Dva lidé jsou svobodní, nemají závazky k dalším osobám a výslovně se
dohodnou, že jim jde o sex. Souhlasí také s tím, že až je to přestane
bavit, vztah ukončí. V takovém případě nejde o to, že by někoho
připravovali o právo manžela či manželky. Problém se tedy netýká
přikázání „nepožádáš manželky bližního svého“, ale jiného typu
selhání.
V křesťanské morálce se mluví o sedmi hlavních hříších: pýše,
lakomství, závisti, hněvu, smilstvu, obžerství a lenosti. Ateista může
říct, že hříchy jako takové neexistují. Přesto lze ukázat, že jejich
obsah dává smysl i mimo náboženský jazyk.
Vezměme si obžerství. Člověk, který se dlouhodobě přejídá, ničí
vlastní organismus, přivádí své tělo k úpadku a zkracuje si život. Toto
jednání se pak dotýká i velmi základní normy: „nezabiješ“. Ne
přímo, ale postupně a vůči sobě samému. Tady už i ateista obvykle uzná,
že nejde o morálně neutrální chování.
Podobně je to se smilstvem. Smilstvo neznamená jen „nepřirozené“
praktiky, ale především nezřízený postoj k sexualitě. Druhý člověk je
v takovém případě degradován na pouhý objekt sexuální touhy, prostředek
k vlastnímu uspokojení.
Pokud však mezi dvěma lidmi existuje i skutečný lidský vztah, vzájemná
odpovědnost a respekt, pak už se jejich soužití blíží tomu, co tradičně
nazýváme manželstvím, bez ohledu na formální status. Když si ale řeknou:
„Budeme spolu tři měsíce a pak se rozejdeme,“ záleží především na
tom, o co jim skutečně jde.
Jde jim jen o požitky a dočasné uspokojení, nebo o vztah k druhému
člověku jako k osobě? Právě tato motivace je rozhodující pro morální
hodnocení jejich jednání.
