Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

Slovo "zázrak" se používá na neobyčejný a i na nepřirozený děj.

Žití je přirozený proces a živé organizmy nalezneme prakticky všude, ve vzduchu, ve vodě i pod nohama v půdě. To není žádný zázrak, to je vlastnost přírody. Život je tam, kde je tekutá voda, pár desítek chemických prvků v rozumném rozpětí teploty a tlaku.

Zázrak by ratko byl, kdyby člověku narostl nový prst po tom, co si ho ušmik na cirkulárce, nebo lidem rostly každých deset let nové zuby.

Organismus, ale i buňky žijí od narození, do své smrti. To akorát náboženské ideologie slibují zázrak žití i po smrti. Slyšíme to i při náboženských pohřbech. Je to dětinské, nehodné dospělého rozumného člověka.

Co bylo před narozením? Když se oprostíme od pohádky o božím stvoření živých buňek uplácáním z prachu, tak dojdeme k poznání, že jde o přírodní proces, o bio-chemii. Ty ratko i já a ostatní nejsme nic vyjímečného a už vůbec ne zázračného. Naše fyzická podstata je ve vhodně poskládaných atomech, asi dvou desítek prvků, převážně vodíku, které jsou před naším narozením, během našeho života a i po naší smrti součástí cyklického oběhu hmoty v přírodě.

Mozek zvířat je výsledný produkt přirozené evoluce organizmů a není na něm vůbec nic zázračného. Náš mozek se vyvinul do téhle komické podoby více-méně náhodně. Proto jsou mezi lidmi na housle fidlající virtuózové, jako i antitalenti, šikovní i nešikovní, čestní i nečestní, altruisté i násilníci a vrazi. Proto se lidé dorozumívají tisíci řečmi (jazyky), ale i posunky, grimasami, zpěvem a písmem. Lidé mají v mozku praktické nápady, ale i fantastické a tihle tvoří pohádky, jako ty o vodnících, nebo o bozích, o zázračném nebi, kde žíjí hodní lidé po své smrti ....

A máme také lidi, kteří odmítají přírodu a žijí v nějaké náboženské iluzi.

Jenže to jsou právě tvé představy o věřících jako o blbečcích, co věří na narostení nového prstu. pak se těžko domlouvat, když mi budeš vnucovat svoje představy o mé blbostí.

Je mi ratko líto, že mne považuješ za skřeta majícího z lidského neštěstí radost. O zbožných lidech jsem nikdy nepsal, že je považuji za blbečky a nemyslím si to ani. Uznávám potřebu lidí si nechat hladit jejich ustrašenou, nebo bolavou dušičku nějakým naboženským rituálem. Už jsem se také dočetl, že se katolík po zpovědi svaté cítí jako znovuzrozený, dodávám, asi jako vězeň kterému se zrovna otevřely vrata věznice.

Osobně jsem měl takový osvobozující a radostný pocit několikrát v životě. Například když jsem už v civilu prošel naposledy bránu kasáren. Kdyby mělo pršet, tak bych tancoval v dešti radostí jako Gene Kelly. Ovšem nepršelo, naopak bylo krásně, ale to mou radost nekazilo, sedl jsem na svou třistapadesátku a mazal pryč z Příbrami jako kdyby za mnou hořelo.