To takový Thomas Carlyle nachází obecný vzorec a tvrdí, že štěstí je
nepřímo úměrné množství našich očekávání, to znamená tomu, kolik si
podle svého mínění zasloužíme, tedy že je rovno tomu, co máme, děleno
tím, co očekáváme:
Určitým odhadem a zprůměrováním našich snah dojdeme k nějakému druhu
průměrného pozemského údělu; a ten, jak si domýšlíme, nám od přírody
a nezpochybnitelně náleží. Je to prostá výplata mzdy, odměna, kterou si
zasloužíme; a nevyžaduje ani poděkování, ani stížnost; pouze to, co by
snad přebývalo nad tuto míru, nazýváme Štěstím; a každý nedoplatek
zase nazýváme Bídou. A teď posuďte, že své zásluhy oceňujeme sami a
jakou má každý z nás zásobu Domýšlivosti – divíte se, že váhy se
často nakloní na nesprávnou stranu ... Říkám ti, Zabedněnče, všechno
pochází z tvé Marnivosti; z toho, že si domýšlíš, že si všechny ty
odměny zasloužíš. Představ si, že zasloužíš pověsit (což je
nanejvýš pravděpodobné), zastřelení se ti pak bude zdát štěstím...
... hodnota Zlomku Života se nezvýší ani tak zvětšením čitatele, jako
spíše zmenšením jmenovatele, takže pokud mě Algebra neklame, Jednička
dělená Nulou dává Nekonečno. Učiň ze svých požadavků na mzdu nulu a
svět se ti složí k nohám. Dobře učinil Nejmoudřejší našeho času,
když napsal: „Teprve když se zřekneme nároků, můžeme prohlásit, že
Život začíná.“