To jediné, v čem můžeme a nemusíme být svobodni, je náš duch. Věřím že naše já...může být svobodné, pokud ho nespoutáme svým soběctvím, fňukáním a touhami, výmluvami na to nebo ono. V tuto svobodu svého vnitřního "já jsem" věřím.
To jediné, v čem můžeme a nemusíme být svobodni, je náš duch. Věřím že naše já...může být svobodné, pokud ho nespoutáme svým soběctvím, fňukáním a touhami, výmluvami na to nebo ono. V tuto svobodu svého vnitřního "já jsem" věřím.
To, co píšeš o "svobodě ducha," mi připomíná některé myšlenky z buddhismu a to hlavně to, že skutečná svoboda přichází, když se člověk osvobodí od touhy, ega a připoutanosti. Jen bych dodal, že v buddhismu se "já" chápe trochu jinak. Ne jako pevná vnitřní podstata, ale spíš jako iluze, která vzniká z našich představ a emocí. Takže svoboda není o tom osvobodit "já", ale spíš o tom, přestat se na něj vázat. V tom je možná ještě hlubší klid.
rozumím, mluvím o svobodě, kterou nabízí Kristus.nechci to tady zahlcovat veršis Bible.
Ale veršům, které minabízí svobodu také rozumím.
Dovolím si přece jen citovat:
Galatským 5
1Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe
znovu vložit otrocké jho.
2. KOrinským 3
15A tak až podnes, když se čte Mojžíš, leží na jejich srdci závoj.
16Avšak ‚když se obrátí k Pánu, je závoj odstraněn‘.
17Duch je tím Pánem, kde je Duch Páně, tam je svoboda.
Je třeba chápat biblické slovo... rozumět jak hluboce nás Duch může ovlivnit, když to umožníme... dovolíme.
V buddhismu vše člověk dělá sám, a sám... a pokud to nedokáže tak
zlyhává. protože to musí sám.
V Krisťanství mu pomáhá Kristus. Není sám. Onu mu dává to co chybí a
nenechává ho padnout.
Já ty verše chápu ve smyslu rezignace.
Když člověk rezignuje, smíří se s nějakými omezeními, přestanou být
omezující (ve smyslu že je tak člověk přestane brát). Prostě sníží
požadavky na svoji svobodu
Verše hovoří o zákoně, který pro křesťany přestal platit, jsou
svobodni. Ale má to jeden háček oni dobrovolně- s touhou přijali Kristovu
lásku takže už nekonají něco že musí ale že chtějí. 
Tak, to je ten princip rezignace, že to, co mne omezuju, přijmu jako fakt a dokonce to začnu chtít reapektovat, ta omezení - pak se jistě CÍTÍM svoboden, ale je otázka, jestli svoboden jsem
nicméně o tom si rozhoduje každý jedinec, takže kdo se smíří, opravdu bude sám pro sebe svobodný
Povinnost věřit už jen v jednoho Boha už potom není o svobodné vůli -
z mého pohledu.

tady jde o cestu, pokud si děláš povinnost z toho že musíš věřit v jednoho Boha, už míjíš cíl... protože si klidně mžeš hledat jinou cestu... pokud se ti bude jevit jako ta pravá.
Svoboda ducha nespočívá vychcaně se odpoutat od problémů (osvobodí od
touhy, ega a připoutanosti) toto bych spíše nazval vrcholem Budhistického
egoizmu předpečeného v kabát meditace pro meditaci. 
Vždyť o osvobození od touhy, ega a připoutanosti usiluje i křesťanská cesta.
Akorát že ty zůstáváš v "rozměru" člověka, ale řešíme "rozměr" světa, Vesmíru a jeho vzniku