Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

To ja si všímám na co sem myslela když třeba nečekaně upadnu třeba na ledě a nebo když mi něco vyletí z ruky, to se neděje jen tak takové věci a vždy mi to něco prozradí o čem sem nevěděla :-), to je jako když zákulisí všech dějů..

To já zas tak moc neberu. Když upadnu, jsem nešikovná (nepozorná) a když mi něco vypadne z ruky tak mám ruce levé... nebo je to po ránu, to ruku nezavřu.

To už jsou myšlenky následné..

To né, chctěla jsem říct že to neřeším, protože vím (tedy v přítomnosti) že mi věci padají a stejně tak mohu spadnout celá.

No ale v té chvíli si ještě pamatujeme na co jsme mysleli než se to stalo, potom to už zahlušíme omluvami

tak se neomlouvej ani nevymlouvej. je to třeba vzít jak to je.

Mně to nepřijde být na závadu vědět na co jsem v té chvíli myslela, je to vždy něčím poučné :-).

Jen aby tě to nevedlo k vztahovačnosti, že vše se točí kolem tebe a tvých pocitů. Nakonec je to úplně jedno.

Nemůže to být jedno, sama jsi nedávno psala:

ratka
18.03.21 14:13:30
"Neměli bychom se rouhat... a dávat si pozor i na svá přání, protože se vyplní i ta která nebereme na vědomí ale tam někde v podvědomí doutnají (podpalují)"

tak to jo :-) ale tento názor mě naučil akceptovat věci tak jak jsou. Protože jsem k nim přispěla také, tedy nejsem "oběť" a co jsem dostala, to si mám vzít.

Tak i ja si beru to co sem dostala.

Život je cesta a narážili se na mantinely tak se ví kudy nejít.

Když mi to řeší danou situaci se ktero si moc nevím rady tak nevím proč by jsem měla přehlížet.že je něco v té chvíli ne dobře.

Takových situací je hodně. Taky je zažívám, ale už se s tím nestresuji. Dřív jsem se stresovala, protože jsem nevěděla co mám dělat. Teď už to nechávám víc "vyhnít" tedy nechávám to být a nehrnu se do řešení.