Jungián Edinger k tomu přímo píše:
Jonáš se svému povolání snažil vyhnout útěkem; Saul zase pronásledováním představitelů svého vlastního osudu. Právě intenzita, s jakou pronásledoval křesťany, prozrazovala jeho angažovanost v jejich věci, neboť, jak praví Jung: „... jde pouze o to, o čem se mluví, nikoli o to, zda k tomu řekneme ano či ne.“ To, co člověk vášnivě nenávidí, určitě ztělesňuje aspekt jeho vlastního osudu.
Co praví Jung je jedna věc, druhá věc je, že Bible víru v osud
nepodporuje.
Saul se prostě zařadil mezi nejhorlivější pronásledovatele Kristových
následovníků, protože to považoval za správné.
Ježíš viděl v jeho srdci upřímnou horlivost a rozhodl se ji využít.
Věděl také, jak je Saul hluboce ponořený v judaizmu, proto pro jeho
obrácení zvolil opravdu silný kalibr.
Tam není vyjádřena víra v osud, ale psychologický postřeh, že když
něco vášnivě nenávidíme, tak proto, že jsme s tím nějak spjati (že je
to aspekt nás samých).
Saul prostě toužil po Bohu velice silně, proto se jal vymýtit jeho dle
svého názoru odpůrce. Proto se mu taky Bůh zjevil. Se stejnou upřímnou
horlivostí, s jakou je pronásledoval, s takovou je pak následně
obhajoval.
