Domnívám se, že tenhle výklad vychází z klasické metafyziky (typicky u Tomáš Akvinský), ale není jediný možný. Z ateistického hlediska totiž není nutné chápat pojem Boha jako reálně existující „Nutné bytí“ nebo „První příčinu“, ale spíše jako výsledek lidské abstrakce.
To, že si člověk dokáže vytvořit pojem nejvyššího bytí, ještě neznamená, že takové bytí skutečně existuje. Lidský rozum má schopnost zobecňovat, hledat řád a příčiny, ale zároveň má i tendenci si realitu zjednodušovat – například tím, že složité procesy vysvětlí jedním „nejvyšším principem“. Pojmy jako „První příčina“ nebo „Nutné bytí“ tak mohou být spíš filozofickým konstruktem než popisem objektivní reality.
Podobně argument, že pojem Boha existuje napříč kulturami, se dá vyložit i jinak: ne jako důkaz existence Boha, ale jako důkaz toho, že lidská mysl funguje určitým univerzálním způsobem. Člověk má přirozenou tendenci hledat záměr, řád a původce – i tam, kde může jít jen o neosobní přírodní procesy. To, že různé kultury nezávisle vytvářejí podobné představy, tak může vypovídat spíš o člověku než o Bohu.
Pokud jde o poznávání „dokonalostí ve světě“, ani tady není nutné předpokládat vědomého uspořádavatele. Mnohé z toho, co vnímáme jako řád nebo účelnost, lze vysvětlit přirozenými mechanismy – například postupným vývojem a vznikem komplexity bez centrálního řízení. Přechod od „svět má řád“ k „někdo ho musel uspořádat“ je tedy interpretace, nikoli logická nutnost.
A konečně k otázce zjevení: náboženské texty lze chápat jako hluboké kulturní a historické výpovědi o lidské existenci, ale to samo o sobě ještě neznamená, že mají nadpřirozený původ. Navíc existuje více různých tradic a „zjevení“, které si navzájem odporují, což zpochybňuje jejich univerzální platnost.
Shrnuto: z ateistického pohledu je pojem Boha spíše výsledkem lidského myšlení, které se snaží porozumět světu, než nutným závěrem, ke kterému by rozum musel dojít.
