Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

no vida... takže jak je to s tím doptáním partnerů v němocnici? Když budu mít přítele a to jsem žena, dostanu informaci o svém přítelii? nebo se musím zeptat jeho dětí? Není zde spíše touha po něčem co překračuje zákonnou rovinu a pokud mi to neřeknou či tu informaci nedají tak se budu militantně dožadovat náslilím? Proč se to žena může dozvědět a milenka nikoliv? tedy kde je hranice liberálního a na co všeck ojsou nároky. je to bezbřehé nebo existuje nějaké omezení? u militantnho neexistuje

Proč se to žena může dozvědět a milenka nikoliv?

Protože je tak postaven zákon.

Pro nesezdané páry - hetero, či homo - by měl být institut registrovaného partnerství - který by to řešil - informace, dědictví, adopce a atd. Nejsem zastáncem institutu "manželství" pro hms páry - stejný, respektive obdobný obrat si můžou udělat pod záštitou reg. part.

ale registrované partnerství existuje, a tedy ze zákona má mít stejnopohlavní partneři práva jako registrovaní partneři. a myslím že to tak je. Anebo nemocnice rozhodně, že dá informace i přátelům či kolegům z práce. Ale to nemá nic společného s tím zda je něko homosexuál nebo není. Je to čistě osobní věc každého, neměli by se dožadovat práv nad rámec zákona, který zde je a chrání osoby různěpohlavní či stejnopohlavní.

Uniklo mi, že už rok je to trochu jinak…

Ale rozdíl mezi tebou a tvým přítelem a homo párem je (tedy byl) ten, že vy jste se mohli vzít a změnit to, oni nemohli. Stejně jako u dědictví v případě úmrtí jednoho z nich. A to je to, co mám na mysli. Že je něco dáno zákonem, ještě neznamená, že je to správně. To bylo řevu ze strany bigotů, že žádné registrované partnerství nemá být (a teď nově prostě jen partnerství)! Zákon se změnil – a uškodilo to někomu? Ne. Takže to dosavadní omezení bylo zbytečné. Kdo řval za jeho zachování, řval jen za to, aby se někteří druzí museli mít v nějaké věci hůř, i když by to nikomu (natož většině) nepomohlo, aby se měl líp.
Někdy ta „touha po něčem, co překračuje zákonnou rovinu,“ je dána jen blbě nastavenou zákonnou rovinou.

„ tedy kde je hranice liberálního a na co všeck ojsou nároky. je to bezbřehé nebo existuje nějaké omezení?“

Ta hranice je dána škodlivostí toho požadavku pro ostatní.

Pokud jde třeba o adopce, tak tam si nejsem úplně jistý, ale fakt, že homo párům, které mají vlastní děti, je není třeba odebírat, o ledasčem svědčí…

myslím že škodlivost se u předávání informací z nemocnice těžko prokazuje. Někdy může být škodlivé předat informaci vlastní rodině a jindy je prospěšné dát tuto informaci sousedce. Je to opravdu příliš komplikovaná věc, aby se dala dát do nějaké škatulky. Pokud se dá do škatulky a vymezí zákonem, pak se mohou cítit poškozeni všichni ti co do dané škatulky nepatří a to je pak zárodek nárokování si... proč oni jo a my ne. A celkově, tomu to řekli a ono to posral a já bych pomoh ale mě to neřeknou.

celkově je velice složité dát do nějakého zákonného rámce etické záležitosti ohledně dědictví či péče o slabší a nemocné. rozhádá se bratr se sestrou tak, že sestře ani neřeknou že bratr umřel a nakonec se hádá se švagrovou o hrob. Prostě tohle člověk nevymyslí a žádný zákon to nemůže postihnout. A tedy pokud dva homosexuáové žijí spolu, přeji jim to. Ale bylo by dobré aby si uspořádali své majetkové poměry za života a nehádali se o dědictví s příbuzenstvem. Aby si udělali závěť a jeden druhého zmocnili, aby si vypořádali rodinné záležitosti včas a nechtěli po státu fakticky nic. Tohle doporočuji samozřejmě i heterorodinám :-)))

To s tím ale nesouvisí. Prostý fakt, že (když chceš, aby tvůj partner po tobě dědil), jsi homo – tak si to musíš uspořádat za života, nejsi homo – tak nemusíš, je prostě špatně. Že je tak jako tak lepší to udělat za života, ani to, že i tak nevíš, co s tím kdo po tvé smrti udělá, to do téhle debaty nepatří. Tady šlo o to, že to ty dvě skupiny mají naprosto zbytečně každá jinak, přitom členství v jedné nebo druhé si nikdo z nich nevybral.

