Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

Nikdo taky netvrdí, že víra v Boha má být záchranou tohoto druhu. Takovéhle analogie jsou založené na té chybě, že berou víru v Boha jako intelektuální akt, jako variantu víry v existenci mimozemského života. Idea Boha je přitom koncipovaná tak, že Bůh je něco, co se dotýká lidské podstaty. Něco, na čem máme svým životem podíl. Proto je víra v Boha záležitostí citu. Je to stejné jako s instinktem: člověk je na něm kriticky závislý a jestliže s ním přeruší kontakt, tak brzo život ztratí, protože přestane vnímat vitální a autoregulační signály těla a v život ohrožujících situacích se bude chovat neefektivně až hloupě. Instinkt poskytuje ochranu a spojení s ním představuje vpravdě záchranu, protože život není v základu ničím jiným, než permanentním procesem přizpůsobování se prostředí či podmínkám. Toto spojení se neuskutečňuje rozumem, ten nemá jak to udělat (ten je jen nástroj, který vezme vstupní data, provede na nich logické operace, a předloží výsledek), nýbrž citem, důvěrou a receptivností, otevřením se jeho působení.
A na stejném principu funguje i záchrana, kterou nabízí Bůh (záchrana duše). Ten, ačkoli je tradičně představován jako metafyzické bytí, tak se primárně projevuje a působí v lidské psychice - právě zde se s ním člověk setkává i zakouší plody jeho přízně či nepřízně, a zde s ním navazuje spojení. A to lze opět uskutečnit prostředky citu, ne rozumu.