Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

Můj známý má takovou depresi. Dřív parťák do nepohody, turista, vyrážel s námi na hory, na vodu, na běžky, dobře hraje na kytaru... Před časem se rozešel s přítelkyní, zemřela mu mamka, o kterou se staral. Nikoho z rodiny už nemá. Bydlí sám. Je v důchodu, má teď hodně času, ale neužívá si to. Je letargický, nikam se mu nechce, pomoc odmítá, nic mu nedává smysl. Nikdy bych neřekl, že to potká zrovna jeho.

Jsou dva druhy deprese..exogenni a endogenni, endogenni je dedicna, probiha ve fazich, exogenni je nasledkem nejake zivotni krize, nebo soku, je jednorazova, muze byt nasledkem nejake hormonalni poruchy, nebo nejake tragedie, ci traumatu, nebo nahle zivotni zmeny..v mnoha pripadech se takovy clovek z toho casem dostane za pouziti nejakych slabych antidepresiv jako treba akozliku lekarskeho, nebo serotoninu, ktery zlepsuje naladu, v tezkych pripadech je nutna i hospitalizace .

nepotřebuje si jen odpočinout? Já jsme po smrti maminky taky taková bez chuti a nálady. Muž mi nadává e se mnou nic není, když mu řeknu ž emi umřela máma před dvěma měsíci, tak se diví že jsem smutná. Vždyť bych měla mít radost, že mám konečně klid a že jsme volná. MOhu si dělat co chci. Proč se furt tvářím jak kakabus.

A tak si myslím, že mám (asi) depresi taky, jen ji umím dobře kompenzovat. To co potřebuji je, aby ten druhý prostě akceptoval že jsme protivná, že chci být v klidu. at mi dá pokoj.

Syn neměl čas a tak mě poslal na přednášku pro rodiče o digitálních technologiích, jak nastavit pravidla a hranice etc. Byla jsem tam jediná babička. To co jsem si odnesla bylo, že když děti hrají nebo jsou na sítích, jsou plné dopamínu a jsou šťastné. Když nehrají a nemají mobil, jejich mysl je prázdná, šedivá, bez dopaminu. Tedy vnímají ten obrovský rozdíl mezi štěstím u počítače a šeivou nicotou bez něj. Takhle se vytváří závislost a děcko by mělo chápat jak to funguje. V 11 letech by mohlo pochopit že šeď bez dopaminu je něco normálního, není to žádná tragedie... prostě jsme živí, máme povinnosti, uděláme co je potřeba a jako odměnu můžeme dělat pár hodin nějakou šťastnou věc... třeba hrát hru na počítači. A takhle je to i v životě. Ti co se naučí pohybovat ve sterotypní šedi, ti nezoufají. Doveodu se těšit i z maličkostí.

nejsi na sex to je celé

Mám také přítele trpící depresí a pod. Má ale jednu zálibu a tou se udržuje při životě.
Také mi kdysi dávno položil otázku Hamleta. Já mu řekl "co nemusíš udělat dnes, odlož na zítřek.".
Nechci zacházet do detailů.

Ondi - nebo -- Jak se dneska chovas tak budes zitra zit.

zapomel jsem se pod svuj vyrok podepsat --- Kiwiboy

Ondi - ja to beru jinak -- Co nemuzes udelat dneska klidne odloz na pozitri a budes mit dva dny volno.

Tak choroba je obecně něco, co je stále přítomno nebo se to dostavuje v pravidelných intervalech. Pokud se deprese dostaví čas od času, tak není chorobou. Je to dokonce součástí tzv. normality, že se člověku sem tam přihodí.
Jinak jo, psychické stavy jsou stavu mozku, stavy jeho chemické konfigurace. Jenom je snad otázka, co je tady příčinou a co následkem.

To ale mluvime o dvou ruznych stavech. Ty mluvis o melancholickem stavu, kdy je clovek smutny, apaticky a nema chut do zivota. Ja mluvim o nemoci, kdy clovek neni schopny se obleci, nemuze vykonavat sve povolani a mysli na sebevrazdu, krome toho ma velice casto i psychosomaticke bolesti...a to dlouhodobe, nepomuze zadna psychoterapie, proste nic. Pak se ale podari najit allopaticky lek a behem nekolika dni se vsechno zmeni, dostavi se opet chut do zivota, myslenky na sebevrazdu jsou pryc a zivot jakoby zazrakem pokracuje dal stejne jako predtim. Jako kdyz mavne proutkem..zazila jsem to a proto vim, jak ostatni posuzuji cloveka, ktery onemocnel depresi.

Já bych řekl, že je to jedno a to samé, a rozdíl je jen v intenzitě. Hádam tak i z toho, že lékaři mluví jednou o depresi a jednou o hluboké depresi. Co vím, tak u každé těžké psychické choroby je potřeba nejprve podat medikament, aby byla zmírněna do té míry, v níž je možné uplatnit psychoterapii.

Ne vzdy nejdrive se zkousi tranquilizer.­.vselijaka psychopharmaka a k tomu psychotherapi­e...kdyz zustanou bez ucinku, pak zkousi antidepressiva, respektive neuroleptika(bi­polarni porucha). Vetsinou to dlouho trva, nez najdou lek, ktery zapusobi, kdyz nepusobi, dava se lithium...ale taky nepusobi u vsech. Taky jsem si dlouho myslela, ze je to stav mysli , ale je to opravdova nemoc a ti, kteri ji onemocneli, jsou k politovani...okoli se na ne diva jako na slabochy a oni neskutecne trpi a nemuzou si pomoci.

Neříkám, že by deprese nebyla nemoc, některé její formy nepochybně jsou, a to i když jsou psychogenní.