To je jako s jedním slovenským kolegou asi před třiceti lety: K čemu prý je Maďarům na Slovensku v určitých oblastech maďarština jako druhý úřední jazyk – když mezi sebou jim maďarsky mluvit nikdo nebrání, a přitom používáním slovenštiny si zlepšují svoji slovenštinu, se kterou se domluví po celém Slovensku! Na otázku proč tedy v zájmu lepšího dorozumění Slováků po celém světě nezavedou jako úřední řeč angličtinu, se zatvářil hodně kysele. Ale jde mi o tu „logiku“, při které si na svůj jazyk nedá sáhnout (i když by ani tak Slovákům nikdo nebránil mluvit slovensky mezi sebou), ale tentýž nárok u druhých nechápe.

Takže „můžeš přece sepsat závěť“ je špatný argument, protože „to ty přece můžeš taky!“

taky jsem sepsala. v naději že se moje děti snáze domluví. Taky jsme si koupili hrob, takže děti neboudou mít problém co s námi po naší smrti. Ale to je vedlejší. Můj názor je takový, že společnost kterou máme je jedna a to se možná budetet smát, je to jedna z nejvelkorysejších a nejliberálnějších společností, jakou jsem za svůj život zažila. ZAžila jsem to, že se jedenpán zabil, protože se zjistilo že se mu líbí chlapci a kolegové se ho pak štítili a pomlouvali ho. Já jako mladá zažila mladou dívku, která se prohlásila za lesbu a když tato se mnou mluvila, bála jsem se. Byla jsem mladá a hloupá. Dnes jsou gejové a lesby pořád v televizi, veřejné mínění se obrátilo, mohou se klidně projevit aniž by je někdo vyloučil ze společnosti. A proto si myslím, že jsme velice liberální společnost. Otevřená. A svým způsobem nevděčná.

Možná nevděčnost není to správné slovo, spíše bych použila slovo naivita. Společnost ztrácí, zejména děti zdravé instinkty. Vědět kdy se bát, kdy utýct, kam nestrakt nos. Kdy mlčet. moje máma se bála černochů.... předsudky byly. Ale přijde mi teď, jak jsme stará že to byly normální instinkty. Které teď společnost ztrácí.

Někdy jsou ty škatulky nutné, ale mají být pro všechny stejné. Je to oficiální životní partner? Informaci dát! Není? Nedat! Hetero nehetero! A homo nehomo! A bohužel i sapiens nesapiens…

Práva mají být rovná, tj. pro všechny stejně. A omezená jen tím, co ostatním škodí.

A ještě k té škodlivosti: Nebavím se o rozlišování, kdy informace daná manželce uškodí a kdy ne, ale o tom, že něčí oficiální partner (manžel) na to nárok má, jiný (registrovaný partner) nemá (nebo donedávna neměl). A nebavím se jen o informacích ve špitálu, a taky samozřejmě nemluvím jen o LGBT. Pořád se najdou oblasti, ve kterých takové rozdíly jsou – a jsou zbytečné.

Nikdo tu přece nevyžaduje privilegia, jen rovnost. A ještě jednou k té škodlivosti: To jsem myslel obecně. Pokud by nějaké právo menšiny nějak poškozovalo nějaké právo většiny, pak samozřejmě většinu chápu, když to nechce dovolit. Ale jak by například poškozovalo manželství teplých manželství „studených“? Nikdo by je přece do homo svazků nenutil, jen by existovalo pro ty i pro ty. Podle mě to skončí tak, že oni o tom budou stejně mluvit jako o manželství, my, co nám to nevadí, jakbysmet, takže se to nakonec vžije natolik, že to bude každýmu šumák. A pak to někdo navrhne schválit do zákona a ono to bez problémů projde. Samozřejmě proti pár hlasům těch, kterým jde jen o to mít proti komu bojovat. A co se stane za škodu a komu? Nic a nikomu…

teplouši mi taky nevadí, vadí mi putin, trump a jejich poskoci...

vždycky se takové najdou, protože nikde na světě není dokonalý systém. Pokaždé se někdo bude cítit ukřivděný.

Při rovnosti? U stejných podmínek práva i povinnostech?

Tak to jedině jedna minoritní skupina obyvatel - co nebude nikdy spokojena - měla by mít vlastní ostrov - a to má lepší podmínky, než ta majoritní skupina obyvatel.