Na diecézi ve Vídni, či jak se nazývá ten katolicý úřad, mi řekli,
že jednou pokřtěný, jsem na vždy jejich soudruhem a že se katolictví jen
tak snadno nezbavím. Nějaké manévrování, třeba dezerce k jinému
vyznání mi připadala jako cesta z hnoje do senkrovny. Pochopitelně bych mohl
církev urážet, jako to dělal Jan hus, třeba postulací, že církev
považuji za mafii vykořisťující (citově, budiž) své slabomyslné
ovečky. Ale jsem realista a myslím si, že by mne katťáci stejně nepustili,
protože bych jim pak chyběl do těch dvou miliard soudruhů křesťanů.
Třeba vidí peklo, jako pobočku katolického nebe.
Do kostela Mařky Magdalenky ve Varech jsme jako děcka párkrát vešli, aby
jsme podráždili kostelníka kapslíkovou střelbou a on nás chudák honil
koštětem. Dnes mi ta naše zábava připadá dětinská, no, byli jsme děti.
Kostelů se jinak neštítím, konec konců je stavěli obyčejní pracující
lidé. Třeba ten v Mariazellu, tam je příjemný chládek a ticho jako v
kostele, po svačině v kavárně, mohu vřele doporučit. Babička mi
vyprávěla, že tam byla s farníky své domovské obce (blízko Uherského
Hradiště -maďaři, kam se člověk vrtne, že) poutí, že statečně
šlapali za žebřiňákem. Podle Googla 250km vzdušnou čarou, jinak cestou
necestou dva týdna tam, dva týdny zpět, respekt !!!