,
Platón tvrdil, že duše je věčná, přechází z těla do těla a že
tělo je jen její "dočasné vězení“. Duše je nositelkou pravého
poznání, které si nese z říše idejí, ale tělo ji svádí k zapomnění a
smyslovému klamu. Přesto právě skrze tělo může duše usilovat o návrat k
pravdě, rozumem, láskou.
Tuhle představu o touze duše po spojení si dovolím přirovnat k obrazu,
který se objevuje v křesťanské mystice, například u svatého Jana od
Kříže. Ve své poezii popisuje vztah duše a Krista jazykem milostné lásky,
inspirovaným biblickou Písní písní. Duše v těle touží po sjednocení s
Božským Milencem, podobně jako nevěsta touží po ženichovi. Nejde o
tělesný vztah, ale o hluboké duchovní splynutí. O návrat k původu, o
naplnění lásky, která přesahuje vše pozemské. Vyjadřuje vnitřní stesk
po úplnosti, po tom, co je pravdivé, čisté a věčné.
Jaký má smysl takový proces ztráty a hledání? Proč duše zapomíná, aby
znovu toužila? Proč se vzdaluje, aby se mohla vrátit? A na to už se neptám
jen tebe, ale i ostatních:-)
Předmět diskuze:
“Ateismus je pochopení, že neexistuje žádný věrohodný vědecký ani faktický důkaz existence boha, bohů nebo jiných nadpřirozených jevů a bytostí.”
Ateismus je racionální a pragmatický a humanistický postoj k světu. Racionální v tom, že usiluje o poznání pravdy ( tím odmítá teorie o existenci neprokázaných nadpřirozených bytostí a jevů). Pragmatický, protože za prioritní považuje to, co je užitečné a prospěšné (náboženství to není, už proto, že lidi rozděluje - viz vztahy mezi židovskou vírou, islámem a křesťany). Humanistický proto, že na první místo staví člověka, skutečnou bytost, nedokonalého, ale vyvíjejícího se tvora, jakým jsme my všichni (ne tedy nějakého vymyšleného stvořitele mimo čas a prostor, kterého ani nelze dokázat).
Máte nastaveno: řazení od: nejnovějších v stromovém zobrazení
