Tak já si pamatuju i dřív. Ale jestli si to pamatuju, nebo nepamatuju – jak z toho mám vyvozovat, jak jsem tehdy sám sebe vnímal? Že si to nepamatuju, přece neznamená, že jsem se nevnímal jako „já“!
Tak já si pamatuju i dřív. Ale jestli si to pamatuju, nebo nepamatuju – jak z toho mám vyvozovat, jak jsem tehdy sám sebe vnímal? Že si to nepamatuju, přece neznamená, že jsem se nevnímal jako „já“!
Pamatoval by sis to. To že si nepamatuješ je známkou toho že jsi se nevnímal jako samostatná osobnost nýbrž jako součást celku. Oddělením se vnímáme jako samostatní jedinci, jako já ratka... do té doby jsem nevěděla že já jsem ratka a byla jsem součástí všehomíra.
„Pamatoval by sis to. To že si nepamatuješ je známkou toho že jsi se nevnímal jako samostatná osobnost nýbrž jako součást celku.“
Ale jak jsi na tohle přišla? Proč by mezi pamětí a individualitou měl platit takový vztah? To, že si to nepamatuješ, je známkou (a příčinou) pouze toho, že dnes nevíš, jak ses tehdy vnímala.
Osobně si myslím, že o tom, co se odehrává v mozku (zdravého) novorozence nevíme nic. Teprve postupným vývojem mentality a příjmem znalostí dítětem se začne vytvářet jeho osobnost. To není zajisté skokový proces, ale postupný a také zdlouhavý.
ano, je to postupné... ale já jako vjem vlastní existence nastává (obecně) kolem 3 až 4 roku. není to můj výmysl, četla jsem to i od dětských psychologů. Skokově se objevuje určité chování které napovídá že to nastává (období vzdoru) Pokud dítě toto období vzdoru nemá, pozdějí to těžko dobíhá a má problém s formováním vlastní osobnosti. anebo se to objeví až v pubertě o to hůř, ale pokaždé je to spojené spocitem já, s touhou se realizovat jako samostatná osobnost, individualizovat se.
To mi ale připadá jako projev snahy zbavit se podřízenosti, ne zjištění, že „existuju já“.