Zajímá mě, jestli může existovat něco jako "prenatální víra", ne ve
smyslu víry v Boha, ale jako vrozená tendence lidského mozku hledat smysl,
řád a jistotu už před narozením. Mozek plodu se formuje v oblastech
spojených s emocemi, představivostí a pamětí, a reaguje na hlas matky,
rytmus, stres i klid. Pokud je prostředí stabilní, může to vytvořit
základní důvěru ve svět. Naopak, pokud je plod vystaven stresu, může se
aktivovat obranný mechanismus, který později vyústí ve víru, jako
mentální štít proti chaosu.
Víra by pak nebyla jen kulturně naučený vzorec, ale přirozená reakce na
vnitřní potřebu přežít v psychickém smyslu. Může jít o hluboce
zakořeněný instinkt, který se později rozvine do konkrétního
světonázoru, náboženského, filozofického nebo ateistického. V tomto
smyslu by víra nebyla důkazem slabosti, ale projevem mentální adaptace.
Co si o tom myslíte? Může mít víra biologický základ už v prenatálním
vývoji? Nebo je to čistě kulturní konstrukce?
Předmět diskuze:
“Ateismus je pochopení, že neexistuje žádný věrohodný vědecký ani faktický důkaz existence boha, bohů nebo jiných nadpřirozených jevů a bytostí.”
Ateismus je racionální a pragmatický a humanistický postoj k světu. Racionální v tom, že usiluje o poznání pravdy ( tím odmítá teorie o existenci neprokázaných nadpřirozených bytostí a jevů). Pragmatický, protože za prioritní považuje to, co je užitečné a prospěšné (náboženství to není, už proto, že lidi rozděluje - viz vztahy mezi židovskou vírou, islámem a křesťany). Humanistický proto, že na první místo staví člověka, skutečnou bytost, nedokonalého, ale vyvíjejícího se tvora, jakým jsme my všichni (ne tedy nějakého vymyšleného stvořitele mimo čas a prostor, kterého ani nelze dokázat).
