Právě to, co píšeš, že Bůh nemá lidské orgány, krev ani pocity, je
podle křesťanské víry důvod, proč musel přijmout lidské tělo v
Ježíši. Vtělení znamená, že Bůh si "ohmatal" svět, zakusil hlad,
bolest, radost i smutek, aby sdílel lidskou zkušenost. Proto prorok Izajáš
říká: Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (Iz 7,14) –
tedy "Bůh s námi", Bůh přítomný mezi lidmi. Samotné jméno Ježíš
(hebrejsky Jehošua) znamená "Hospodin je spása" nebo "Bůh zachraňuje".
Spojení těchto jmen ukazuje, že podle křesťanské tradice je Ježíš
zároveň Boží přítomnost mezi lidmi a ten, kdo přináší spásu.
Narození v Betlémě mělo zásadní význam, protože prorok Micheáš
předpověděl: A ty, Betléme Efrato, ač jsi nejmenší mezi judskými rody, z
tebe mi vyjde ten, který má být vládcem v Izraeli (Mi 5,1). Betlém,
rodiště krále Davida, se překládá jako "dům chleba" symbolicky se
vykládá, že ten, kdo se tam narodil, se měl stát chlebem života pro
svět.
Proroci mluvili i o světle. Lid, který chodí ve tmě, uvidí veliké světlo
(Iz 9,1–2). Proto se narození spojuje s hvězdou nad Betlémem, která podle
Matoušova evangelia vedla mudrce od východu a měla utvrdit věřící, že
přišel ten, kterého očekávali, nové světlo v temnotě.
Celý tento obraz se odehrává v době těžkého římského útlaku. Judea
byla podřízena Římu, lidé platili vysoké daně a jejich náboženská
identita byla ohrožena cizí mocí. V takové situaci židé potřebovali
naději, a právě proto se proroctví, místo narození, hvězda i jména
spojila v postavě Ježíše, který měl být podle křesťanské tradice tou
očekávanou odpovědí.