Osobně bych slova těch dvou pánů příliš nechápal, kdybych býval
neprodělal onu zkušenost. Díky ní dobře rozumím, o čem je řeč a musím
přiznat, že dovedli trefně vystihnout něco, co já jsem nebyl schopen vůbec
uchopit slovy. Pro úplnost uvedu Jungův náhled na vztah této osobní
zkušenosti k náboženství (s nímž se ztotožňuji):
Existují ovšem určité výjimky, když dojde na otázku praktického
vykonávání nebo rituálu. Velký počet rituálních úkonů se provádí za
výhradním účelem, aby se záměrně vyvolalo působení numinóza
prostřednictvím určitých magických praktik, jako jsou například
vzývání, zaříkání, oběť, meditace a jiné jógické praktiky, útrapy
různého druhu, které si člověk sám uloží, atd. Ale každému takovému
úkonu předchází vždy nějaká náboženská víra ve vnější a
objektivní božskou příčinu. ...
Zdá se mi, že náboženství je zvláštní postoj lidského vědomí,
který bychom mohli formulovat ve shodě s původním používáním pojmu
„religio“ jako pečlivé respektování a zachovávání určitých
dynamických faktorů, jež jsou pojímány jako „mocnosti“: duchové,
démoni, bohové, zákony, ideje, ideály nebo jakkoli člověk pojmenoval
takové faktory, jež ve svém světě zakoušel jako natolik mocné,
nebezpečné nebo pomáhající, aby na ně bral pečlivý ohled, anebo jako
natolik velké, krásné a smysluplné, aby je zbožně uctíval a miloval.
...
Rád bych objasnil, že výrazem „náboženství“ (4) nemyslím nějaké
vyznání víry. Je ovšem pravda, že každé vyznání spočívá původně
jednak na zkušenosti numinóza, jednak ale na „pistis“, na věrnosti
(loajalitě), víře a důvěře vůči určité zkušenosti numinózního
působení a změny vědomí z toho vyplývající; obrácení Pavla je toho
přesvědčivým příkladem. Mohli bychom tedy říci, že výraz
„náboženství“ označuje zvláštní postoj vědomí, které se změnilo v
důsledku prožitku zkušenosti numinóza.
(4) Cicero, De Inventione Rhetorica, II, str. 147: „Náboženství je to,
co projevuje péči o nějakou vyšší přirozenost (kterou nazýváme
božskou) a projevuje vůči ní bázeň.“ Cicero, Pro Coelio, 55: „Zbožné
je hodnověrně svědčit s přísahou věrnosti.“ (Lat. text viz GW.)
Náboženská vyznání jsou kodifikované a dogmatizované formy původních
náboženských zkušeností. Obsahy zkušenosti byly posvěceny a zpravidla
ustrnuly v nějaké pevné, často komplikované myšlenkové stavbě.
Praktikování a opětovné navození původní zkušenosti se stalo ritem a
neměnnou institucí. To nemusí nutně znamenat neživotné zkamenění.
Naopak, může se to stát na staletí a pro nesčetné lidi formou
náboženské zkušenosti, aniž by vznikala životní nutnost ji měnit.
Ačkoli je katolická církev často obviňována z obzvláštní strnulosti,
přesto připouští, že dogma je živé, a proto je jeho formulace v jistém
smyslu schopna změny a vývoje. Dokonce není omezen počet dogmat a může se
v průběhu času zvýšit. Totéž platí pro rituál. Všechny změny a
události jsou ale určeny rámcem prvotně prožitých skutečností, čímž
je dána zvláštní povaha dogmatického obsahu a citové hodnoty. Dokonce i
protestantismus, jenž se jak se zdá téměř neomezeně osvobodil od
dogmatické tradice a kodifikovaného rituálu a rozštěpil se tak do více
než čtyř set denominací, tedy dokonce i on je vázán tím, aby byl alespoň
křesťanský a aby se projevoval v rámci přesvědčení, že Bůh se zjevil v
Kristu, jenž trpěl za lidstvo. To je určitý rámec s určitými obsahy, jež
nelze spojit ani rozšířit buddhistickými nebo islámskými idejemi a city. A
přece je nepochybné, že nejen Buddha či Mohamed nebo Konfucius či
Zarathuštra představují náboženské fenomény, ale jsou jimi stejně tak i
Mithra, Attis, Kybelé, Mání, Hermés a mnohá exotická náboženství.
Psycholog – pokud zaujímá vědecký postoj – nesmí přihlížet k nároku
kteréhokoli vyznání na to, že je jedinou a věčnou pravdou. Musí svou
pozornost zaměřit na lidskou stránku náboženského problému, protože se
zabývá původní náboženskou zkušeností, a to bez ohledu na to, co z ní
učinila vyznání.
,
1