřídka skrytého) ve vztahu k objektu, ať už je jím bůh, umělecké dílo, příroda či lidský příběh. V tomto smyslu je to široké pojetí hluboce vnitřního, smysl nahlížejícího duševního vztahu. Bucherův model spirituality reprezentuje výše uvedená struktura „sounáležitosti“.

A. A. Bucher komentuje svůj model takto: „Spiritualita spočívá podle tohoto modelu v tom, že člověk se může transcendovat a rozvíjet sounáležitost, a to jak s vyšší duchovní bytostí, tak i ve vztahu k přírodě a sociálnímu spolusvětu. V míře, v níž Já se v této sounáležitosti transcenduje, děje se také realizování Sebejá, které je víc než Já.“