Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

Tedy chci tím říct, že mi to přijde nadpřirozené :-))

To ja si všímám na co sem myslela když třeba nečekaně upadnu třeba na ledě a nebo když mi něco vyletí z ruky, to se neděje jen tak takové věci a vždy mi to něco prozradí o čem sem nevěděla :-), to je jako když zákulisí všech dějů..

To já zas tak moc neberu. Když upadnu, jsem nešikovná (nepozorná) a když mi něco vypadne z ruky tak mám ruce levé... nebo je to po ránu, to ruku nezavřu.

To už jsou myšlenky následné..

To né, chctěla jsem říct že to neřeším, protože vím (tedy v přítomnosti) že mi věci padají a stejně tak mohu spadnout celá.

No ale v té chvíli si ještě pamatujeme na co jsme mysleli než se to stalo, potom to už zahlušíme omluvami

tak se neomlouvej ani nevymlouvej. je to třeba vzít jak to je.

Mně to nepřijde být na závadu vědět na co jsem v té chvíli myslela, je to vždy něčím poučné :-).

Jen aby tě to nevedlo k vztahovačnosti, že vše se točí kolem tebe a tvých pocitů. Nakonec je to úplně jedno.

Nemůže to být jedno, sama jsi nedávno psala:

ratka
18.03.21 14:13:30
"Neměli bychom se rouhat... a dávat si pozor i na svá přání, protože se vyplní i ta která nebereme na vědomí ale tam někde v podvědomí doutnají (podpalují)"

tak to jo :-) ale tento názor mě naučil akceptovat věci tak jak jsou. Protože jsem k nim přispěla také, tedy nejsem "oběť" a co jsem dostala, to si mám vzít.

Tak i ja si beru to co sem dostala.

Život je cesta a narážili se na mantinely tak se ví kudy nejít.

Když mi to řeší danou situaci se ktero si moc nevím rady tak nevím proč by jsem měla přehlížet.že je něco v té chvíli ne dobře.

Takových situací je hodně. Taky je zažívám, ale už se s tím nestresuji. Dřív jsem se stresovala, protože jsem nevěděla co mám dělat. Teď už to nechávám víc "vyhnít" tedy nechávám to být a nehrnu se do řešení.

Nebereme to jako běžnou nezajímavou věc - to asi chápeš špatně.

Jenže po svém zážitku jsem to vyhodnotil jako přirozený proces, kterému nepřikládám nejakou Boží činnost.
Myslíš, že by ateisté nebyli rádi, kdyby existoval posmrtný život a potkali by jsme se svoji rodinou a známými??

Jenže si nenecháme mazat med pod nos od nějaké organizace, která z toho profituje už "pár" století a má v čele jednoho z nejmocnějších mužů světa.
Jednoduše neočekáváme po smrti nic.

Podle mě to není správný přístup Zázrakem je žití samo.. nelze to rozdělit na před a po smrti. To žití je zázračné.

Slovo "zázrak" se používá na neobyčejný a i na nepřirozený děj.

Žití je přirozený proces a živé organizmy nalezneme prakticky všude, ve vzduchu, ve vodě i pod nohama v půdě. To není žádný zázrak, to je vlastnost přírody. Život je tam, kde je tekutá voda, pár desítek chemických prvků v rozumném rozpětí teploty a tlaku.

Zázrak by ratko byl, kdyby člověku narostl nový prst po tom, co si ho ušmik na cirkulárce, nebo lidem rostly každých deset let nové zuby.

Organismus, ale i buňky žijí od narození, do své smrti. To akorát náboženské ideologie slibují zázrak žití i po smrti. Slyšíme to i při náboženských pohřbech. Je to dětinské, nehodné dospělého rozumného člověka.

Co bylo před narozením? Když se oprostíme od pohádky o božím stvoření živých buňek uplácáním z prachu, tak dojdeme k poznání, že jde o přírodní proces, o bio-chemii. Ty ratko i já a ostatní nejsme nic vyjímečného a už vůbec ne zázračného. Naše fyzická podstata je ve vhodně poskládaných atomech, asi dvou desítek prvků, převážně vodíku, které jsou před naším narozením, během našeho života a i po naší smrti součástí cyklického oběhu hmoty v přírodě.

Mozek zvířat je výsledný produkt přirozené evoluce organizmů a není na něm vůbec nic zázračného. Náš mozek se vyvinul do téhle komické podoby více-méně náhodně. Proto jsou mezi lidmi na housle fidlající virtuózové, jako i antitalenti, šikovní i nešikovní, čestní i nečestní, altruisté i násilníci a vrazi. Proto se lidé dorozumívají tisíci řečmi (jazyky), ale i posunky, grimasami, zpěvem a písmem. Lidé mají v mozku praktické nápady, ale i fantastické a tihle tvoří pohádky, jako ty o vodnících, nebo o bozích, o zázračném nebi, kde žíjí hodní lidé po své smrti ....

A máme také lidi, kteří odmítají přírodu a žijí v nějaké náboženské iluzi.

Jenže to jsou právě tvé představy o věřících jako o blbečcích, co věří na narostení nového prstu. pak se těžko domlouvat, když mi budeš vnucovat svoje představy o mé blbostí.

Je mi ratko líto, že mne považuješ za skřeta majícího z lidského neštěstí radost. O zbožných lidech jsem nikdy nepsal, že je považuji za blbečky a nemyslím si to ani. Uznávám potřebu lidí si nechat hladit jejich ustrašenou, nebo bolavou dušičku nějakým naboženským rituálem. Už jsem se také dočetl, že se katolík po zpovědi svaté cítí jako znovuzrozený, dodávám, asi jako vězeň kterému se zrovna otevřely vrata věznice.

Osobně jsem měl takový osvobozující a radostný pocit několikrát v životě. Například když jsem už v civilu prošel naposledy bránu kasáren. Kdyby mělo pršet, tak bych tancoval v dešti radostí jako Gene Kelly. Ovšem nepršelo, naopak bylo krásně, ale to mou radost nekazilo, sedl jsem na svou třistapadesátku a mazal pryč z Příbrami jako kdyby za mnou hořelo.