jestlize "ateista nechápe", zajimalo by mne, jestli tvuj Buh vyzaduje
"prednastavenou viru", aby byl pochopen - protoze pak to neni objektivni pravda,
ale subjektivni halucinace - skutecna pravda, kuprikladu v chemii ci fyzice, je
srozumitelna kazdemu, kdo ma funkcni intelekt, ale tebou zminene "pochopení" je
v pripade podstatne casti vericich jen eufemismem pro nekritickou akceptaci
dogmatu.. jinak tvoje rada "nikdy se nehádat" zrovna neni projevem krestanske
pokory
několikrát jsme si to přečetla, je za tím smajlík, takže asi je to
vtipné a zkusím to nějak probrat jako legraci, ale nepořád mi není zcela
jasné co chceš říct a co je vtipné. Asi se nedokážu vcítit do tvého či
ondiho uvažování, tomu se to taky líbilo,dal palec nahoru.
Já předtím napsala:
s ateisty je vhodné diskutovat o Bohu pouze a jen v řípadě že se sami
zeptají. Odpovědět slušně a dále to pak nerozebírat. Ateista nechápe...
ale může (a nemusí) to být pro něj počátek upřimného zájmu který ho
povede dál. Nikdy nenutit a nikdy se nehádat. Vlastní zkušenost
:-))
Zkusím to nějak dát dohromady.
Ateista nechápe protože si představuje nějakou halucinaci jak ty píšeš.
Přičemž Bůh je Duch, tedy fakticky se může projevit jen tak že tě
napadně nějaká dobrá myšlenka, intuice, motivace...stav mysli. JInak to
nejde. žádná halucinace.
Přednastavení svým způsobem ano, člověk by měl mít určité dispozice
pro vjem... tedy nebýt pořád zahlcený sám sebou, svými zájmy, svými
starostmi, jájá postoj a jájá to všecko vyřeším. Existují situace že
toto přehlušení sám sebou je vyřazené, třeba těžká nemoc, úraz, sv.
Pavel spadl z koně, určité zastavení okolních vnitřních a vnější
vjemů a člověk jak říká najednou má predispozici si uvědomit "co je
dobré, co dává smysl" etc.... takže pokud takhle chápeš
přednastavení...
V momentě kdy člověku dojde že existuje něco většího hlubšího než
je on sám, v ten moment přichází pokora...kterou možná nemám jak
píšeš. Nehádat se s ateistem znamená, nechat pracovat čas... a být sám
příkladem.
1
