Tak jestliže by měl člověka k víře v Boha nutit strach, tak by ten strach potom musel být permanentní, když je permanentní i ta víra v Boha. Kromě toho jsi ty sám o permanentním strachu psal tady (mimochodem tam jsi právě popsal ekleziogenní neurózu).
Tu bázeň máš vysvětlenou třeba tady:
https://cs.wikipedia.org/wiki/B%C3%A1ze%C5%88_Bo%C5%BE%C3%AD
A to neznamená mít z něj strach, jak je tam vysvětleno:
Spojení „bázeň Boží“ („bázeň před Hospodinem“, „bát se Hospodina“ a podobně) navazuje na prastaré přesvědčení, že základem moudrého života a jednání musí být přiměřené sebehodnocení člověka. Jakožto konečná, omezená bytost se člověk musí bránit sklonu k pyšnému a svévolnému jednání, jak to vyjadřují různá přísloví, například české „Pýcha předchází pád“ nebo staré řecké „Sytost – pýcha – pád“
Tedy mít bázeň Boží, bát se Boha, znamená vědět že Bůh se na nás dívá, ať už jsme kdekoliv a děláme cokoliv. Mít před Pánem Bohem bázeň, neznamená pak strach a hrůzu z Boha, ale vědomí jeho pohledu, což je dědictvím Božího lidu. Až teprve vědomí Boží existence vede jednotlivce k hluboké úctě vůči Bohu. (vždyť nemůžeme mít v úctě někoho, o kom pochybujeme, že vůbec existuje)
