No to bych snad ani nechtela. Vzdycky se mi zdalo, ze to ja hlidam ji. Ze to je moje povinnost.
No to bych snad ani nechtela. Vzdycky se mi zdalo, ze to ja hlidam ji. Ze to je moje povinnost.
Já měl spíš pocit, že ona hlídá mě až do konce. Na poslední týden, kdy jí v nemocnici nedávali naději na přežití, jsem si ji vzal k sobě. Už nemohla ani chodit, pečovaly se o ni sestra a vnučky, ale pořád měla starost o mě, tehdy jsem byl sám po rozchodu s přítelkyní.
Ano - povinnost to je i podle mě - pokud je to už potřeba.

O tchýni jsme se starali doma skoro do konce - v nemocnici už byla jen
poslední 3 dni.
Dožila se 88 a půl roku - mohla i víc, ale pochovala manžela i syna - dost
ji to trápilo.

Je to lidové rčení, dalo by se říct sekulární rčení. Možná by se
nechalo slovo "osud" nahradit slovem "úděl", ale asi to vyjde na stejno.
Jsem přesvědčen o variabilitě (náhody) procesů určující lidem jejich
cestu životem.
Jsem prost představy, že existuje něco nadpřirozeného, které určuje a
řídí každičký pohyb ve čtyřdimenzionálním prostoru o kvantové
hodnoty, každičkou myšlenku, každičkou akci imunního systému, každičký
detajlík tak propleteného a komplexního systému a jeho regulace na
atomární a molekulární úrovni každičkého kdy žijícího človíčka a
ostatních živých předmětů, kdekoliv ve Vesmíru.
Spokojen?
Je to sice morální povinnost, jako je morální povinností jít do
hořícího domu, ve kterém by mohlo být dítě. Jenže ta morální povinnost
zachraňovat má své hranice. Jsou tam, kde se dotýkají morální povinnosti
neriskovat svou existenci, když jsou na ní závislí jiní lidé, zejména
děti.
Na tohle dilema není snadné nalézt jednoznačnou odpověď, protože obsahuje
i rozpory a protichůdné argumenty.
I já tohle vnímám jako zajímavý fenomen - věřící a v podstatě brání vlastní krvi dosáhnout konečně kýženého klidu u Boha. A ještě si dělá starosti a viní sama sebe. .....