Tak postoj musí být na něčem založen, na nějakých důvodech, ne?
Tak postoj musí být na něčem založen, na nějakých důvodech, ne?
domnívám se že není. naprostá většina našich rozhodnutí je ve vleku kauzality a my jen následně hledáme či zjišťujeme proč bylo to nebo ono. A samozřejmě chtěli bychom "zřít" a tedy vidět správně a pravdivě do budoucna, ale bohužel si stojíme na vlastní noze nebo jak se říká za vlastní vlasy se hovna nevytáhneme.
naprostá většina našich rozhodnutí je ve vleku kauzality
a kauzality jakého typu? Emočního, nebo racionálního, nebo jiného? nebo je to u každého jiné?
oboje, někdo si racionalizuje... zdůvodňuje že to a tamto je správné či nutné, někdo se rozčílí či rozbrečí. Oboje je pravdivé protože reakce na něco. Problém začně, když se začneme vzpírat tomu co je a hledat viníky a příčiny vně...dělat ze sebe oběť, to je ten močál.
a tady jsem u víry. U víry je možné ustoupit stranou, tedy vložit celé "dílo" do rukou Krista a tím kauzalitu zastavit. Ať se stalo to nebo ono, ať brečím, nadávám, jsem smutná, zdůvodňuji, racionalizuji, mohu nahlédnout na situaci "zvenku" úkrokem stranou a vložením celé situace do rukou Krista. Ono to zní trochu zvláštně ale umožňuje to uniknout se sebestředné umíněnosti. Pořád usiluji o to nejlepší v dané situaci, ale s důvěrou že to vede k smysluplnému výsledku (to je ta láska o které píše Vizitor) Bůh je Láska a pokud tomu věřím, pak vše co činím v Kristu je činěno v lásce. V každém případě se situace nějak vyřeší pokud netlačím na pilu a nevnáším do dění příliš sebestřednosti.